Ahoj na Orgonet,
posílám Ti spoustu pěkných pozdravů z našich pošumavských kopečků:-)
Co se mé grafománie týče, dlouho předlouho byla mrtvá sezóna, až mě to včera najednou zničehonic popadlo a výsledkem je menší humorně laděný článeček o zážitcích z nadcházejího jara. Tak pokud by Tě náš příspěvek zaujal, s radostí Ti ho dávám ku zveřejnění na Tvých akčních webovkách.
Textík i jedno ilustrační foto zasílám v příloze.
Přeju Ti vydařenou jarní sezónu v Budějkách a zdravím fest
Aolian plus kolektiv našich lesních vtipálků
Jak
jsem vítal jaro
Aolian, 28. 3. 2015
V jednom
svěžím březnovém ránu, s vycházejícím sluníčkem
v zádech, vydal jsem se na kratší vycházku za humna naší
vísky. Štrádoval jsem si to po namrzlé louce k hustému
smrkovému lesíku, až na výhledy do malebného údolíčka
s mokřinami a potůčkem, odkud je vždy zrána voda v mlhu
vypařována. A jak si tak kráčím zvesela tou uměle vychlazovanou
krajinou, najednou lup – podivně jsem klopýtnul a málem skončil
na studené zemi matně se lesknoucí od pravidelných spadů
hliníku. Mé nitro naplnil zvláštní, téměř mystický pocit, že
mě někdo sleduje…
Zůstal jsem stát a pátravě se rozhlížel
kolem sebe. Po malé chvilce napětí přišel okamžik nepopsatelné
radosti. U lesíka stáli tři moji príma Kamarádi, tři milé
přírodní bytůstky, s nimiž jsem tak rád rozprávěl a
žertoval v teplých letních dnech loňského roku. Na podzim
se náhle kamsi ztratili a teď, s blížícím se jarem,
objevili se náhle přede mnou s rozvernou náladou a
obličejíčky rozesmátými od ucha k uchu. Tři rozšafní
lesní mužíčci humorné povahy a veselé mysli, tři srandičkáři
a nezbedové, kteří nikdy nezkazí žádnou legraci.
Ten
nejchlupatější z nich si říká Chechtálek lesní a
neustále proveseluje celé své okolí bujarým smíchem. Pro oba
jeho parťáky je naprosto příznačné rčení: „Co nevím, to
nepovím.“ Však si také ne nadarmo říkají Kdákal obecný a
Zvonílek zvučný. V loňském létě jsem se od nich dozvídal
takové věci, až mi z toho šla hlava kolem. Při všech těch
jejich povídačkách si ze mě také několikrát škodolibě
vystřelili a pak se škodolibě bavili tím, když jsem jim na to ve
své bezelstně naivní důvěřivosti skočil.
Jak
vidno, ani naše letošní společné jarní přivítání se
neobešlo bez šprýmu. Jak jsem záhy pochopil, ono nenadálé
klopýtnutí na louce byla zcela spolehlivě jejich práce. Přesto
jsem byl nesmírně dojat naším opětovným setkáním, že bych se
s nimi samou radostí snad dal i do tance, kdyby mě k němu
vyzvali. Hned se poptali, jak si žiju, tak jsem se rozhodl, že si
taky lehce zašprýmuju. Naoko jsem se zakabonil a zkroušeným
hlasem povídám: „Přátelé,
už to není, co to bejvalo.“
Ti
tři se hned shlukli kolem mne a co že prý se děje. Začali se
směle kasat: jen ať to řeknu rovnou, jestli mi někdo ubližuje,
tak oni mu to bez pardónu jaksepatří osladí a nandají mu to i s
úroky. Zavrtěl jsem hlavou a s pečlivě zadržovaným smíchem
ukázal na blízký vysílač:
„Jen
pohleďte na tu Teslovo vobludu, přidali nám na ni nové panely.“
A
tu ti tři hrdinové a dobrodruhové pozvedli svá bystrá kukadla a
souhlasně přikyvovali:
„Nu
jo, jé, voni tám vopravdu přilípli ňáký nový cerepetičky, nu
jo, dyť je to tám celý vověšený, jak dyž se navěší
cukrdlata na vánoční stromeček.“ Znalecky přitom potřásali
svými roztomilými nezbednými hlavičkami, házeli po sobě
pohoršené pohledy a papule jim jely jak divé: „Je to ale takový
celý nanicovatý a šedivý, kdyby to bylo aspoň trochu víc
barevný, tak by to hned bylo hežčí! Tuto, no to teda nestojí ani
za zlámanou grešli! Hale nebuj se, kamaráde zlatyj, šák my tě
pořádně vohákneme, to teda jó, na to my sme jak dělaný,
spolehni se, přítelíčku náš, šák my tě v tom
nenecháme!“
Smíchem
mi slzely oči nad jejich upřímnými slovy ve stylu jakéhosi
napolovic chodského nářečí a zároveň jsem byl neskonale
zvědavý, co tihle malí podnikavci vymyslí. A zakrátko jsem
doslova zkoprněl úžasem. Mužíčci zamumlali nějaké zaříkávadlo
mávajíce přitom svýma drobnýma ručkama. Najednou se v místě
vysílače otevřela nová astrální dimenze a celá jeho bytelná
konstrukce rázem obrostla bujnými šlahouny vinné révy! A co víc:
na sílících větvičkách se zničehonic objevily hrozny plné
vyzrálých bobulí, až se na ně srdce smálo. Začaly se mi sbíhat
sliny v puse, jakou jsem na ně dostal náramnou chuť. Tahle
lákavá pochoutka však byla určena pro jiné hodovníky; záhy se
totiž ve větvičkách révy objevila celá skupina malých
obtloustlých mužíčků, kteří se bez váhání pustili do
masitých skvěle vyzrálých bobulí. Požitkářsky přitom mrkali
malýma očkama a náruživě si vychutnávali svou luxusní a
delikátní svačinku.
S netajeným
obdivem jsem pohlédl na trojici svých přátel, na ty malé, avšak
velmi zručné kouzelníky. Poskakovali v trávě, tleskali
ručkama a nadšeně volali:
„Nu
to je vono, to je vono, júúúúú! Namoutě kutě! Ha jak voni se
tám nacpávají, jak si tám bunžírujou, to sou hotový
Labužníčkáří, takoví Hodulovníčkové malinkatý boubelatý,
nu těm tám teda šmakuje, to je ňáký pošušňáníčko!“
Jednu
chvíli jsem si myslel, že se smíchy svalím do trávy. Kouzelnické
umění mých milých kamarádů mě vnitřně rozehřálo natolik,
že jsem úplně přestal vnímat chladivý dech předjarního rána.
Zpozorněl jsem teprve poté, co se krajinou prohnal nečekaně
prudký až zlověstný závan větru a divoce zaskučel v kovové
konstrukci stožáru. Tenhle radikální profuk neuniknul ani mým
přátelům. Jeden z nich nelibě zavrčel:
„Jedeš,
potvoro, di si strašit jinam! My tě tů nechcem hani vidět!“
Černá
magie má dlouhé prsty, pomyslel jsem si v duchu. Všichni tři moji
přátelé hned zachytili mou myšlenku, jakoby na povel se doširoka
rozkročili, vypjali hruď a sborem prohlásili:
„Hale
my se nebojíme! My huž sme študýrovaný!“ Zaplesal jsem
radostí:
„No
to se mi ale náramně hodí, že jste študýrovaní. Můžu se
juknout vaším okem učeným, co se to tam děje za marast?“
Sotva
jsem to dořekl, už jsem měl před očima naservírovanou vizi
černého démonického netopýra točícího se nad stožárem
vysílače ve víru divokého tance doprovázeného vlnami ostrých a
kvílivých závanů větru. V pozadí této scény byly patrné
některé události z pradávných vesmírných válek. Uvědomil
jsem si, že tato zdémoničtělá bytost k nám proletěla
z dávné minulosti a nenajde svůj klid, dokud se neočistí ze
všech dramatických zážitků a opět nesplyne s čistým
Prazákladem bytí, z něhož byla násilím vykořeněna.
„Ty
si ale ňákej divokej. To je mi ňákýho rámusu,“ poznamenal
jeden z lesních mužíčků a poočku sledoval, jak se
zachovám. Bylo potřeba rychle jednat, neboť démonická bytost
kolem sebe šířila vlny chaosu a nepříjemně bodavého chladu.
Požádal jsem své přátele, aby mi pomohli otevřít světelnou
bránu a převést černého netopýra do úrovní, kde působí
bytosti očistných procesů. Povedlo se!
Moji
přátelé na mě šibalsky zamrkali a vyměnili jsme si mezi sebou
povzbudivé pohledy.
Chechtálek
se pak znovu otočil směrem k vysílači a se smíchem povídá:
„Hele
ho, čánidlo jedno, vono si to tám čumí do voblak, takový bidlo
do větru, copa s nim, dyť to je ouplnej Větrník!“
Souhlasně
jsem přitakal a společně jsme pak tu „Teslovo vobludu“ za
humny naší osady pokřtili na „Větrníka".
Od
té příhody uplynuly asi dva týdny a najednou se vyvrbilo takové
pěkné slunné odpoledne jako stvořené pro nějaké veselé
zážitky. Vyběhnul jsem k lesíku na pár šišek a klacíků
a než jsem se nadál, už mi byli v patách moji tři rozverní
Kamarádi. Doslova překypovali humorem, ukazovali k nebi a
komentovali čerstvé chemočáry:
„Hele,
brácho, huž na nás zase sypou ty svý nanočipsy!“
„Copa
tuto, to huž je starý. To já sem tudle baštil wi-fi jogurt a
vokouknul bi-fi internet!“
Pobaveně
jsem sledoval jejich rozesmáté obličejíčky. I vy mí malí
šibalové, vy chechtálkové jedni! A pak se k nám přifařili
ještě další vtipálkové od nedaleké skalky a nežli lehce
nachemizované nebe potemnělo večerním soumrakem, vyrodilo se toto
dílko:
Jarní
osvěžení – duše potěšení
Parodická
báseň (nejen) pro jarní pohodičku
Na
tom našem světě
hologram
jen kvete.
Jat
v čipovém matrixu
jdu
od kiksu ke kiksu.
V hlavě
se to syslí,
povadlé
jsem mysli.
S implantátem
v skráni
vší
lásce se bráním.
S implantáty
v lebce
robotem
jsem lehce.
S implantátem
v hrudi
temno
čile prudí.
S implantáty
v dlani
furt
na mě jde spaní.
S implantátem
v noze
podobám
se koze.
S implantátem
v oku
podobám
se cvoku.
S implantátem
v krku
volám:
„Vrkú, vrkúúú.“
S implantátem
v uchu
slyším
samé „juchúúúú.“
S implantátem
v zubu
často
křivím hubu.
S implantátem
v lýtku
dupnu
si na kytku.
S implantáty
v rukách
úpím
v těžkých mukách.
S implantátem
v břiše
těžce
se mi dýše.
S implantátem
v čele
vstříc
zkáze jdu směle.
S implantáty
v krvi
vše
se rychle mrví.
S implantátem
v kosti
rozpadám
se dosti.
S implantátem
v zádech
předsmrtný
mám nádech.
Šedivá
je louka,
už
se měním v brouka,
duše
má jen kouká,
z těla
ven se souká,
žalmíček
si brouká.
Na
mou hlavu s lupy
slétají
se supi.
Budiž
oni požehnáni
za
sanační jejich klání.
Snad
to hejnko bdělé
nezhyne
nám časem,
až
se nacpe skvěle
čipovaným
masem.
Zapsáno
dne 28.3.2015 v lůně našich kopců pošumavských,
technosítěmi zhusta opředených.
P. S. Aolian 2. 4. 2015:
P. S. Aolian 2. 4. 2015:
Ahojky,
moc děkuju za zveřejnění článečku i za príma grafickou úpravu:-) Velikánskou radost mi udělaly také povzbudivé komentáře od spřízněnců Tvého blogu.
Jak se tam vícekrát opakuje pojem "dnešní pochmurná doba", zřejmě se všeobecně asi málo ví o tom, že jsme se vývojově dostali do fáze, kdy se každý sám musí aktivně a vědomě snažit o to, aby si udržel dobrou náladu a optimismus bez ohledu na okolní podmínky. Po staru už to nejde, ale jsou tu k dispozici úplně nové příjemné dimenze vibrující optimismem, do kterých se prostě musíme dotáhnout vlastním vývojem.
Když si prohlížím Arénu Budoucnosti pro naši planetu (tedy tu Pravou oproštěnou od různých překryvných holografických projekcí těch, co by se rádi zmocnili Středového bodu dění) - nevypadá to zas až tak pochmurně:-))))))))))))
Aspoň takhle to už nějaký čásek prožívám a potvrzujou mi to i Moudří duchové lesa; možná o tom časem mírně poreferuju v nějakém svém dalším příspěvku.
Ať se vše, na čem záleží, daří na max
A.
:-))) Díky, Aoliane, za tvé povídání. V tom dnešním marastu jakoby najednou vykouklo sluníčko.
OdpovědětVymazatS pozdravem N.B.
To stejné jsem chtěla Aolianovi napsat také. Velké poděkování. Eva K.
VymazatDěkuji Ti Aoliane ze srdíčka....... vítej,vítej,vítej....krásné pohlazení
OdpovědětVymazatv pochmurné době
:)))díky Marta
Díky Aoliane, už se mi po Tobě stýskalo:-)
OdpovědětVymazatVěraH
Aoliane, jsi skvělý, ráda jsem se pobavila a odstresovala :-) Přijeď někdy do Prahy, snad mi tví lesní mužíčkové pomohou otevřít bránu do paralelního vesmíru na Ladronce.
OdpovědětVymazatS láskou Jana B.
To je hezký, to je milý, díky, že jsi dostal chuť něco napsat sem.
OdpovědětVymazatPohodu nám všem.
A jsem tady nikdy nevidel tolik podepsaných :) a samá žena :) i ty jeden Aoliane
OdpovědětVymazatA prosim, tak hezky vše komentuji ti tví muzičci přátelé, pozdravuj je ode mne, z lesů Karlovarských od pramenů léčivých. Dekuji Ti.
OdpovědětVymazat