Morgellony jsou samorostoucí biosensory

Videa od skizitgesture o morgellonech jsou spíše prezentacemi, takž obsah 8. části - Biosensory - přepisuji jako článek (ne doslova, s několika ilustracemi z videa). Omluvám se za případné nepřesnosti v odborných výrazech. 

Věda je skutečně daleko ...

http://www.youtube.com/user/skizitgesture

Biosensory. Morgellony – 8. část. 30. 4. 2011

O sensorech všeobecně

Co jsou sensory? Příkladem je jeden z přístrojů NASA, nedávno vytvořený ve výzkumném centru v Ames. Je to malé zařízení k připojení na iPhone, které detekuje plyny jako amoniak, chlór a metan. Je to tzv. chemický sensor.

Lékařské sensory zkoumají krev jako celek, lymfu a další fyziologické roztoky, a poskytují přesná měření hladiny elektrolytů, krevních plynů, nitrogenu, pH a glukózy. Například kabelem připojený pulsní oximetr měří kyslík ve vaší krvi pomocí barvy vaší krve. Světlo na svorce prosvítí špičku vašeho prstu . Svorka je drátem spojena s měřidlem, které ukazuje údaje. Když je vaše krev tmavě červená nebo purpurová, není v ní přítomen kyslík. Oximetr může též měřit váš tep. Sensory mohou být s kabelem. Ale existují i bezdrátové sensory.

Morgellonové bezdrátové roboty a sensory

Sensory, o které se zde budeme zajímat, jsou tajně používány jako zbraně v lidském těle, v němž mohou vytvvářet nemoci.

Biosensory detekují a měří biologické, chemické a patogenní činitele, ale mohou být také použity k vypouštění drog/léků, patogenů, živých živočichů, materiálů bioinženýrsky měnících tkáně  a látek měnících geny.  

Proč je třeba studovat sensory? Abychom pochopili předměty a vlákna v morgellonech!

Morgellonové sensory náleží do jedné nebo více následujících kategorií:

Základní biosensory 

Biomedikální sensor slouží jako přechod mezi biologickým a elektronickým systémem a měl by fungovat tak, aby nepříznivě neovlivňoval ani jeden z obou systémů. 

Biosensory lze rozdělit na: 

1. fyzikální, 

2. chemické, 

3. bioanalytické

1.       Fyzikální sensory měří proměnné v oblasti geometrie, mechaniky, termiky, hydrauliky, elektriky a optiky. V biomedikálních aplikacích měří změnu polohy svalu, krevní tlak, základní tělesnou teplotů, průtok krvě, tlak mozkomíšní tekutiny a růst kostí. Fyzikální elektrody mají diagnostic ké a terapeutické aplikace. Fyzikální optický sensor používá k získávání informací světla, které také slouží jako médium přenášející signály. 

2.       Chemické sensory monitorují chemické aktivity v těle pro diagnostické a terapeutické aplikace založené na plynových, elektrochemických, fotometrických a bioanalytických metodách. Elektrochemické sensory měří aktivity založené na chemických reakcích, které reagují na eletrické systémy. Fotometrické chemické sensory jsou optická zařízení, která detekují chemické koncentrace,  a jsou založena na změnách v přenosu světla, odrazu nebo barvě. 

3.       Bioanalytické sensory obsahují biologické rozpoznávací reakce jako např. mezi enzymem a substátem, antigenem a antitělískem, nebo spojem a receptorem, které identifikují komplexní biochemické molekuly. Užití biologických reakcí dává bioanalytickým sensorům vysokou citlivost a specifičnost v identifikaci a určování množství biochemických substancí.

Co dělají biosensory?

Biosensory měří velkou škálu analytů ve zdravotní péči (glukózu), potravinářském průmyslu (E. coli) a v životní prostředí (anthrax). Viz publikace: „Biosensory: Minulost, současnost a budoucnost“, prof. Anthony Turner, 1996 („Biosensors: Past, Present and Future“)

Analyt je vzorek, který testujete, například houba, zvířecí či lidská tkáň nebo tekutina. Vláknové sensory mají biologické molekuly na sobě nebo uvnitř, a ty reagují s analytem, čímž vzniká biochemický proces zvaný svazující efekt, který se projeví jako signál. Svazující efekt vzniká, když molekula na sensoru rozpozná jinou molekulu a spojí se s ní. Důležité: cílem je vytvořit vlákno, které se chová jako buňka, komunikuje s buňkou a má stejnou velikost jako buňka. Proto jsou vláknové sensory tak malé. 

Typický biosensor se skládá z receptoru, který se má navázat na určitou molekulu, a z transduktoru, který vytváří signály. Receptory jsou nehybné tkáně, mikroorganismy, organely, buněčné receptory, enzymy, antitělíská, nukleové kyseliny nebo biologicky odvozené či bionapodobující materiály vytvořené syntetickým a biologickým inženýrstvím. Buňky mají receptory, kterými jsou proteinové molekuly vsazené buď v plasmové membráně nebo cytoplasmě buňky, k nimž se mohou připojit specifické druhy signalizujících molekul. Transduktor může být fyziochemický, optický, piezoelektrický, elektrochemický, magnetický a mikromechanicky, anebo kombinace. Převádí interakci analytu s receptorem na elektrický signál. 

Biosensor může mít receptory v tenké povrchové vrstvě, na konci vlákna, nebo v materiálu vlákna. 

Obrázek znázorňuje sensor. Tato struktura může být vytvořena jediným vláknem, které je porézní a umožňuje molekulám vstoupit do drobných dírek ve vlákně. Cílem je vytvořit cestu pro převod signálu prostřednictvím funkcionalizace supramolekulárních celků, které stimulují buněčnou membránu (cyklodextrin). Vlákno se samovytváří tím, že přibírá další jednotky (supramolekuly). Když spojíte 100 takových prstenců (cyklodextrinů), jako je na obrázku, dostanete vlákno. Toto je cyklodextrin. Je to supramolekulární samovytvářející se trubička, tyčinka nebo vlákno. 

Co je supramolekulární spojování? To je asi nejdůležitějším tématem tohoto videa. Molekulární samospojování je proces, v němž se molekuly řadí do určitého pořadí bez vedení či řízení z vnějšího zdroje. Příklady samospojení molekul na obrázku. 

Molekuly se samospojují a zahrnují i další molekuly do inkluzních komplexů. To se nazývá chemie hosta a hostitele. Viz obrázky tohoto procesu. Komplexy molekul tvoří kulovité, tyčinkovité nebo listovité struktury, které se samospojují ve velikostech od nanometrů po mikrometry. Výsledkem tohoto intermolekulárního samospojování je nepřetržitá „páteř“, kterou vidíte jako vlákno. Výsledkem intramolekulárního analogu se nazývá folding – složenina.

„Bezdrátová vlákna (typicky menší než 250 mikrometrů  v průměru) mohou být vložena přímo do hypodermických jehel a katetrů, takže jejich použití může být minimálně invazívní a vysoce lokalizované.“ K zavedení do těla však není ani potřeba podkožní jehly. Vlákna mohou vstoupit do těla stejně jako ostatní patogeny. Aerobiologie může dodat hlístice v kryptobiotickém stavu. Mikroorganismy mohou vstoupit do organismu trávicím ústrojím, injekcí nebo inhalací. 

Buněčná signalizace

Buněčná mebrána je vrátný, který vybírá ionty a organické molekuly, které vstoupí do buňky. Když se chcete dostat dovnitř do buňky, promluvíte s vrátným. To je buněčná signalizace. Buněčná membrána je tvořena fosfolipidovou dvojvrstvou s vloženými proteiny. Když proteiny rozpoznají molekuly, otevřou kanály a přenesou molekuly přes membránu do vnitřku buněk. 

Proteinový přenos

Buněčné membrány se podílejí na adhezi buněk, na vodivosti iontů a buněčné signalizaci. Slouží jako přilnavá plocha pro mimobuněčný glykokalyx (glykoproteiny), buněčná stěna a intrabuněčný cytoskeleton. Viz obrázek Buněčná signalizace. 

Funkcionalizace a specifičnost

Když se má vytvořit buněčný sensor, receptory se musí setkat s molekulou, kterou chcete najít a změřit, aby se s ní svázaly. To se nazývá funkcionalizace. To je podobný proces jako když se vytváří specifická dvojice návnady a kořisti. Když třeba lovíte žraloka, dáte mu do cesty někoho na kajaku. Proto je tak důležitá specifičnost, protože viry mají mnoho forem. Každý virus se spojuje se specifickým receptorem. 

Další video se bude zabývat hlouběji specifickými vlákny, sensory, jejich strukturou a procesem výroby. 

Inteligentní design vzorků morgellonů a jejich nutná specifičnost dokazují jejich účinnost a to, že moji přátelé jimi byli svévolně nakaženi. 

Toto sdělení patří všem vědcům, kteří vyměňují svou lidskost za peníze. Na výzkumu a vzorcích  morgellonů jsou vaše jména.

Právě vy jste to udělali i mně i mým přátelům!