Aolian: Přátelé z Vnitřní Země a poznávací výpravy do Prasvětla

Přátelé z Vnitřní Země a poznávací výpravy do Prasvětla

...Úvodem

V první polovině letošního roku jsem byl z různých stran motivován k tomu, abych si rozšířil obzor svého poznání o existenci spřátelených civilizací, které pomáhají Životu na naší planetě i v celém našem vesmíru překonávat neblahé důsledky z různých traumatických událostí, Vesmírné války nevyjímaje. Zpočátku jsem se v tom motal jak slon v porcelánu: vůbec nic mi k tomu nepřicházelo ani do mysli ani do snů ani do astrálních vizí. Radikální a zcela nečekaný zlom nastal teprve počátkem léta při jedné výpravě za moudrými lesními elfy do našich vlídných pošumavských hvozdů.

Kapitola první: Usměvaví Hvězdníci

Je svěží ráno, po nebi se honí šedobílé mraky, klimoušové nesprejují a les dýchá optimismem a radostí ze života. Vjíždím na travnatou lesní pěšinu, tam sesednu z kola a ukryji jej do hustého smrkového mlází. Tiše prosím skupinku zvídavých skřítků, aby mi na něj dali pozor a skryli jej pod závoj „neviditelnosti“. Je to pro ně hračka, mají to hotové natošup. S díky je pochválím, že jsou to chlapíci:-)

Stoupám travnatou pěšinou k oblíbené skále, kde mám na jednom zašitějším místě zbudovaný velký kruh z kamenů. Pokaždé, když se posadím doprostřed kruhu, cítím příjemné zklidnění a dobře se mi rozpráví s moudrými elfy, Strážci zdejších lesů. S energiemi kamenného kruhu si také rády „hrají“ malé lesní bytůstky. Při stavbě kruhu vesele pobíhaly kolem a šibalsky se pochichtávaly, kterak budou zkoušet skrze vytvořený obrazec přitlumovat zdivočelé energie klimateroristických bouřek, tornád a podobných technických pseudopraktik. 

Tentokrát jsem však byl jedním z lesním elfů zaveden přímo pod skupinku vzrostlých jedlí nacházejících se mírně stranou od kamenného kruhu. Pohodlně jsem se usadil pod urostlou jedli a s povděkem prociťoval její léčivou magnetickou sílu. V korunách jedlí byla slyšet tichá písnička s nádechem jakési chórové ozvěny. Zpočátku jsem vnímal spíše melodii, pak i nápěv o nějakých Velkých a Chrabrých Kamarádech majících nezdolnou chuť pomáhat naší planetě:-)

Zavřel jsem oči, abych se mohl lépe soustředit na motiv písně. Najednou jsem kolem sebe ucítil vysoké vibrace, přede mnou se objevila pěkně zdobená astrální brána v gotickém stylu a svým mentálním vědomím jsem pomalu a v naprostém poklidu vstoupil do Vnitřní Země. Ocitnul jsem se ve speciální úrovni prozářené stříbrným měsíčním světlem, která připomínala posvátný pohanský háj za úplňku. Nade mnou se tyčily siluety vzrostlých prastarých stromů s rozložitými korunami prostoupené namodrale stříbřitými jiskérkami. Nad posvátným hájem se klenulo hvězdné nebe osvícené snad desíti Měsíci... Připadal jsem si jak v pohádce. Již dříve jsem slyšel o tom, že nejen náš prostor ve Vnější Zemi, ale i různé dimenze ve Vnitřní Zemi mohou mít svoje vlastní Nebe a to, pod kterým nyní odpočívalo moje mentální tělo, bylo obzvláště nádherné a klidné, bez jediné chemočáry a jiných narušitelských prvků:-)

Najednou se přede mnou objevilo světlem ozářené schodiště a po něm přicházela štíhlá postava. Než jsem si to všechno srovnal v hlavě, měl jsem před sebou usměvavého elegána středních let s očima rozzářenýma jako hvězdy. Upřeně se na mě zahleděl a v tu chvíli jsem měl pocit, že stojím před nějakým rentgenovým zařízením:-)))))))))) Sotva jsem na to pomyslel, elegán trochu stáhl své vyzařování a vyslal ke mně paprsky vlídnosti a přátelství. Sám ani nevím proč, ale svým vzhledem i vstřícnými gesty mi nesmírně připomínal mého oblíbeného francouzského pianistu Richarda Claydermana. Měl jsem samozřejmě trochu trému a zároveň jakousi nepopsatelnou vnitřní radost z našeho Setkání. Celým prostorem náhle zazněl zpěvný hlas:

„My jsme Hvězdníci a toto je nyní náš domov.“

Hvězdníci... znělo mi v uších a mé nedisciplinované vnitřní já okamžitě vyplodilo myšlenku:

„A ty jsi druid Asterix:-)“

Elegán hned vydetekoval, co se mi honí hlavou a srdečně se zasmál. Když zjistil, že nevím, jak se mám představit, rozesmál se ještě víc. Na mé fyzické tělo spočívající pod jedlí mezitím dostal zálusk nějaký hladový komár a bez okolků mě ďobnul do skráně. Ohnal jsem se po něm rukou a pak se objevily nějaké neméně hladové tipličky, tak jsem se k tomu všemu začal škrábat na hlavě:-))))))))) Prostě trapas první kategorie. V polovědomí jsem si přehodil přes hlavu kapuci od mikiny a na vyzvání svého hostitele vstoupil do světlé místnosti, kde seděla skupina rovněž velmi přátelských a usměvavých bytostí. Pokývali hlavami na pozdrav a začali mi ukazovat své pracovní vybavení. Se zájmem jsem si prohlédnul speciálně vybudovanou „zvukovou stěnu s trubicemi a superstrunami“ sloužící k harmonizaci energií. Dozvěděl jsem se, že tuto zvukovou stěnu dokáží Hvězdníci přechodně zhmotnit i v našem časoprostoru zde ve Vnější Zemi a s její pomocí léčit energie v oblastech poškozených jadernými výbuchy, destruktivními haarpovými zásahy a jinými pomýlenými praktikami globalistů.

S nemenším nadšením jsem si prohlédnul soustavu pěkně vyzdobených zvonů a zvonků, v podstatě takovou Malou Loretu:-) Pak jsem byl zaveden do nádherného meditačního háje s prastarými jedlemi. Háj jemně šeptal své jméno TANNA a jeho Vrchní opatrovnicí byla půvabná tmavovlasá elfka s doširoka otevřenýma velkýma očima. V háji se pohybovaly nebo meditovaly skupinky elfů a telepaticky komunikovaly se spřátelenými stromovými elfy ve Vnější Zemi, zejména s opatrovníky v jedlích. (Později jsem si uvědomil, že letos v našich lesích obzvláště bohatě zaplodily právě jedlové stromy; vrcholky jejich korun jsou doslova obalené šiškami – asi to nebude náhoda:-)

  

Kapitola druhá: Labyrint Antitechniky

V mystickém opojení z půvabného chrámového prostředí Jedlového háje, byl jsem svými průvodci odveden do dalšího prostoru jejich domova, kde ze mě naráz spadlo veškeré romantické rozjímání. Ocitnul jsem se totiž v jakési složitě rozčleněné komnatě plné všelijakých technických zařízení. Domorodci se trošku škodolibě uchichtli mému rozčarování, určitě museli s předstihem vyčíst z mých myšlenek, že k technice mám přirozený odpor a vyhýbám se jejímu používání, seč to jen jde.

A teď tu mám před očima něco, čemu by se dalo říkat přímo „Labyrint techniky“ a jsem z toho celý na rozpacích a vedle jak ta jedle...

„To je náš Labyrint Antitechniky,“ usmívá se Hvězdník-elegán a s nadšením mi představuje své oblíbené technické zařízení. Dalo by se mu říkat takový „Malý stroj času“. Je to v podstatě speciální soubor zvukových ladiček, s jejichž pomocí je možné vrátit nazpět v čase různé typy destruktivních technických zásahů odpálených do atmosféry zde ve Vnější Zemi. Toto zařízení je propojené s pracovní platformou tzv. Kroků Života, nezbytným systémem pro koordinaci evolučního vývoje v našem vesmíru. Zrušení negativních dopadů po destruktivních zásazích proběhne tak, že se pro tuto akci pustí pozpátku jako film celá lokální série Kroků Života až do bodu, kdy je odvráceno zhoubné poškození Životního prostoru. Tuto akci lze provést ještě rychleji pomocí tzv. „Kvantového skoku“, což se ovšem neobejde bez úzké spolupráce s Kolektivním Vědomím Duše Časoprostorového kontinua. Procesu se musí účastnit také erudované bytosti z Vrchního Správcovství kvantové energie. (Později mi bylo ukázáno, že od letošního roku dochází k pokročilému rozvoji spolupráce v rámci všech těchto zúčastněných stran a do projektu dále průběžně vstupují i představitelé dalších systémů Života).

V Labyrintu Antitechniky jsem měl možnost prohlédnout si také speciální zařízení pro teleportaci do jiných dimenzí. Dále mi bylo umožněno okouknout jakési skříňky s vysokovibračními krystalickými mřížkami schopnými předávat informace o stavu elektromagnetického potenciálu naší planety a o kvalitě vibrací v jejích jemnohmotných tělech. Prohlédnul jsem si i speciální hůlky schopné vystřelovat silné laserové paprsky na zacílená místa. Jednalo se o bojová zařízení využívaná při likvidaci mutantů v temnářských podzemních civilizacích. Šla mi z toho hlava kolem a nakonec se dostavil i určitý pocit nevole. Systém Života přece musí být schopen vypořádat se s celou slavnou technikou globalistů přirozeným způsobem, vždyť je to jen vadně zmetamorfovaná, zmutovaná energie, kterou je potřeba převést zpátky tam, kam patří. Vždyť je to tak jednoduché a praktické! Na co používat nějakou „Antitechniku“, to je jen náhradní řešení, které nikdy nemůže být tak efektivní jako to Skutečné, působící přímo od Základů Života.

Ať jsem při své návštěvě pomyslel na cokoliv, všechno bylo mými hostiteli pečlivě podchyceno a na všechno byla poskytnuta patřičná odezva. Tak se mi dostalo ochotného vysvětlení i na mé úvahy ohledně používání antitechniky proti likvidačním záměrům globalistů. 

„Ano, jsme si vědomi toho, že antitechnika je náhradní řešení,“ pousmál se Hvězdník-elegán a přidal objasnění: „Až lépe pronikneš do problémů, které panují na Základně života v Prasvětle a lépe poznáš chování těch, co to tam nyní vedou, možná změníš názor.“ Jeho tvář náhle zvážněla, poprvé od prvních okamžiků našeho společného setkání. Skoro mi z jeho slov zamrazilo v zádech. Podal mi ruku na rozloučenou, teď už se opět usmíval a já cítil, že mi něco předává, nějaký energetický kód pro mou další práci.

…Probouzím se do svého plného vědomí a pomalu rozhýbávám své ztuhlé údy. Obrátím hlavu do koruny statné jedle a spatřím nad sebou v oblacích modré kolo, pěkně pravidelné, jako vymalované:-) Cítím v něm známé energie. Pozdrav od Hvězdníků:-) Loučím se s lesní říší a vydávám se na zpáteční cestu. Ticho lesního společenství náhle prořízne ostrý zvuk letounu a v modrém oku lemovaném bílošedými mraky se objeví čerstvá chemočára. Modré kolo se začíná zatahovat, nikterak mne to však nevyvádí z vnitřního klidu, jenž se jako vítaný host rozhostil v celém mém nitru. Vždyť kousek od nás, ve Vnitřní Zemi, bydlí príma borci, kteří čtyřiadvacet hodin denně s chutí pracují pro zlepšení Života na naší planetě.

Kapitola třetí: Výprava do Základny Života

Ode dne, kdy proběhlo mé setkání s Hvězdníky, jsem zaměstnával svou mysl úvahami, že by bylo dobré zkusit nějakým způsobem okouknout stávající poměry na Základně Života v Prasvětle. Po několika dnech jsem vycítil, že situace tomu začíná být příznivě nakloněna. Dal jsem si do kapsy svůj oblíbený meditační kámen a vyrazil do lesa ke svému spřátelenému buku. Srdečně jsme se objali a Strážce buku se zvídavě optal:

„Tak co máš dnes za lubem?“ Vysvětlil jsem mu, co mi teď už pár dní vrtá hlavou, Strážce buku shovívavě pokýval hlavou a přislíbil mi pomoc. Sedl jsem si na mechový polštářek k jeho kořenům a zkusil se naladit na energie ze Základny Života. Vědomím svého mentálního těla jsem ponejprv prošel několika depresivně vybydlenými úrovněmi s rozbořenými stavbami coby memento po Vesmírných válkách. Potom se přede mnou objevila časoprostorová trhlina v místě jedné z bývalých Velkých síní Základny Života. Z trhliny se vyvalila vlna dosti nepříjemných energií, nechal jsem je proletět skrz sebe a jakmile se ocitly za mými zády, zadal jsem jejich kompletní neutralizaci. Potom jsem si stoupl nad trhlinu a požádal o vhled do celé situace. Někdo mi pomohl zprostředkovat „okuk“ na dálku do prostoru za trhlinou. Zatajil se mi dech... Přede mnou se rozkládala obrovská astrální rezidence krytá ze všech stran pevnými štíty. Také její obyvatelé byli z větší části chráněni hutnými štíty vybavenými sadou různých bojových symbolů. Spousta štítů připomínala „opancéřované“ schránky prehistorických trilobitů.

Okamžitě mi bleskly hlavou myšlenky na záslužnou práci Franze Erdla, německého experta, který se intenzivně věnuje vyhledávání a likvidaci pracovních základen ztemnalé civilizace zvané Anunnaki. Nalezené skupiny Anunnakiů podrobuje léčebným transformacím a z jejich základen osvobozuje spoutané duše různých bytostí. Bez dechu nahlížím do obrovské rezidence za trhlinou a začíná mi být jasné, že se dívám na jednu z větších základen a působišť Anunnakiů.

Ve světě přírodních bytostí, i v řídícím středisku Strážkyně Přírody se Anunnakiům běžně říká „Nanukáčové“. Tuhle přezdívku vyfasovali z toho důvodu, že jedná o „bytosti se zamrznutým citem“. Moji astrální průvodci mi již dříve zprostředkovali několik příležitostí pomoci s očišťováním bytostí, které spolupracovaly s touto civilizací. Byly to především ztemnalé bytosti z pracovní platformy Plamene Života, které pomáhaly Anunnakiům budovat rozsáhlá podzemní města během dávné sumerské epochy. K této megalomanské výstavbě byla bohatě využívána Hadí síla z meridiánů planety a zčásti došlo k její démonizaci.

Teď mám však před sebou samotné „Nanukáče“ a ještě k tomu dobře zabydlené přímo na samotné Základně Života! Dost nechutný zážitek. Po chvilce přemýšlení jsem zkusil zkontaktovat prasvětelné Mateřské centrum slunečních energií. K mé velké radosti přišel tamodtud velice rychle  silný světelný paprsek, který jsem nasměroval přímo na nanukáčovskou rezidenci. Kyjem jsem prorazil ochranné štíty, pod nimiž se ukrývala různá technická zařízení s kabely, obrazovkami, zrcadly apod. a také tu měli speciální cely, kde věznili mnoho duší i kousků duší. Vysokovibrační světelný paprsek způsobil trhliny v technických zařízeních a dodal posilující energii k odchodu všem zajatým duším. Na základně Anunnakiů proběhlo jakési malé zemětřesení, které pomohlo setřást štíty z těl veškerých zástupců této civilizace. Obnažená těla mnohých těchto jedinců se působením vysokovibračního světla rychle rozpadla na prach. Zombíci, technické bytosti. U zbývajících bytostí byly patrny základní složky života překryté něčím, co by se dalo nazvat „technický duch“ - postava s ocelově namodralou lesklou kostrou plná kabelů a všelijakých nanočipů, technických implantátů apod. Snad pomůže, když požádám řídící partu Strážkyně přírody, aby tyhle technobytosti nechali projít procesem zpětné evoluce. Něco se rozbíhá... Technické kostry bytostí se všemi těmi cerepetičkami se začínají měnit na volnou energii a zakrátko je po nich veta:-) Príma akce! A už se prokousáváme ke složkám Života přinuceným sloužit těm technickým obludám. Proces zpětné evoluce jede na plné pecky a osvobozované elementy života se před mýma očima mění v trilobity, mořské červy, bahenní měkkýše, larvy vážek, sinice, rozsivky... Zkrátka samé sympatické breberky vesele odcházející do svých domácích úrovní ležících v Říši přírody. Základna „Nanukáčů“ skrz naskrz prozářená slunečním paprskem se začíná hroutit sama v sobě a šikovní koumálkové z Květinové říše ji v jednom momentu celou kol dokola obestavěli obřími listy masožravých rostlin:-) Bylo príma se dívat, jak se to tam pěkně stravuje samo v sobě:-)))))))))))))))) Na závěr akce požádala Strážkyně Přírody jednoho ze Strážců času, aby se postaral o vyléčení a uzavření příslušné časoprostorové trhliny.

Kapitola čtvrtá: Kvantová energie Lví síly v akci a co na to řekla Duše planety

Později, někdy na přelomu letošního července a srpna, se nám s přáteli podařilo napojit se na Centrum Lví síly v Prasvětle a převést z něj silný paprsek očistné kvantové energie na naši planetu. Byla to velice příjemná akce, od které jsem si sliboval především pořádné prošťouchnutí všech možných astrálních krunýřů a deklů, jimiž se temnáři snaží blokovat vytahování starých temných vrstev na světlo a bránit tak efektivním výpucům negativní minulosti. Zkrátka trochu provětrat temnářům tu jejich utemovanou Dobu Deklovou:-)

Prošťouchli jsme s tím sadu krunýřů v oblasti severního pólu, krom toho však proběhla ještě jedna zcela překvapivá událost, na kterou jen tak nezapomenu. Duše naší planety do sebe nasála přicházející paprsek Lví síly z Prasvětla jak houba, pak prudce vydechla a doslova vyplivla na zemský povrch celé zástupy zmutovaných bytostí z temnářských podzemních civilizací! Vzápětí nato se celá oklepala a dunivým hlasem řekla: „Fujtajbl! Pryč se všemi pošlapávači života!“

Udiveně jsem zíral na celý ten očistný akt a pak do mne vjela nesmírně optimistická nálada. Většina mutantů z podzemí, kteří byli takhle ráz naráz vyplivnuti na zemský povrch, se ve vibracích světla záhy rozpadla na prach, ostatní byli sežehnuti Plamenem Života do podoby základních částeček života schopných dalšího evolučního vývoje.  

Kapitola pátá: Samolibá elita bohů z Prasvětla

Měl jsem velkou radost, jak se Duše naší planety dokázala tak pěkně vypořádat s těmi hordami cizorodých elementů z podzemí a jak je pěkně vypakovala z jejich temnářských hnízd:-) Dostalo se mi přitom cenného poznání, že Duše Země není ve svém vlastním základu žádný „obětní beránek“, který by po sobě nechal bezuzdně šlapat. Duše Země se umí aktivně bránit proti vetřelcům a tento aspekt sebeobrany je uložen přímo v jejím jádře. K vlastní sebeobraně však potřebuje přijímat dostatečné množství transformační kvantové energie a zvýšit vibrace ve svých jemnohmotných tělech. Dobře to koresponduje s tím, kterak globalisti posedlí touhou po ovládnutí naší planety záměrně podnikají širokou škálu kroků, jimiž se snaží znehodnocovat vibrační úroveň Země a snižovat přísun životadárné fotonové energie.

Během první poloviny srpna se znovu objevilo příhodné období k převodu dalšího silného paprsku kvantové energie z Prasvětla na naši planetu. Vzhledem k úspěchu z předchozí akce jsem si dělal velké naděje, že k tomu budu mít podporu z různých stran a od různých spřátelených skupin. Spolupracovníků z Říše přírody se hned objevila celá velká tlupa, nahoře v Prasvětle se však vyklubalo nemilé překvapení. Zhmotnila se přede mnou velká světelná bytost a příkře řekla:

„Žádnou další sílu z mého království už nedostaneš!“ Zůstal jsem jako opařený. Přišel jsem přece pomáhat s očistou planety a teď tohle! V mohutné bytosti jsem poznal Otce Praslunce a v tu chvíli ve mně pěkně hrklo. Zčistajasna se mi vybavila scéna z dob před Vesmírnými válkami, jak sem Otec Praslunce pozval skupinu nepěkně zmutovaných bytostí ze sousedního technického vesmíru, aby si v tomto nadějně se rozvíjejícím vesmíru udělala potřebné metamorfní transformace a zkusila se skrz ně vyléčit. Polila mě pozdní úzkost z toho, jak to tady potom dopadlo a jak namísto léčení dostala zelenou technika využívaná k ubíjení přirozeného běhu Života. A jakoby toho nebylo málo, před očima mi probleskla další dramatická scéna z minulosti. Před sebou mám druhohorní oceán překypující životem, všichni mu říkají „Evoluční moře“, protože v sobě nese důležité energetické kódy a zrcadlí v sobě nezdolnou sílu Vodního živlu. A pak přichází šok: život v tomto bohatě rozvinutém mořském ekosystému je během krátké doby doslova usmažen speciální technikou pracující na principu mikrovlnného záření. Síla Vodního živlu na naší planetě je podlomena a spousta vodních bytostí je omráčena psychošokem. Na Zemi vyvstává emocionální bouře, ale vůdcové z Prasvětla mlčí...

Mohutná postava stále stojí přede mnou, napolovic jsem na Zemi, napolovic v Prasvětle. Potlačil jsem v sobě veškeré své rozhořčení a pokusil se Otci Praslunce vysvětlit, jaký pozitivní efekt měl převod prasvětelné kvantové energie pro očistu Duše naší planety. On se však neustále mračil a stejně odmítavě se tvářil i Strážce Lví síly, jeho bratr, který se náhle objevil vedle něj. Zamyslel jsem se. Kdo nám tedy minule tak pohotově otevřel světelnou bránu a poskytl nám paprsek transformační síly pro očistu planety? Na tyhle dva to vážně nevypadá a vstřícně se netváří ani Strážce Slunečního kotouče stojící v pozadí. Vtom jsem vycítil přítomnost další bytosti, velmi jemné a přátelské. Objevila se jen na malý okamžik a pak zmizela ve sluneční spirále. Byla to Sluneční paní Helia. Během našeho mžikového setkání mi dala najevo, že z její strany není žádný problém. Vypadá to tedy, že k poskytnutí Síly se staví odmítavě hlavně mužská řídící elita. Měl jsem se vůbec stát svědkem této události? Snad ano, protože cítím, že jsem zcela volně veden k tomu, abych si podrobně prohlédnul okolní prostředí. Před sebou vidím široké nádvoří s nádhernou kašnou láskyplně opečovávanou bytostmi z Pramene Života. Kolem nádvoří stojí na podstavcích různé zlaté busty. Při pohledu na busty ve mně znovu hrklo. Vždyť jsou to ztvárněné obličeje představitelů mužské řídící elity a pod nimi klečí bytosti v bílých hábitech, které bez ustání velebí „božskost svých vůdců“. Obličeje na bustách se samolibě usmívají, z čehož je patrné, že „prasvětelní bohové“ si do nich nechali ukotvit kousky svých duší. Nikdy jsem nic podobného neviděl a připadalo mi to nesmírně směšné:-)  Za nádvořím se tyčil ohromný přepychový palác bohatě vyzdobený ornamenty. Linula se z něj oslavná hudba opěvující velikost a dokonalost „prasvětelných bohů“.

Při pohledu na celou tu zlatou parádu se mě zmocnil zvláštní pocit neklidu, že tady muselo dojít k nějakému podivnému zaseknutí ve vývoji. Klíčoví Strážci Prasvětla si tady hrají na bohy, vzhlížejí se své „velikosti“ a jakoby je snad vůbec nezajímalo, co se děje v ostatních částech vesmíru a jakým způsobem je zmutovanými skupinami terorizován Život na naší planetě.

Přemohl jsem své nesmírné rozčarování a zkusil namítnout: „Nežádám nic mimořádného, pouze Základní Očistnou Sílu pro planetu Zemi.“

Opět zamítavá odpověď. Vzápětí mi bylo naznačeno, že žádat o Očistnou Sílu je ode mne vlastně velká drzost. Jediné, co mám dělat pro pomoc planetě, je modlit se k božímu trůnu a vroucně děkovat, že smím pokornými modlitbami sloužit božímu světlu. Na planetě Zemi je vše v pořádku a pod božím dohledem.

„Jak to, že na Zemi je vše v pořádku?“ opáčil jsem bez okolků. „Miliardy a miliardy bytostí musí dennodenně snášet útrapy od těch, kteří neomaleně ubíjejí Život technikou a zasypávají Zemi odpadky a jedy. To je v pořádku?! Strážkyně přírody se svou pracovní partou má na to tedy jiný názor.“

Otec Praslunce jen mávl pohrdavě rukou:

„Copak Strážkyně přírody, ta bláznivá Indiánka! Pořád se jen patlá s tou svojí nečistou divočinou a pramálo se zajímá o uctívání našeho čistého a dokonalého božství!“ Jízlivě se zasmál a pokračoval: „Pro celou Říši přírody je přece samozřejmost pracovat za jakýchkoliv podmínek a projevovat za to vděčnost svým vládcům! Jen ať si tam všichni pěkně hledí svého a neustále si připomínají, že je to pro ně veliká čest smět sloužit božímu světlu!“

Hovořil ještě dále, víceméně pořád o tom samém a čím déle mluvil, tím větší znechucení jsem cítil. K večeru jsem se vydal do lesa za spřátelenou douglaskou a svěřil jí svůj zážitek. Tajně jsem doufal, že Opatrovnice douglasky mi se smíchem řekne, že jsem viděl nějaký holografický film promítaný ze záhrobí škodolibými temnáři. Namísto toho však přišla stručná odpověď:

„Je občas potřebné probudit se z mnohých iluzí.“

Kapitola šestá: Sluneční paní Helia odchází z Prasvětla

V následujících dnech jsem prožíval jakési pocity prohry a zmaru. Práce mi šla špatně od ruky, neměl jsem chuť k jídlu a hlavou mi kolovaly chmurné myšlenky: Ti nahoře nezasahují tady dole, nezasahují, protože oni vlastně snad ani nemají zájem nebo chuť tady něco měnit. Mají k dispozici takovou parádní údernou sílu, ale oni ji přednostně dávají do velikášského budování bust, paláců, do oslavování své „božské velikosti“ a kdovíčeho všeho ještě. Nemůžu si pomoci, ale nějak podezřele mi to připomíná zkostnatělé a zesenilnělé pány profesory a docenty, kterým jde o udržení výsostného místa na univerzitě za každou cenu. V řádu Života je přece naprosto běžné, že pokud nějaká bytost ztratí tempo se současným děním, nechá se podrobit kompletní metamorfóze v Univerzálním Rozkladu. Ne, nechci dále rozebírat kvalitu práce Pánů z Prasvětla, ale nemohu se za žádnou cenu zbavit dojmu, že se jim jaksi nechce zaobírat se důsledky svých dávných rozhodnutí, které měly dalekosáhlý dopad pro život v celém našem vesmíru.  

Pak už jsem si musel zakázat na to dál myslet, protože mi z toho všeho bylo pěkně na nic. A tak jsem se alespoň snažil sám sebe utěšovat tím, že pro každou situaci se najde řešení. Najednou mě ale převálcovala tak silná vlna deprese a znechucení, že jsem se málem rozpadl na kousky. Zkoumal jsem, co z toho jsou moje splíny a co vlivy odjinud. Vtom se mi před očima objevila smutně vyhlížející postava. Měl jsem před sebou Sluneční paní Heliu. Záhy jsem pochopil, že chce pryč ze své Domácí úrovně v Prasvětle. Bylo potřeba rychle jednat. Nenapadlo mě v té chvíli nic jiného než jí rychle otevřít bránu do přírodní říše ke Strážkyni přírody a přitom jí pomoci očistit všechen nahromaděný smutek. Bylo to lehce dramatické, ale povedlo se! Strážkyně přírody podala Helii ruku na přivítanou a pak ji doprovodila ke speciální bráně porostlé popínavými růžemi. Brána se začala sama otevírat, Helia do ní vklouzla a poté jakoby se začala někam propadat. Než jsem se nadál, ocitla se ve Vnitřní Zemi, přímo na pracovní základně Hvězdníků!

Dostalo se jí milého a srdečného přivítání. Hvězdník-elegán ji vyzval, aby se posadila do místnosti plné nádherných květin, přisedl si k ní a vzal ji za obě ruce. Nechal ji vypovídat o všem, co ji trápilo a s hlubokým pochopením naslouchal každému jejímu slovu. Chtěl jsem je nechat o samotě, ale Hvězdník mne vybídl, abych pomohl Heliu očistit od dalších negativních událostí a emocí. Při očišťování jsem byl v jeden okamžik konfrontován s něčím, co by se dalo přirovnat k tzv. vězeňskému syndromu. Pochopil jsem, že Helia nebyla mezi sluneční mužskou elitou v Prasvětle šťastná a snad si tam nakonec začala připadat jako zajatec. S povděkem přijala občerstvující nápoj přinesený skupinou elfů z Jedlového chrámu. Rychle nabrala novou sílu a pak ji řídící parta Hvězdníků zavedla k bráně vedoucí kamsi do podzemí.

„Helio, posviť nám na temnáře,“ vybídl ji jeden z Hvězdníků a otevřel bránu. Helia chvíli váhala, potom se však její postava začala prozařovat velmi silným slunečním světlem a to světlo se šířilo na všechny strany, do všech prostor i koutů. Zalilo i ta nejskrytější zákoutí, kde odhalilo porůznu poschovávané temnářské bandičky. Hvězdníci bez váhání vypálili jejich hnízda ostrými laserovými paprsky. Hvězdník-elegán vzal Heliu kolem ramen a radostně pronesl:

„Výborně, Helio, takhle jsme si to představovali.“ Sledoval jsem celé to počínání s nadšením a poslal svým přátelům povzbuzující hlášku:

„Začínám mít tu vaši antitechniku docela rád:-)“

Kapitola sedmá: Potrápíme klimouše...

Docela rychle jsem si zvykl na to, že když mne chtějí Hvězdníci v terénu zkontaktovat, zaslechnu hlášku: „Podívej se nahoru,“ a tam, mezi oblaky, se pěkně vyjímá modré kolo:-) Mám z toho radost a oni se zas těší z toho, že se mi líbí jejich kouzlení s oblohou.

V jednom horkém srpnovém dni jsme vyrazily s kolegyní pracovat do pěkného přírodního koutu s tajemnými vrbinami, tichými olšinami, hustými rákosinami a slatinnými loukami se vzácnou mokřadní květenou. Podařilo se mi k tomu vylovit z naší sbírky malé dokumentační foto:

V letošním roce se zde překvapivě rozrostly kolonie vzácné orchideje kruštíku bahenního. Na lokalitě se nám podařilo najít ještě několik kvetoucích opozdilců, tak jsme zkusili vyfotit:

Orchidejovou energii mám rád, protože dokáže zprostředkovat hloubkové očištění od negativních událostí z minulosti. Na slatinné louce jsem si také užíval tiché souznění její duše s unikátní a rozlehlou astrální Vodní říší Univerzálního Rozkladu. Chvílemi jsem měl pocit, že se doslova vznáším v prostoru a všechno kolem mne vydechuje sváteční náladu. Tonul jsem v záplavě jasně fialové barvy a prakticky nevnímal plynoucí čas. Z mého báječného prožívacího stavu mne vytrhl až hukot několika letounů zasypávajících modrou oblohu aluminiovým stříbrem. To znám, pomyslel jsem si s posměškem, jak se někde objeví dobrá nálada, hned vyrazí celé sprejovací komando, aby tam udělalo dusno. Jenže mně je to šuma fuk, já tady mám svou práci a vy jste přece jen iluze!

Vtom se přihlásili ke slovu Hvězdníci. „Trochu potrápíme klimouše,“ povídají a najednou prásk – chemočáry nad mou hlavou byly odhozeny do stran a začaly postupně sublimovat. Cítil jsem příjemné vibrace a z nebe jakoby zmizelo něco zbytečně tíživého. Záhy se objevilo několik monitorovacích letadel. Monitorovači letěli v různých směrech a různých výškách. Poté se objevili další sprejeři a čmárali rovnou do čtvercové sítě. Po jejich přeletu se nebeská modř začala kalit a v chemických sprejích se objevily hřebínky, příznaky haarpistické modulace mraků. Najednou to všechno začalo sublimovat a přímo nad naší lokalitou se udělalo velké modré kolo:-) Přiletěla nová série monitorovacích letadel, prohlíželi to ze všech stran a pak se přihrnula další várka sprejerů. Nasypali tam toho požehnaně a výsledný efekt zas nic moc, bylo to spíš takové nemastné neslané:-) Smál jsem se tiše pod fousy a musel jsem se tomu smát i večer, kdy se mi to celé znovu připomnělo před usnutím.

Kapitola osmá: Dnes řídící elita, zítra pážata

Během letošního podzimka začali Hvězdníci otevřeně hovořit o tom, že „nemocná elita“ v Prasvětle bude muset projít kompletní metamorfózou. Tím, že takto aktivně uctívají své iluzivní božství, obklopují se svým vlastním světem, který je drží mimo tzv. karmický vír událostí. Ve vibracích karmického víru událostí v podstatě dochází ke sklízení plodů své práce. Pokud se však někdo energeticky drží mimo tento karmický vír, není konfrontován s výsledky své práce a tudíž nemá přímou zpětnou vazbu o tom, které z jeho aktivit byly přínosem pro Celek a které nikoliv.

Naši osobní astrální průvodci mají k dispozici karmický plán naší duše a v určitých k tomu vhodných časových údobích nás hezky zčerstva a bez milosti nechají proprat v karmickém víru událostí:-))))))))) Naše planeta je díky své zajímavé energetické pozici schopná předat energie karmického víru do jakékoliv astrální úrovně ve Stvoření. Proto z ní mají temnáři takový strach a tak urputně se ji snaží ovládnout, aby zde utlumili veškeré pro ně „nepohodlné“ procesy. Nic však stabilně nestojí na jednom místě, vše je neustále v pohybu a zcela přirozeně dochází k tomu, že osobní časoprostor každého jedince se jednou chtě nechtě stejně dostane do úrovně, odkud se onen dotyčný propadne přímo do karmického víru událostí.

Zatím jsem nezkoumal, zda má někdo oprávnění určitým způsobem popostrčit současné zamrznuté a zkostnatělé dění v jistých úrovních Prasvětla. U Hvězdníků i některých dalších civilizací pomáhajících naší planetě se však hovoří o tom, že „prasvětelní bohové“ budou takovým docela mírumilovným a praktickým způsobem přivedeni ke karmickému víru událostí, kde proběhne jejich „omlazovací“ metamorfóza. Z řídící elity se zkrátka jednoho krásného dne stanou pážata, která poputují z láskyplné náruče růžových pečovatelek Pramene Života do pozemských inkarnací, aby se tu na vlastní kůži a se vší důkladností obeznámila se zdejším během Života i pseudoživota:-)