Aolian: Sterilizace vody?

Aolianovy příspěvky mi vzdycky udělají radost, a tak i tentokrát:

Sterilizace vody?

Na začátku října, v jeden teplý slunný den připomínající spíše konec srpna, jsme si udělali pěkný rodinný výlet do Horažďovic. Hned po příjezdu jsme zamířili na naše oblíbené místo u řeky Otavy za vodáckým tábořištěm, kde nás čekalo netradiční překvapení. V řece teklo mnohem méně vody než v předchozích letech. To by se dalo ještě vcelku dobře odůvodnit nízkým přísunem dešťových srážek ke konci léta. Kam se však podělo klasické hnědočervené zabarvení vody, které Otava získává v lůně svých rašelinných pramenišť uprostřed rozlehlých Modravských slatí? Namísto toho jsme udiveně zírali do bezbarvé a zcela průhledné vody. Někdo by možná jásal nad tím, jak je ta řeka ale překrásně čistá. Mne však zaplavil zcela jiný pocit. Připadalo mi, jakoby Otavou protékala doslova zmrtvělá voda. Při pohledu na mělké pobřeží jsme si všimli, že na dně řeky leží podivné hnědavé chuchvalce. Skrze průzračnou vodu byly velice dobře vidět, jak se můžete přesvědčit na následujících fotosnímcích:

Napadlo nás, že ty chuchvalce by mohly být vysrážené huminové kyseliny s vyšším obsahem železitých sloučenin, které se do Otavy hojně dostávají ze šumavských rašelinišť. Je-li tomu tak, musí zde docházet k nějaké radikální neutralizaci kyselých látek z rašelinišť nebo k jejich pevnému navázání do komplexu s jinými látkami. Trochu mi to připomnělo situaci na „vodárně“, kde je voda z řek upravována tak, aby byla bez barvy a bez zápachu. A k tomu se používá především síran hlinitý. Vezmeme-li si, že do ovzduší jsou denně sprejována kvanta sloučenin s hliníkem i zásaditými ionty (baryum, stroncium, lithium), byl jsem možná příliš naivní při představě, že moje oblíbená říčka pramenící v lůně Šumavy mne jako obvykle přivítá svou klasickou hnědočervení. A když k tomu ještě přidáme rovněž hojně sprejovaný jodid stříbrný, populární „vychlazovadlo“ vzduchu a srážedlo dešťových mraků, nemůžeme asi očekávat nic jiného než vysterilizovanou vodu bez barev a vůní.

A co ty zářivě třpytivé odlesky vody protékající přes nedaleký jez? Přikládám dvě fotky na okouknutí, na první pohled to vypadá romanticky, ale moc života v tom asi taky nebude.

Chvíli jsme tam tak stáli v rozpacích a pak mi napadlo, že bych mohl zkusit vysondovat nějaké info u svých oblíbených stromů v nedalekém parčíku. Zanedlouho jsem se ocitnul pod rozložitou korunou svého spřáteleného stromu, kterému říkám „perla druhohor“.

Ten príma kamarád (nebo spíš kamarádka) je zrovna tady na téhle fotce:

Je to můj oblíbený liliovník tulipánokvětý vyzařující do celého svého okolí jemnou zklidňující energii. Občas mu také říkám „zpívající strom“. Má velmi silný dech a při každém svém výdechu se celá jeho aura rozvlní do tisícera jemných vlnek vydávajících líbezně znějící melodii. Asi to nebude náhoda, že latinsky se mu říká zrovna Liriodendron tulipifera. Opravdu mi občas připadá, jakoby v jeho koruně seděli neviditelní muzikanti a hráli na lyry, seč jim síly stačí. Strážkyně spřáteleného liliovníku se mým úvahám jen shovívavě usmívá. Po chvilce příjemné meditace přichází vhodný čas optat se na ten „geoinženýrský problém s vodou v řece“. Strážkyně stromu pohlédne vzhůru k obloze, rukou si pročísne své nádherné husté zvlněné vlasy mající barvu světlého medu a v klidu a míru odpoví:

„Kdo čím zachází, tím taky schází.“

Tou odpovědí mi málem vyrazila dech. Vždyť to je snad už po páté, co jsem slyšel od přírodních bytostí takovouhle hlášku. Úplně poprvé to bylo letos v květnu na Mariánskolázeňsku, kde jsme s astrálními průvodci osvobozovali jednu nešťastnou vzdušnou bytost. Temnáři jí zcela umrtvili „Uvědomění si své vlastní identity“ a pevně ji přikovali do jedné časoprostorové trhliny, kde jim musela bezduše sloužit. Především tak, že svým silným dechem musela sfoukávat Plamen Života, hlavní očistnou sílu na likvidaci iluzivních záhrobních úrovní a také výkonnou „vypalovačku“ na ego-rozum. Po úporném a dramatickém osvobozování vystoupila náhle tato vzdušná bytost z časoprostorové trhliny ven a vzápětí vyrostla až do oblak, kde zazářila pestrou škálou duhových barev. Zajásal jsem. Vždyť právě oslavuje návrat své Vlastní Identity! A dívá se kolem sebe, na znásilňovanou atmosféru, na chemtrailsovou mříž, vidí to všecko jako na dlani. Po prohlídce hněvivě blýskne očima a řekne hlubokým hlasem:

„Kdo s čím zachází, tím taky schází.“ Potom nám zamává na rozloučenou, je čas odejít k celostnímu zotavení do své Domácí Říše. Před úplným odchodem nám však ještě pokyne rukou a stručně prohlásí:

„Později se vrátím. Ke konečnému zúčtování.“ A nakonec třikrát pronese oblíbenou mantru všech bytostí Života, populární motto ke zmaru iluze: „LIE TOT MORI - LIE TOT MORI - LIE TOT MORI.“

Celé se mi to teď znovu připomnělo a Strážkyně liliovníku se stále jen usmívá a se svými družkami lehce tančí v koruně svého stromu. Jemnými pohyby mi naznačuje, že dnes se toho od ní už více nedozvím, abych to zkusil u letitého dubu naproti. Pohladím kmen jejího příbytku a s díky zamířím k mohutnému velikánovi stojícímu v druhém rohu parčíku. Je celý jakoby vrostlý do hustého břečťanoviště a před jeho majestátným kmenem se tyčí cedule „Památný strom“. V tomhle obrovitánském pevném příbytku s rozbrázděnou kůrou na kmeni sídlí veliká hnědá bytost s lehce ochlupeným tělem. Není to ani „ten“ ani „ta“. Pokud navazuje kontakt s někým, kdo má převahu jinových energií, propojí se s ním skrze svůj jangový protipól a pokud naopak vstupuje v kontakt s jangovou bytostí, stáhne svůj vlastní jangový potenciál a nechá více vystoupit na povrch své jemnější jinové energie. Teď jsem si navíc povšimnul, že udržuje a kultivuje pevnou družbu s velikým tmavým hadem, který mu sedí přímo za krkem a jakmile se začne dít něco neobvyklého, prudce se roztočí dokolečka a svým odstředivým pohybem odpudí od dubu veškeré nežádoucí energie či astrální entity. Takový bdělý ochránce Domácího prahu…

Strážce dubového velikána mne pozdravil pokynutím ruky, vyčkal, až si najdu příhodné místo pro práci u jeho mohutných kořenů a pak mi promítnul do hlavy obraz současné atmosféry bohatě posprejované chemtrailsy. V pozadí tohoto obrazu se náhle objevily obrysy luciferského malkříže (X), který postupně sílil, až začal překrývat původní obraz. Pak se docela rychle proměnil v esesácký hákový kříž a na něm se ukázala kletba jako hrom. Na pozadí se objevil sled zajímavých událostí. V pradávných dobách byly energie X i svastiky hákového kříže používány hlavně k budovatelské výstavbě ve hmotě, po ovládnutí nakaženými bytostmi živlu Ohně však začaly být rozličnými způsoby zneužívány k destrukcím i sebedestrukcím, především při válečných konfliktech, ale třeba i v procesech středověké inkvizice. Patří sem i neřízená destruktivní síla živlu Ohně ve druhé světové válce a nyní to pokračuje skrytou klimatickou válkou…

Na horizontu událostí, které jsem sledoval v promítaných obrazech, se náhle objevila postava Hitlera s hákovým křížem na hrudi a k tomu jsem zaslechnul hlášku:

„Sebevrazi. Škrtli se sami.“

Chvilku jsem si to srovnával v hlavě a pak mi došlo, že vlastně nelze svévolně dávat výstavbovou energii do rozkladných procesů, že to chtě nechtě musí skončit destrukcí.

To však ještě nebylo všechno. Za malou chvilku jsem zahlédnul dávné obrazy egyptské říše faraóna Achnatona, který svou vládu postavil na „zbožštění slunce“ – uctívání tzv. Slunečního boha Atona. A hlavním symbolem jeho vlády byl rovnoramenný kříž coby znak Dobra.

Zanedlouho se objevil další obraz, v němž ležely symbol malkříže X a symbol rovnoramenného kříže na jedné přímce a mezi nimi proudila energie sem a tam, od jednoho pólu k druhému a naopak. Malkříž představoval pól Zla a rovnoramenný kříž pól Dobra a přímka, na níž kmitala energie sem a tam, iluzivní časovou úsečku bez vývoje a pokroku. A ta energie, která tak vehementně a bezcílně kmitala na časové úsečce, nebyla nic jiného než spoutaná Hadí Síla. Výkonná síla, která má pohánět pohyb Života a evoluci přírodního světa skrze meridiány naší planety a slaďovat toky energií tak, aby Výstavba s Rozkladem byly v rovnováze a navzájem se harmonicky doplňovaly. Což má od současné reality samozřejmě dosti daleko…

„No to je teda pěkný,“ vydechl jsem překvapeně. Strážce dubu mně ponechal chvíli času na vstřebání a zažití všech faktů a pak mi ukázal, že i v tělech mohutných dubů proudí výkonná Hadí Síla.

„Namočili nás do toho taky,“ povídá Strážce dubu. „Zneužití Hadí Síly vetřelci života. Pomoz nám. Přichází čas Velkého Odzasvěcení. Od všeho, co nesouzní s přírodou.“

Slíbil jsem mu pomoc a čekal na další obrazy a vize. Náhle se před mýma očima objevila obrovská krvavá časoprostorová trhlina. Trvalo chvíli, než mi došlo, že je to krvavá rána na srdci Strážce Hadí síly. Vznikla velmi dávno, při zneužití jednoho z technických zařízení postavených pod pseudovládou ego-rozumu. Musím zkusit tu ránu zacelit, napadlo mi.

Cítím, že Strážce dubu k tomu přidal sílu a stále ji přidává, už mi z toho brní celé tělo, ale je to docela příjemné, chvílemi mne to dokonce i trochu lechtá (:-)

Ale časoprostorová trhlina se zavírá. Soustředil jsem se jenom na ni a jenom na ni, musí se uzavřít a s tím i celý vadný meziprostor, v němž uvíznul Strážce Hadí síly. Další a další bytosti přidávají sílu, objevuje se i bratr Strážce Hadí síly a přidává léčivou energii ze všech sil. Jde mu to dobře, vždyť stojíme na sušicko-horažďovických vápencích a on má jedno ze svých nejpevnějších ukotvení právě v nedalekých vápencových Alpách.

Uzavřeno, ukončeno. Strážce Hadí síly vyletěl prudce ven, celý se otřásl a střemhlav vystřelil pryč z tohoto nakaženého vesmíru na své celostní zotavení.

Domů se vracím s příjemnými pocity a po cestě slyším Strážce spřáteleného dubu, jak mě nabádá k tomu, abych vyčkal příhodné doby a pustil se pak se svými astrálními pomocníky do likvidace válečnické kletby na svastice hákového kříže. Cítím, že ta doba se už blíží, tak snad mě to nesmete někam do temnot. Jak totiž postupně zjišťuji, ve své neblahé minulosti jsem se do toho několikrát dost nepěkně namočil a teď bude potřeba vyvinout maximální úsilí na nápravu.