kolem roku 1975 jsme s vytřeštěných zrakem četli strojopisný český překlad od Raymonda Moody,potom v roce 1984 Život mezi životy od Joel Whittona...to mělo ještě větší popularitu v tehdejší duchovní obci....
Jarmilko, pláču s Vámi ! Nezažila jsem stav klinické smrti, díky Bohu ! Ale bylo mi několikrát umožněno "prožít" tento stav věčnosti. Kdysi jsem se podobným vypravováním jen smála . Věřila jsem, že duše je pouhý výmysl. Avšak, poznala jsem sama, že duše je skutečnost a to,co ti lidé říkají, je totéž, co tady na Orgonetu neustále tvrdím. Duše je skutečná a její svět je tak úžasný, bezpečný a mírumilovný, že si to ani já sama nyní nedokáži celé vybavit. Prostě, ty slova, aby člověk popsal tu lásku, inteligenci a vše (jak lidé ve videu vypravují) chybí. Nemáme je. Je také pravda, že jsem milovala čtení románů, detektivek aj. také jsem milovala jisté filmy, vracela jsem se k nim, prožívala jsem smyšlené děje. Když mi bylo umožněno vidět a prožít věčnost (opravdu nevím, jaké slovo použít) ,náhle jsem o všechny ty "pohádky" ztratila zájem. Jako o cosi naprosto bezcenného, nesmyslného, lživého. Tak, jak říkal ten člověk ve videu. Nemohl se ani podívat na reklamy. A co je u všech svědectví společného, to jsou slzy v očích a touha se tam vrátit. A proto je pravdivé, ať už je to někomu k smíchu nebo ne, že na Zemi jsme přišli, abychom bojovali. Se zlem kolem nás a v nás. Nic jiného nemá smysl, nic jiného se po nás ani nechce. Je však každého Bohem daná svobodná vůle, zda se chceme zůčastnit či nikoliv. Velmi děkuji za krásné videjko. Moc a moc potěšilo !
Proto, že je to přechod do lepšího, některé východní národy smrt blízkého oslavují a provázejí ho zpěvem, případně motlidbami nikoli slzami, jako je tomu u nás v západním světě. My pláčeme sami nad sebou samými, opuštěnými(ve smyslu "co já si tu bez tebe počnu"), nikoli nad odcházejícím. Máme se ještě co učit a neprožívat konec života tak, jak se to po staletí traduje, ale je to pro "běžného" člověka dost těžké. Jsem již mnoho let "na cestě" a stejně mě odchod mámy zaskočil. Aslepoň jsem ji nevolala a přála její duši šťastnou cestu, i když jsem v tu chvili pro slzy neviděla. JanaR.
Jano, napsala jste to presne. Placeme u smrti blizkeho nad sebou samymi - a nejen ve smyslu "co ja si tu bez tebe pocnu", ale take proto, ze nam to samotnym pripomene nasi smrtelnost a pomijivost vsech veci svetskych. Umira nam babicka, beru to zcela racionalne a pragmaticky - ma vskutku pozehnany vek - a doufam, ze to tak zvladnu do konce. Zdravi V.
kolem roku 1975 jsme s vytřeštěných zrakem četli strojopisný český překlad od Raymonda Moody,potom v roce 1984 Život mezi životy od Joel Whittona...to mělo ještě větší popularitu v tehdejší duchovní obci....
OdpovědětVymazatPro některé z nás se blíží vysvobození, pro jiné věčný žalář ! Každý si vybírá podle svého svědomí !
OdpovědětVymazatmyslíš až spácháš sebevraždu ??
VymazatJarmilko, pláču s Vámi !
OdpovědětVymazatNezažila jsem stav klinické smrti, díky Bohu ! Ale bylo mi několikrát umožněno "prožít" tento stav věčnosti.
Kdysi jsem se podobným vypravováním jen smála . Věřila jsem, že duše je pouhý výmysl. Avšak, poznala jsem sama, že duše je skutečnost a to,co ti lidé říkají, je totéž, co tady na Orgonetu neustále tvrdím. Duše je skutečná a její svět je tak úžasný, bezpečný a mírumilovný, že si to ani já sama nyní nedokáži celé vybavit. Prostě, ty slova, aby člověk popsal tu lásku, inteligenci a vše (jak lidé ve videu vypravují) chybí. Nemáme je.
Je také pravda, že jsem milovala čtení románů, detektivek aj. také jsem milovala jisté filmy, vracela jsem se k nim, prožívala jsem smyšlené děje.
Když mi bylo umožněno vidět a prožít věčnost (opravdu nevím, jaké slovo použít) ,náhle jsem o všechny ty "pohádky" ztratila zájem. Jako o cosi naprosto bezcenného, nesmyslného, lživého. Tak, jak říkal ten člověk ve videu. Nemohl se ani podívat na reklamy.
A co je u všech svědectví společného, to jsou slzy v očích a touha se tam vrátit.
A proto je pravdivé, ať už je to někomu k smíchu nebo ne, že na Zemi jsme přišli, abychom bojovali. Se zlem kolem nás a v nás. Nic jiného nemá smysl, nic jiného se po nás ani nechce. Je však každého Bohem daná svobodná vůle, zda se chceme zůčastnit či nikoliv.
Velmi děkuji za krásné videjko. Moc a moc potěšilo !
dan..
Krasne napisane :)
Vymazatanonymní 14:04
VymazatDěkuji -):
dan.
Proto, že je to přechod do lepšího, některé východní národy smrt blízkého oslavují a provázejí ho zpěvem, případně motlidbami nikoli slzami, jako je tomu u nás v západním světě. My pláčeme sami nad sebou samými, opuštěnými(ve smyslu "co já si tu bez tebe počnu"), nikoli nad odcházejícím. Máme se ještě co učit a neprožívat konec života tak, jak se to po staletí traduje, ale je to pro "běžného" člověka dost těžké. Jsem již mnoho let "na cestě" a stejně mě odchod mámy zaskočil. Aslepoň jsem ji nevolala a přála její duši šťastnou cestu, i když jsem v tu chvili pro slzy neviděla. JanaR.
OdpovědětVymazatJano, napsala jste to presne. Placeme u smrti blizkeho nad sebou samymi - a nejen ve smyslu "co ja si tu bez tebe pocnu", ale take proto, ze nam to samotnym pripomene nasi smrtelnost a pomijivost vsech veci svetskych. Umira nam babicka, beru to zcela racionalne a pragmaticky - ma vskutku pozehnany vek - a doufam, ze to tak zvladnu do konce. Zdravi V.
OdpovědětVymazat