Aolian: Sobotní octování

Jak jsme se prooctovali sobotou 

Je tady sobota 2. března 2013 a naše spiklenecké dušičky se těší na nové octování. Ráno konečně mohu po delší sérii plytce zamlžených dní pozorovat východ Slunka. S úsměvem sleduji, kterak nad obzorem pomalu vystupuje majestátná oranžová koule a najednou zjišťuji, že je tam nějaký docela nápadný prostorový posun oproti předchozím létům. Nevím, zda je to jen nějaký klam, ale připadá mi, jakoby Slunko vycházelo místo na východojihovýchodě více směrem k jihovýchodu. Třeba to nějak souvisí s posunem zemské magnetické osy, vkrádá se mi do hlavy polemická myšlenka. Ať je to jak chce, cítím, že energeticky je to docela příjemné a motivuje to k další práci.

Každopádně na obloze je patrné, že klimoušové dnes mají v plánu „pustit“ sluneční den. Podle četných nasprejovaných čar je však zřejmé, že chtějí mít intenzitu slunečního svitu pod přísnou kontrolou. Světle modrou oblohu začínají postupně pokrývat rozpliznuté bělavé cáry bez ladu a skladu. Na některých z nich je vidět haarpování projevující se tvorbou pravidelných hřebínků. Při pohledu na protější svah směrem ke slunci je patrné značné množství páry ve vzduchu, která společně se souvisle ležící sněhovou pokrývkou způsobuje markatní přesvětlení.


1. Přátelská výpomoc od přírodních bytostí

Na octování zatím nepospícháme, spíše čekáme, jak se vyvine situace. Kolem půl jedenácté dopoledne jsem zachytil hlášku od spřátelených přírodních bytostí:

„Pomůžeme vám ty bílé rozplizlotiny a šmouranice rozpustit, pusťte nám k tomu ale ocet.“

Neváhal jsem už ani na okamžik a rychle běžel připravit odpařovací aparaturu. Na vyskládané špalky jsem postavil náš osvědčený propan-butanový vařič, na něj pekáč naplněný octem a rozjeli jsme odpařování.

Naznačil jsem přírodním bytostem, že na složitější experimentíky dnes nebudu mít čas, neboť musím kvůli dovykurýrování spíš sedět doma u kamen. A jestli jim nebude vadit, že toho protentokrát mnoho nenadělám ani s pomocnými energetickými výpucy, neb musím pracovat na jednom projektu, kde mi už pomalu, ale jistě začíná hořet termín na odevzdání...

A jak to takhle všecko posílám v myšlenkách svým kamarádům z Říše přírodních bytostí, najednou se u mne objeví velmi srdečná elfská bytost v jemném závoji, usměje se a přívětivě řekne svým zvonivým hláskem:

„Dnes opravdu nemusíš dělat víc než jen udržovat plynulé odpařování octa.“ A v ten okamžik stojí přímo přede mnou a dává mi přátelskou pusu na čelo. Radostí se mi točí hlava a odněkud z dálky slyším radostný zpěv. To už se sem chystají zástupy květinových elfů z Flória na své radostné předjarní působení.

2. Propalující sluneční paprsky

Kolem poledne se nad námi rozprostírá téměř čistě modrá obloha, ptáci vesele trylkují a pomalu začíná odtávat těžký krystalický sníh. Rozradostněné přírodní bytůstky mne lákají ven:

„Dej si oraz a pojď aspoň na chvilku vystrčit nos z chalupy!“

Neodolám a rovnou se postavím na závětrné místo, kam pere sluníčko horem dolem svou předjarní sílu. Stojím tváří v tvář slunečnímu kolosu a chvílemi mám pocit, jakoby mne chtěly jeho paprsky propálit. Ozónu bude tam nahoře ve stratosféře asi pomálu, nu co, tak ze sebe aspoň nechám vypálit další temné humůsky, říkám si v duchu a přivírám oči nad ostře přesvětlenou krajinou. Nejlepší bude nemyslet vůbec a nechat se pořádně „přejet“ silným zářením.

3. Jak jsme popsali nový druh mraků

Odpoledne jsme vystrčili nos z chalupy společně s Nemem. Schylovalo se ke třetí hodině odpolední, mezi sluníčkem a naší krajinou už byla vzorně vybudována nová hliníková plazma tlumící ostrý sluneční svit a světe div se, co to máme nad hlavou za podivné pamraky? Takové vypelichané bělavé chomáčky, to jsem snad ještě nikdy neviděl (viz foto).

Při bližším okuku zjišťuji, že je to zčásti výtvor z umělecké dílničky vzdušných elfíků-vtipálků. A je to dílko vskutku zdařilé, dalo by krásně zparodovat při nejbližší předpovědi počasí:

„Vážení diváci, zde si můžete prohlédnout nový druh mraků zvaný Rozcupovaná vata.“

Copak by nám asi na tuhle uměleckou tvorbu řekl ČHMÚ (Čelní hromadně mystifikační ústav)?

4. Zážitky z „noční směny“

Octovali jsme asi do půl čtvrté, potom už se začalo slunko klonit k obzoru a nebe dostalo matně stříbřitou barvu. Poděkovali jsme přírodním bytostem za fajnovou spolupráci a přislíbil jsem jim nové propucy, jakmile se dám pořádně do kupy. V noci začal pofírung...

Probudil jsem se někdy kolem půlnoci a najednou se mi objevil před očima pohled na šumavskou oblast Lipenska. Byla celá zahalená do velikánského černého mraku, který se ještě dále nafukoval a zlověstně formoval do podoby zlého fantóma. Skoro jsem se až ulekl, pak ale přišlo dovysvětlení, že je to starý obal na výpuc z jedné pradávné andělské války. Někdo mi přidává sílu na práci, musím tedy pořádně zabrat a celé to prohnat přes výkonný spalovací kotel. Jde to celkem dobře, už je vyřízeno, můžu jít tedy znovu chrumkat.

Po třetí hodině ranní mne probouzí úporný záchvat kašle. Nade mnou se roztahuje nějaká prapodivná astrální bandička a snaží se mě vyzvat k diskusi o smyslu působení lidstva na naší planetě. Jak se na to dívám a jakou tam vidím budoucnost. Že mi můžou nadiktovat nějaký chanelling týkající se osudu lidstva. Chvilku jsem na ně zíral jak zjara, protože se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Pak jsem si všimnul, že se mi snaží odsávat životní energii. Astrální upírismus!

Posadil jsem se na posteli a poslal jim ostrou myšlenku: „Přestaňte mě vyžírat nebo vás všechny naházím rovnou do rozkladu!“

Kousek se stáhli a v tom okamžiku jsem v srdci jednoho z nich zahlédnul znak Netopýří síly. Hned jsem byl doma. Vždyť jsou to zdémonizované bytosti z Univerzálního Rozkladu! To je mi ale návštěvička...

Zrovna v Univerzálním Rozkladu je práce jak na kostele a oni se tu poflakují jen tak, zbůhdarma a neví, čeho by se chytili.

„Dejte si na mě pozor,“ poslal jsem jim výhružnou myšlenku, „já vím, jak se věci mají. Také člověk nakonec půjde tam, kam patří. Až se to všecko dá do kupy, půjde do Flória.“

Ti povedení vykukové zamžourali očičkama, podrbali se svýma chlupatýma rukama za ušima a pak jeden z nich zahuhlal:

„Hele, co kdybys nás spravil?“

V duchu jsem se zasmál: „No, jak vidím, ono mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Takhle vypadáte jak hastroši, jak strašáci do zelí, ničeho kloudného by se od vás nikdo nedočkal.“

Pozval jsem ty nešťastníky k sobě blíž, napojil je na světelný paprsek a pak zkusil přes mentální sílu oddémonizovat. U některých z nich se ukázalo, že se dostali do démonického stavu ve válečných bojích, jiní do toho spadli tím, že se nechali emočně vtáhnout do negací uvolněných v průběhu válek. Jakmile z nich opadaly temné obaly, očividně ožili a labužnicky si protáhli svá těla. Požádal jsem pracovní skupinu Strážkyně Univerzálního Rozkladu, zda by je mohla znovu napojit na jejich Domácí prostředí a vrátit do jejich pravých pracovních úkolů.

Všechno dobře dopadlo a já se mohl znovu uložit ke klidnému spánku. Než se mi podařilo usnout, několikrát po sobě mi zazněla v uších tato praktická věta:

„Až se každý znovu postaví na místo, kam patří a kde může radostně pracovat na svých úkolech, které jsou přirozenou součástí jeho podstaty, bude po problémech.“

P. S. Orgonet: Od čtenářky:

Dobrý den,

Moc Vám děkuji za Váš čas, který věnujete celému webu. Je to pro mne vždy velký zážitek pročítat články a příspěvky a jsem Vaším pravidelným čtenářem. Chtěla bych se s Vámi a se čtenáři podělit o svůj zážitek ze svého prvního octování a prosím Vás o jeho zveřejnění.Jistě bude inspirací a podnětem k akci pro mnohé další.

 V neděli 3.3. 2013 jsem začala octovat po poledni u mne na balkoně vyzbrojena 3 litry octa, pánví a elektrickým vařičem. V Praze byla hustá šedivá oblačnost a po půl hodině se začala protrhávat. Bylo to opravdu jako zázrak. Oblačnost se protrhávala přímo před očima několik metrů ode mne a svítilo na mne slunce. Po 5O minutách se vytvořil krásný kus modré oblohy a táhl se přes horizont poměrně dost daleko. Po hodině a půl ale klimouši objevili  slunečnou oblohu a letěli spravovat celkem dvakrát zprava a zleva přímo přes horizont se sluncem. Asi nikdy nespí a tato skutečnost je silně zneklidňující. Stopy z letadel se trhal y po částech a bylo krásně vidět, jak jsou umělé. Za několik minut se vytvářely podivné mraky v místech, kde ještě před tím bylo modré nebe. Přesto všechno se mi pak podařilo jejich pokus rozpustit a museli letět znovu. Podařilo se mi sluníčko udržet asi pět hodin a pak už se oblačnost nerozpustila. Spojme se a octujme!! Výsledky jsou úžasné.

Veronika P., Praha