Aolian: O lese a květinové říši

Příběh o srdečném přátelství se statečným Květníkem

…Úvodem

Je studený únorový den roku 2011 a moje kroky vedou do tichých lesních končin rozkládajících se za humny naší vísky. Potřebuji se uvolnit a vstřebat všechny prožitky, které se na mě hrnou z mé osobní nevyřešené minulosti. Začínají se mi otevírat náhledy do mých minulých životů a z některých vzpomínek mi doslova přechází mráz po zádech. Brrrrr, to byly tedy živůtky k popukání!

Jdu bezmyšlenkovitě zasněženou krajinou a mám čím dál větší pocit, že se již zakrátko rozpadnu snad na sto kousků:-)))))))))) Na zadumaném severním svahu porostlém statnými jehličnany i listnáči mne cosi pobídne k tomu, abych se na chvilku zastavil a věnoval pozornost Domácím obyvatelům lesa. Přede mnou se objeví jeden z Vrchních strážců lesa, statný elf s hnědýma očima a vyzývá mne ke spolupráci. Společně se vydáváme k nedalekému rozcestí, kde stojí statný Buk se dvěma silnými kmeny. Urostlý dvoják. Rád kolem něj jezdívám na kole nebo na běžkách:-) Teď ve mně ale pořádně hrklo a rázem jsem zapomněl na všechny své splíny. Na kmeni Buku se totiž lesklo výrazné žluté kolečko. Transparentním sprejem vyznačená tečka odsuzující tento krásný strom k brzké popravě dřevorubci!

„Takhle to tedy nemůžeme nechat,“ povídám svému průvodci, strážnému lesnímu elfovi. Vytáhnul jsem z bundy svůj kapesní nožík a žlutou značku pečlivě vyškrábal.

„Výborně,“ usmál se elf a doplnil: „Teď už se o Velký Buk nemusíš bát. Dokážeme ho skrýt pod Závoj neviditelnosti. Pro zdejšího revírníka jakoby od této chvíle přestal existovat.“

Vnitřně jsem se zaradoval a po celém těle se mi rozlilo příjemné teplo. Cestou domů mne provázela mnohem optimističtější nálada. Velký Buk bude žít a Domácí obyvatelé lesa jsou príma kamarádi a také zdatní Kouzelníci. Najednou se mi jde zlehka a začínám si notovat svou oblíbenou písničku. Tíživé pocity z minulých životů jsou ty tam, díky vy moji milí šibalové za výpuc a za tu parádní úlevu! Juchuchúúúúúúúúúú:-)))))))))))))))))))))))

Smuteční rozjímání v prokáceném lese

Rok 2011 utekl jako voda a je tu podzim 2012. Velký Buk nezdolně stojí u rozcestí a vyzařuje z něj spokojenost a veselá nálada. Jeho zelené listy se začínají proměňovat do pestrých podzimních barev a stejně tak je tomu u dalších bukových velikánů rostoucích na protějším svahu. Vzájemně si povídají a všichni mezi sebou udržují pevný svazek Přátelství. Jsem rád, že s nimi mohu sdílet jejich radostné naladění.

Na konci října 2012 však přišlo náhlé rozčarování. Do svahu nad rozcestím vtrhli dřevorubci a během velmi krátké doby zde vykáceli necelé dvě desítky statných buků. Několik dalších stromů se podařilo zachránit nenápadným vyškrábáním nasprejovaných značek. Když se popravčí četa dřevorubců definitivně stáhla z lesa, opřel jsem se zády o Velký Buk a mlčky hleděl na protější polovypleněný svah. Brzy jsem vycítil, že z nitra Velkého Buku vychází nevýslovný smutek. Toto smuteční rozjímání stále zesilovalo, až se mi z toho sevřelo úzkostí srdce. Bylo to až k nevydržení a tyto neskutečně svíravé pocity chmuru mne nakonec donutily odstoupit od stromu a stáhnout se více do sebe. Teprve nyní jsem pochopil, že astrální

Opatrovník Velkého Buku je velice citlivá bytost. Předtím se mi ukazoval v podobě rozzářené a usmívající se bytosti, nyní však měl přes sebe přehozený smuteční závoj a pod ním tiše šeptnul:

„Oplakávám své sestry a bratry. Žili jsme tu pospolu v lásce, přátelství a radosti a nyní bylo toto pouto násilím přetrženo. Och, jak je mi smutno, jak je mi teskno.“

Při jeho plačtivých slovech jsem znovu pohlédnul na protější svah. Po dřevorubcích zde zbyla celá řada holých pařezů a půda rozježděná těžkou technikou. Z místa jakoby vystřelovaly energie bolesti, stresu a strachu. Pochopil jsem, že Velký Buk nesmírně těžce nese tuto skutečnost a doslova překypuje emocemi smutku.

Musím mu nějak ulevit od bolesti a trápení, blesklo mi hlavou. Zavřel jsem oči a představoval si, jak se na Velkém Buku rozpouští veškerá smuteční nálada a jak se celá jeho silueta koupe v zářivém slunečním světle. Podobnou očistnou sílu jsem zkusil poslat i na protější svah zdevastovaný těžbou. K tomu jsem vyslal i obrovský balík povzbudivých myšlenek:-) Během očistného procesu přišly na pomoc velice příjemné astrální bytosti. Ze svých dlaní rozstřikovaly do celé krajiny jemné světle modré kapky harmonizující léčivé energie. Opatrovník Velkého Buku blaženě vydechnul a celá krajina jakoby se náhle radostně rozezpívala v osvobozující síle štěstí a volnosti. Hezké prožitky před nastávajícím zimním obdobím.

O zrození Velkého Přátelství

Po klimateroristicky dlouhé zimě zavítalo do našich pošumavských končin konečně Jaro. V teplém májovém dni roku 2013 si užívám veselou cyklistickou vyjížďku do svého oblíbeného lesa. Brzy přijíždím ke známému rozcestí, kde odložím kolo a srdečně obejmu mohutný kmen spřáteleného Velkého Buku. Cítím se jako v ráji. O ničem nepřemýšlím, prostě jenom jsem a to mi stačí. Po radostném přivítání cítím, že je potřeba, abych nyní lehce poodstoupil od kmene stromu. Jarní vánek přinesl předzvěst nějaké zvláštní Události a je zapotřebí pro ni uvolnit místo.

Za malý okamžik jsem se ocitnul v záplavě nádherného světla. Rychle se rozšířilo do celé krajiny a pohltilo všechny zbytky negativních energií, doslova je strávilo v sobě:-) Zažíval jsem pocity naprosté samozřejmosti a velké vnitřní odvahy. Pak přišel další nezapomenutelný zážitek. Velký Buk prodělal obrovskou vnitřní Proměnu. V astrálním těle jeho kmene se otevřela velká světelná brána s květinovou výzdobou a z ní vystoupila statná jemnohmotná bytost se silným žlutozeleným vyzařováním. Složila celému lesnímu společenství hlubokou poklonu, pak si podala ruku s Opatrovníkem Velkého Buku a přičlenila se k němu, naprosto přirozeně a s projevy srdečného přátelství. Hluboce se nadechla a celostně se rozzářila v koruně mohutného stromu. Několikrát se protočila v pěkně urostlém bukovém těle a pak se zmenšila na úroveň mé fyzické výšky. Z celé její postavy vyzařoval naprosto bezprostřední a ryze kolegiální přístup. Než jsem se nadál, bytost začala nabývat podoby podsaditého černovlasého chasníka s kulatějším obličejem, širokými ústy, bystrýma očima a kudrnatými vlasy. Zeširoka se usmál, pokýval hlavou, podal mi svou buclatou ruku a rázně pozdravil:

„Nazdar! Tak jsem tady a nějaký čas tu pobydu.“ S úsměvem jsem opětoval jeho srdečný pozdrav. Chasník se protáhnul a radikálně prohlásil:

„A teď už hlavně žádné smutnění. Odteďka se začne pořádně pracovat, je tady nová sezóna a s tou přichází úkol nasbírat spoustu dat pro Strážkyni přírody a převést kvanta informací mezi Vnitřními a Vnějšími světy. Přátelé, hurá na věc!“ Chasník třikrát vyzývavě tlesknul a celé lesní společenství opětovalo jeho výzvu podobně laděným trojím tlesknutím, které zaznělo jako burácivá ozvěna. Nad korunami stromů se ukázaly dlaně strážných elfů lesa. Dávaly Novému Úkolu své velké Požehnání. Radostně jsem vyskočil a tlesknul s rukama nad hlavou. Je tady nový zdatný pomocník plný kuráže a chuti pustit se do práce. Parádní stav! Přesně na tuhle notu jsem naladěný, přesně tohle mám rád. A než jsem se nadál, probleskla mezi námi oběma srdečná jiskra souznění a rozhořelo se mezi námi Velké Přátelství.

Ve společenství rozšafných Květníků

Kudrnatý chasník sebou několikrát zavrtěl, aby se ještě lépe „dousadil“ do fyzického těla Velkého Buku. Duše původního Opatrovníka stromu se rozdělila na tři části. Jedna část, taková hnědá, zemitější, splynula s kořenovým systémem, další část se proměnila v jemnou stříbřitou pavučinu a vetkala se do éterického těla stromu. Třetí oddělená část se rozplynula v jemné fluidum, které vystoupilo nad korunu buku a tam se ztvárnilo do podoby klenutého duhového oblouku. Nad ním se objevila jemná bytost z Nebeské klenby SILVIO, dotkla se duhového oblouku speciální hůlkou a v ten moment se v něm rozvinulo krásné astrální společenstvo přírodních bytostí lesa. Kdyby jej nějaký šikovný malíř dokázal převést na plátno, mohli bychom si udělat trefnou představu, jak vypadalo zdejší pošumavské (pra)lesní zákoutí před příchodem člověka. Nádherný panenský les plný harmonie a přátelského soužití nepřeberného množství astrálních i fyzických tvorů a tvorečků:-) Kochal jsem se vydatně a radostí se mi točila hlava. Vždyť moje vnitřní já dobře ví, že tento posvátný lesní chrám zde jednou opět zaujme své čestné místo:-)

Po tomto skvělém osvěžení jsem byl jakoby znovu postaven na zem a přede mnou se objevila veselá tvář kudrnatého chasníka.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ optal jsem se ho zvídavě. Zasmál se na celé kolo a vyzývavě prohlásil:

„Hádej.“ Na mé nesmělé pokrčení rameny dodal, opět se smíchem:

„Heleď se, mám pozvat svoje kamarády Větrníky, aby ti trochu profoukli paměť?“

No, hubatý jsi tedy až běda, pomyslel jsem si v duchu a opětoval jeho otázku zasmáním:

„To víš, jsem starej sklerotik. A když nás tady klimoušové pořád zasypávají tunami hliníku, tak to je potom těžký dokopat ty ucpané mozkové závity k něčemu kloudnému.“ V ten moment jsem ucítil příliv zvláštní síly. Krásně se mi uvolnila celá hlava a můj astrální zrak hleděl na veliký Květinový dvůr.

„Myslím, že už se začínám rozvzpomínat,“ povídám radostně. „No jasně, už to mám. Ty přece patříš ke Květníkům a taky se vám říká Floriánci. Zprostředkováváte přenosy energií a informací z Květinové říše FLORIO do pozemských přírodních světů.“

Kudrnatý chlapík vesele přitakal na znamení souhlasu. Výsknul jsem samou radostí:

„Hurá, konečně zas vidím po dlouhé době Květníky! Konečně! Já to snad půjdu oslavit!“

Květník ve Velkém Buku naplno sdílel mé projevy radosti a nadšení. Vybídnul mě, abych se přitisknul ke kmeni stromu, zklidnil své vědomí a zavřel oči. Jakmile jsem vstoupil do stavu lehké meditace, uchopil mne za ruku a umožnil mi, abych svým mentálním vědomím sestoupil na stávající hlavní pracovní Základnu Květníků. Nikterak mne nepřekvapilo, že jsme společně vstoupili do krásné přírodní zahrady skryté ve Vnitřní Zemi. V ten okamžik mi totiž bleskla hlavou vzpomínka, kterak jsem byl před svou současnou fyzickou inkarnací na malém školení u Květníků a na této jejich základně ve Vnitřní zemi jsme uzavřeli dohodu o pozdější vzájemné spolupráci:-) A teď mi bylo umožněno znovu spatřit své milé přátele a prožít krásný okamžik Poznání, že přišel ten správný čas pustit se společně do díla.

Na Základně bylo živo a veselo. Celé skupiny přírodních bytostí zde zušlechťovaly rozsáhlé květinové záhony i sady s ovocnými stromy. Rozšafně mezi sebou rozprávěly a vymýšlely si různé humoristické příhody. Další skupiny bytostí třídily pečlivě nasbíraná data a ukládaly je do „paměťových buněk“ pestrobarevných květinových vzorců ve tvaru elegantních mandal. Nechyběla zde ani Velká Komnata s paměťovými zálohami celé Květinové říše Florio. Její strážci se pečlivě domlouvali s Květinovými bytostmi, které mají na starosti evoluci flóry ve Vnější Zemi, jak čelit negativním vlivům geneticky modifikovaných plodin. Potěšilo mě, když jsem se stal svědkem toho, jak jsou na naši planetu průběžně dohrávány potřebné informace z paměťových záloh, aby si zdejší původní flóra mohla udržet svůj zdravý základ a evoluční sílu:-) Kolik pozornosti, péče a lásky posílají Květníci ze své základny každému přírodnímu semínku, které se zdárně uchytí kdekoliv, ve volné přírodě i v intravilánech sídel. Svět přírodních rostlin má sílu a houževnatě si klestí cestu navzdory různým nepříznivým vlivům rozumového ega. Na lesních pasekách ke zlosti konzervativních lesníků vesele bují vitální břízky, jívy, osiky, krušiny a bezy. Na polích se vzdor různým chemickým postřikům stále vzmáhají pěkně dekorativní plevele a plevílky. Rumiště a zvláště naše česká bordeliště zdárně porůstá pestrá škála „asanačních“ bylin i dřevin včetně merlíků, kopřiv, laskavců, bolševníku velkolepého, trnek, šípků a dalších rostlinek s mimořádnou chutí do života, zahrnovaných pečovatelskou láskou z Květinové říše Florio.

Na okrajích polí můžete potkat tyto pěkné květinky, zemědělci běžně označované jako tzv. „nežádoucí plevele“ (viz foto):

Nepatrnec rolní

Ostrožka stračka

Prlina rolní

A na vlhkých rumištích bohatých na dusíkaté látky se zase hezky vyjímá merlík červený:

Pod náporem klimateroru se učí říkat si o pomoc

Od onoho Svátečního zážitkového dne jsem věděl, že mám v lese za humny príma kamaráda, který nezkazí žádnou legraci a umí do svého okolí poslat tolik elánu, že jde celému lesnímu společenství práce jak po másle. Klimateror je pro Květníky „zoufalý akt zkrachovalců, kteří už byli a pouze si prodlužují svůj pseudoživot.“ Ačkoliv byla vegetační sezóna roku 2013 plná klimateroristických útoků na naši domácí flóru, Květníci zůstávají nad věcí. Jejich kolega ve Velkém Buku k tomu podal hlášku: „Kdyby klimoušové nepřitvrdili v devastaci zdejší flóry, tak by se snad pečovatelé květin a stromů nikdy nenaučili říct si o pomoc. Pořád by jen smutnili, uzavírali se do sebe a nebetyčně se trápili, že na ně přicházejí bědy. Takhle se ale spousta z nich už konečně zdravě naštvala a začali aktivně žádat o pomoc. Díky tomu mohly začít vstupovat do prostoru naší planety některé speciálně vyškolené skupiny pomocníků, kteří umí dematerializovat škodlivé chemikálie a léčit různá poškození. Některé skupiny dokonce dokáží poslat do jiných časoprostorů letadla s nebezpečným nákladem i další objekty nepřátelské Životu (nejen) na naší planetě. Spousta těchto pomocných jednotek však zasahuje pouze poté, co přijde žádost o pomoc. Pokud se celá řada přírodních bytostí předtím pasivně stahovala do sebe a tiše trpěla při různých devastačních zásazích, nyní má stále více pracovních skupin v přírodě své mluvčí, kteří dokáží věcně a prakticky požádat o pomoc.“

Zdatný informátor a príma kolega do každého počasí

Během uplynulého léta jsem měl spoustu příležitostí seznámit se s prací svého kamaráda Květníka od Velkého Buku. Záhy jsem postřehnul, že je to velice zdatný informátor. Jak plynul den za dnem, vytrvale posílal data o stavu naší pošumavské krajiny do Vnitřní Země na základnu svých Domácích. Nechyběly k tomu ani různé humorné hlášky. Pro sběr dat dokázal nadchnout spoustu přírodních bytostí z našeho kraje i sousedních oblastí, takže se mu postupně podařilo sestavit celý kolektiv ochotných a pracovitých pomocníků. Práce pro něj byla vyloženě hrou a šla mu neuvěřitelně lehce od ruky. Zároveň byl vynikajícím pozorovatelem, kterému jen tak něco neunikne.

Když jsem zatoužil radikálněji se pohnout ve svém osobním vývoji, najednou se objevil před mýma očima a souhlasně kývnul hlavou. Do tří dnů jsem od něj obdržel silný telepatický impuls, abych co nejdříve sedl na kolo a sjel za ním na rozcestí. Vše šlo naprosto hladce, najednou mě doma nikdo nepotřeboval, kolo jelo jako o závod a z Velkého Buku vyzařovala nesmírně podnětná Síla. Do mého deníčku pak přibývaly radostné věty o úspěšných osobních transformacích. Můj přítel mne při každém setkání přijal s otevřenou náručí a trpělivě, krok za krokem, mne vedl k Vyššímu Poznání a zasvěcoval mě do tajů naší minulosti. Čím více víme, tím snáze pochopíme, kde jsme učinili špatná rozhodnutí a jak máme pracovat na jejich nápravě. Když jsem se červenal studem nad tím, jak vylézají na povrch mé průšvihy z minulosti, jeden za druhým, můj přítel-Floriánek měl vždycky v záloze nějaké příjemné povzbuzení okořeněné humorem.

Ledový dech ztemnalého Strážce Faunů

Čím více víme a snažíme se to zúročit ve svém osobním vývoji i pro pomoc naší planetě, tím vstřícněji se před námi otevírají nové obzory Poznání. Na planetě Zemi se už přespříliš dlouho točí dění v matrixu Iluze a přírodní svět si nechce nechat ujít žádnou příležitost, kde by se od něj mohl oddělit a nechat v sobě zemřít veškeré jeho základy. Čím hlubší poznání, tím však také větší nelibost ze strany Tvůrců matrixu iluze. Během září 2013 jsem cítil, že se nade mnou začínají stahovat temné mraky. Po několik nocí mne probouzel pocit divného napětí a jakési nepopsatelné hrozby. Podivně mi přitom hučelo v hlavě. Cosi mne přimělo, abych si před spaním pročistil hlavu energií z magnetů. Po půlnoci mne opět probudil pocit úzkosti a přítomnosti něčeho silně negativního. Tentokrát se mi podařilo zahlédnout temnou postavu. Přibližovala se ke mně a tiše šeptala zhrublým hlasem:

„Nenávidím tě a zničím tě.“ Ležel jsem bez dechu na posteli a bezděky vyčkával, co se bude dít dále. Temná postava se rychle přiblížila nadosah, sklonila se nade mnou a ovanula mě ledovým dechem. Kupodivu jsem přestal mít strach. Sám nevím proč, ale vnitřně mi v tu chvíli bylo jasné, že tahle ztemnalá bytost mi nemůže ublížit. A skutečně. Postava se otočila vzad, odcházela kamsi do záhrobí a přitom zamumlala:

„Ani dneska nejsem schopen to udělat.“

Chvíli jsem se převaloval na posteli, než se mi podařilo znovu usnout. Před pátou ráno jsem vyskočil čerstvý jako rybička a přichystal se na výpravu do lesa. Na poradu ke svému příteli od Velkého Buku.

„Jdeš právě včas,“ přivítal mne spřátelený Květník. „Není již možné nechávat v iluzi někoho, kdo zatoužil po Změně a chce se vrátit zpátky ke svým Domácím. My dva mu teď uděláme Převaděče. Soustřeď se, začínáme!“

Přitisknul jsem se ke kmeni stromu a zavřel oči. Záhy se přede mnou objevila ona ztemnalá postava s ledovým dechem. Můj noční návštěvník. Čekal jsem, až mne osloví, on však stál mlčky a jen se díval. Jeho oči byly studené a přísné.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše, „chci ti pomoci. V noci jsem se tě trochu polekal, ale teďka cítím, že se odněkud známe. Promiň, že si honem nemůžu vzpomenout, kdo jsi.“

Temná bytost odvětila chraplavým hlasem:

„V tomhle stavu mě nemůžeš poznat. Stal se ze mě někdo jiný, jsem zatracenec.“

„Poznáš ho,“ šeptnul tiše Květník. „Nehleď na jeho postavu, soustřeď se na jeho pocity a řiď se svým srdcem. Pošlu ti k tomu sílu.“ Sotva dohovořil, ocitnul jsem se v záplavě velice jemné a povzbudivé energie. Chytil jsem druhý dech a v ten okamžik se naplno otevřely mé paměťové smysly. Povídám svému ztemnalému souputníkovi:

„Už vím, vždyť ty jsi přece jeden z hlavních Strážců Faunů z Živočišné říše FAUNIO. A tvým úkolem bylo koordinovat práci Faunů zde na planetě Zemi. Hlavně Faunů, kteří pečují o skupinové duše zvířat. Jenže jsi se zapletl s Luciferovci a oni tě získali pro sebe. Stal jsi se jedním z velkých programátorů a správců matrixu Iluze na naší planetě.“ Cítil jsem, že ze sebe musím vydýchat zvláštní napětí a oprostit se od náhlých přívalů bolesti, která zaplavila celé moje srdce. Teprve po chvilce jsem byl schopen dalších slov:

„Za ten svazek s Luciferovci jsem na tebe dostal pěkný vztek a proklel jsem tě až na půdu, že za svůj pád do temnot musíš pořádně trpět. Ale teďka už ten vztek nějak vyprchal, už se to nějak vyžilo. Omlouvám se ti za tu kletbu, protože tě asi nakonec stáhla ještě do většího bahna než jsi byl zpočátku.“ Květník mi dal tiché znamení, že mi pomůže s řádným vyčištěním kletby uvalené na ztemnalého Strážce Faunů. Přijal jsem jeho nabídku s velkým povděkem. Po sejmutí kletby se začal prostor kolem Strážce Faunů příjemně projasňovat. Byl jsem rád, že se to tak rychle prošťouchlo. Dlužím ti ještě něco? přemýšlel jsem v duchu. Strážce Faunů chvíli mlčel a pak dal najevo, že by uvítal přechod od iluze zpátky do světa přírodních bytostí.

„Rychle ho převedeme,“ pobídnul mě Květník, „tohle je mimořádná situace a pokud se rozhodl rezignovat na svou funkci v matrixu iluze, nesmíme váhat ani na okamžik.“

Květník přivolal speciální pomocné bytosti, které postavily pro Strážce Faunů světelný most. Nechal jsem ho vstoupit na most a pak jsem k němu vztáhnul ruku. Prolomily se mezi námi další emoční blokády a než jsem se nadál, Strážce Faunů stisknul moji ruku a doslova proskočil k nám do lesa. Měl jsem pocit, že začíná Sváteční den. Stáli jsme proti sobě, tváří v tvář, dva velcí průšviháři, kdysi dobří kamarádi a pak nepřátelé na život a smrt. A co teď? Strážce Faunů ze sebe shodil tmavý plášť, rozpustil si své dlouhé světlé vlasy a dal se do srdečného smíchu. Nemohl jsem jinak než se taky začít smát a šlo to tak hezky a samo od sebe jako už dlouho ne a svět kolem nás celý rozkvetl a zazářil v pestrých barvách. Květník požehnal Strážci Faunů k jeho návratu do přírodní říše a ten s radostí v srdci odvětil:

„Asi jsme od dob těch vesmírných válek přece jen trochu zmoudřeli.“ Následovaly nové přívaly veselého smíchu.

Najednou vedle nás stanula Strážkyně přírody a radostně uvítala Strážce Faunů.

„Vítej zpátky mezi námi. Tvoji Domácí už na tebe čekají,“ usmála se na svého staronového spolupracovníka.

„Copak oni se mnou ještě počítají?“ optal se s trochou nesmělosti Strážce Faunů.

„No jasně! Tak pojď, bude to pro všechny velká událost.“

Strážkyně přírody vzala svého kolegu za ruku, pokynuli nám na rozloučenou a brzy zmizeli v široké astrální bráně vedoucí do živočišné říše Faunio. S radostným mručením je doprovázela astrální skupina velkých hnědých medvědů.

Odpůrci přírodních zákonů zasahují

Domů jsem se vracel příjemně naladěn. Připadalo mi, jakoby se odněkud odvalil velký balvan, který už hodně dlouhou dobu tížil a utlačoval to, co má rozkvétat a radovat se ze Života. Při své pozdější návštěvě Velkého Buku spřátelený Květník povídá:

„Osvobozením Strážce Faunů jsme kapitálně naštvali jeho bývalé kolegy ovládající matrix iluze na naší planetě. Něco na nás chystají. Ale neboj se, to, na čem opravdu záleží, pro ně zůstane navždy skryté. Našim pravým podstatám nemůžou ublížit, jsou pro ně jak uzamčená pokladnice.“

Do týdne proletělo naším krajem prudké tornádo. Přišlo plíživě, v noci při bouřce. Po nebi řádily technické haarpové blesky a krajina byla zmítána poryvy větru. Po ránu jsem měl silné nutkání vyrazit do lesa. Cestou jsem potkával tu a tam vyvrácené nebo polámané stromy. Na známém rozcestí se mi sevřelo srdce lítostí. Velký Buk měl odlomený jeden statný kmen. Přistoupil jsem opatrně blíže a se smutkem prohlížel zraněný strom. Kmen byl odlomen až ke kořenům. Druhý, bratrský kmen stál bez úhony a v něm Květník společně s původním Opatrovníkem Velkého Buku. V pozadí události se daly procítit energie černých mágů. Opatrovník stromu byl smutný a Květník se jej snažil utěšit, že rozhodně nezůstane bez práce, že se vše zdárně vyřeší. Pak se obrátil ke mně:

„Zničili naši pracovní základnu. V takto poškozeném stromě již nebudu schopen stabilně převádět informace svým Domácím do Vnitřní Země. Měl jsem v plánu zde pobýt do opadu listí, ale nyní jsem zde již zbytečný a tak postupně ukončím svou misi.“ Při jeho slovech mě zalila nepopsatelná lítost. Pak jsem ale dostal nápad:

„A co kdybys zkusil přejít do jiného statného buku?“

„Ty můj blázínku,“ usmál se Květník. „Víš jak dlouho jsem si připravoval zakotvení ve Velkém Buku? Dávali jsme to dohromady s několika pomocníky. A teď přišla takováhle pecka. Ale jsem rád, že jsem ti před svým odchodem stačil říci všecko, co využiješ pro svou další práci.“

„Nejradši bych odešel s tebou,“ vyhrknul jsem ze sebe.

„Však se zase sejdeme,“ usmál se Květník. „Ale později, při nějaké jiné příležitosti. Mám radost z toho, že se nám podařilo podniknout tolik bezva věcí. Občas se nás snažili zastavit temnáři, ale kdo se bojí, nesmí do lesa!“

„To je tedy fakt,“ přitakal jsem, ale musel jsem se nutit do úsměvu. Co naplat, naše cesty se nyní oddělují, aby se po čase zase mohly spojit zpátky, k nové společné práci...

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsme spolu mohli pracovat,“ vděčně jsem pohlédl na svého přítele. „A co jsme si přitom užili legrace. Nejen mně, ale i všem zdejším lesním obyvatelům se bude po tobě stýskat. Hodně si tě oblíbili. Milý příteli, vyřiď svým Domácím ve Vnitřní Zemi, že všem Floriánkům posílám ty nej, nej, nej pozdravy. A ať nešetří temnáře! Zlom vaz!“

Pevně jsme se objali a za Květníkem se na okamžik objevily postavy s květovanými šaty. Pochopil jsem, že jsou to Květníkovi osobní Ochránci, kteří nad ním po celou dobu jeho pobytu v našem lese bděli jako pevná stráž.

… Závěrem

Květník dodržel své slovo a před svým odchodem do Vnitřní Země pomohl zajistit Opatrovníkovi Velkého Buku novou práci. Vědomí Opatrovníka se přesunulo do jiného rozdvojeného buku, který se v předchozím roce rovněž podařilo zachránit před pokácením. V poškozeném stromě zůstaly ukotveny základní bytostné složky pečující o běžný chod jeho biologických potřeb.

… Je tady 21. březen 2014. Do lesa se opět sjíždějí dřevorubci. Napřed kácejí vzrostlé smrky u rozcestí a poté se motorová pila zakousne i do Velkého Buku. Poslední Rozloučení…

Přál bych těm dřevorubeckým maníkům zažít, aby na ně z řezaných kmenů pořádně vybafly Opatrovnické bytosti popravovaných stromů. Přemýšlím o tom, jak by se asi tvářili, kdyby se před nimi objevil můj přítel Květník coby razantní chasník se zavalitým tělem a černými kudrnatými vlasy. Už ho slyším, toho našeho milého Nebojsu, jak říká svým zvučným hlasem:

„Pánové, dejte si odchod, tady je království Velkého Lesa a každý, kdo mu bude chtít ublížit, se špatnou se potáže! Tak vari odsud, vážení! Kdo uteče, vyhraje!“