Hezký den - „Orgonete.“
děkuji za zveřejnění a také vám všem, příznivci Orgonetu, za vaše reakce na článek „Zrcadlo“.
Aby však toho nebylo příliš málo, podívejme se na další příběh, který je pokračováním předešlého obrazu člověka jdoucího na cestě vlastního poznání a probuzení.
Tentokráte však s názvem - „Zrcadlo - Cesta k domovu.“
Zda příběh bude mít své pokračování nebo nikoliv, nevím, vše je totiž ve vašich rukou.
Anti
Jedná se mi o to, aby čtenáři případné komentáře psali s tímto vědomím, že skutečně pokračování vzniká na základě jejich ohlasu a hlavně obsahu. Učím se tímto znát jejich cesty, na které mohu reagovat a pokusit se odpovědět případným dalším pokračováním příběhu.
Děkuji za pochopení :-)
Anti
Zrcadlo
– Cesta k domovu
Zvedám
se z hroudy hlíny a ještě naposled pozoruji zrcadlo a toho, který
se mi zdál býti cizincem, ale nebyl. I on odchází stejně jako
já.
Cítím
se dobře, neboť mi byla ukázána cesta – cesta, po které jedině
musím jít a vše, co jsem směl prožít, musím přijmout do svého
nitra jako své vlastnictví.
Tuším
však, že přejde nejeden boj, ve kterém budu protivníkem
především já sám, neboť léty navyklé způsoby myšlení a
jednání se musí změnit, chci-li se stát novým ve všem, po čem
toužím. Vím také, že se rozum jen tak nevzdá a učiní mnohé,
aby mne oklamal a poskytl pouze zdání pravé cesty.
„Měj
odvahu,“ vyslovuji polohlasně a ubírám se směrem k domovu.
Sotvaže
vykročím v naději ve své vítězství, slyším opět hlas v mém
nitru. Hlas je však poněkud jiný, jakoby mi teď pomáhal někdo
druhý!
„Ano,
je tomu skutečně tak. Tvým pevným rozhodnutím jsi současně
změnil směr svého dalšího života i všeho toho, co tě potká.
Změnil se proto i tvůj pomocník na další cestě. Tvé vedení je
svěřeno nyní mě. Lidé nás často nazývají svým svědomím,
které je napomíná a pomáhá, pokud si to přejí a chtějí nás
slyšet.“
Je
čas jít dále.
„Nemysli
si, ještě musíš sklidit mnohé příkoří a nesnáze, jež tě
sevřou, které jsi dříve způsobil druhým! Vzpomeň si na
zahradu, jež ti byla ukázána k tvému poučení, a která ve
skutečnosti nebyla zahradou, ale cestou lidského ducha na své
pouti Stvořením. Květiny a bodláčí pak opět ukazují obraz
osudu člověka mezi lidmi v denním životě a jeho radost, štěstí
nebo hádky a nenávist. Člověka, který se zmítá ze strany na
stranu ve svém osobním boji se svými zlými a dobrými
vlastnostmi.
Bylo
ti ukázáno, jak jsi také sám dobře poznal, že každé přání
člověka se vždy splní, ať je dobré nebo zlé. Vždy dostane o
co žádá, avšak za všechno, co činí, je plně zodpovědný. To
je ta nepochopená svobodná vůle každého lidského ducha. Tkví
pouze v jeho rozhodnutí! Zákon mu pak nadělí v plné míře vše,
co chtěl a druhým přál! Vrátí se mu proto všechno jeho
jednání, jemu samému zmnohonásobené, do posledního zrnka!
Vašimi slovy: kdo přeje – tomu bude mnoho přáno, kdo zasévá
vítr, sklidí bouři! Je to tak jednoduché, a přesto pro mnoho z
vás tak nepochopitelné.
Proto
bylo řečeno, že chce-li člověk bojovat proti čemukoliv, vrátí
se mu ještě více boje a touhy po boji, zasévá-li neporozumění,
sklidí od lidí taktéž neporozumění, zaseje-li nenávist, sklidí
opět nenávist. Dobře jsi to však pochopil, proto jsi zatoužil po
světlé cestě života a já mohu ti být nápomocen do té doby,
pokud se budeš snažit napravit vše chybné z minulosti!
Neboj
se však toho, že máš ještě příliš mnoho k vyrovnání.
Cožpak trestá otec dítě, které se viditelně snaží být
lepší? I když u lidí je vše možné, u Zákonů Božích
takováto nespravedlnost možná není!“
„Jak
to tedy je,“ ptám se, „znamená to, že mi bude vše minulé
odpuštěno, budu-li se snažit být lepší nežli dříve?“
„Jistě
jsi již někdy slyšel, že je kolem každého z lidí jakási aura,
záření, které obaluje celou jeho postavu. Takových zářících
obalů je kolem vás mnoho, každý na jiném stupni hmotnosti i mimo
ni. Vzniklo-li kdysi v tobě chtění ublížit druhému, přešlo
posléze do myšlenek, slov a konečně činu jako takovému. Vidíš
tedy, že špatný čin není vykonán až samotným skutkem, ale již
při chtění ublížit! Tvé tělo a mysl je pouze nástroj, který
používáš. To si dobře pamatuj! Tvé myšlenky jsou plně závislé
na vnitřním chtění. A to je směrodatné!
Každým
špatným činem, jak jsi zajisté již také někdy četl nebo
slyšel, se vibrace člověka snižují. Stáváš se jakoby
vysílačem, kterým vysíláš do prostoru své špatné činy.
Dojde k činu a posléze, po kratší nebo delší době, se k tobě
vrací toto tvé temné záření obohaceno a mnohonásobně zesíleno
zpět. Vytváří pozvolna kolem tebe poměry, ve kterých budeš
muset žít a trpět pod stejnými následky někoho jiného mnohem
více!
Dojde-li
však během doby, kdy se toto záření k tobě vrací zpět k
lepšímu pochopení a k opravdovému chtění se zlepšit, tvé
vibrace počínají stoupat, zvyšovat se, a stávají se tak vůči
vracejícím se nízkým vibracím propustnější. Proto i zpětná
vyrovnání neboli také karma se nemůže již plně zachytit a
ublížit ti. Již není stejného druhu s tvým nitrem.
Pro
tvé lepší pochopení asi takto: Je to však jenom příměr!
Představ si rozhlasový vysílač vysílající píseň na určitém
kmitočtu. Je-li u přijímače naladěn stejný kmitočet nebo jak
říkáte, že přijímač je naladěn na požadovanou stanici, pak
slyšíte píseň plně bez zkreslení. Nařídíš-li však tento
přijímač na vyšší kmitočet než je vysílač, písnička zní
stále slaběji, až posléze zmizí.“
„No
dobře,“ ptám se opět, „ale stejně tak se můžu stát horším
a výsledek je stejný!“
„Opět
lidský rozum!? To, co ti bylo řečeno k lepšímu pochopení, byl
pouze jakýsi příměr.
Dostane-li
se záření člověka do vyšších vibrací, tyto vyšší vibrace
mají schopnost prostupující temnější záření rozkládat.
Pokročí-li člověk v duchovním zdokonalení nebývale mnoho od
původních špatných činů, pak se vracející se temné záření
rozloží téměř úplně a trest, který by tě dozajista očekával,
mizí! Nic ti však není darováno zadarmo. Musíš vynaložit
mnoho sil a překonávání, aby se odpuštění skutečně
dostavilo.
Takto
to chodí i v celém Stvoření. Chceš-li něčeho dosáhnout nebo
získat, nemůžeš si to pouze přát a čekat, že ti vše vysněné
spadne samo do klína. Vždyť tím bys přece přitáhl pro sebe
ještě více přání a čekání, nic jiného. Byl bys jako ryba v
tekoucí vodě. Zastaví-li se třeba i na okamžik, voda ji rychle
strhne zpět. A se zastavením jde vždy ruku v ruce hniloba,
rozklad a smrt.“
Se
skloněnou hlavou naslouchám a má noha se tak tak vyhýbá velké
kaluži vody, jež se náhle objevila přede mnou. Je plná pěny a
začíná zapáchat.
Ano,
i tato kaluž mi jasně ukazuje pravdivost řečeného. I při
zastavení vody brzy následuje hniloba a zánik!
„Moc
děkuji za vše, co jsi mi řekl. Budu se snažit jak jen umím,
abych dosáhl cíle. Prosím o sílu, abych dokázal překonat vše,
co mě čeká.“
Zvyšující
se ruch dává tušit, že domov je již blízko.
Anti