Autor knihy o Snowdenovi: Při psaní se odstavce samy mazaly

Autor knihy o Snowdenovi: Při psaní se odstavce samy mazaly 

http://www.theguardian.com/books/2014/feb/20/edward-snowden-files-nsa-gchq-luke-harding
The Guardian, 20. 2. 2014

Luke Harding

Překlad: OrgoNet

Byla to NSA? Kdo četl tajně knihu o Snowdenovi během toho, když ji Luke Harding psal?

Loni v létě, krátce poté, co se objevil Edward Snowden http://www.theguardian.com/world/edward-snowden jako zdroj uniklých vysoce tajných materiálů, mě kontaktoval Alan Rusbriger, redaktor Guardianu http://www.theguardian.com/profile/alanrusbridger , zda bych chtěl napsat knihu o Snowdenovi a novinářích, kteří s ním spolupracují. Samozřejmě jsem chtěl. V tu dobu byl Snowden ještě v Hongkongu a skrýval se. Měl uniklé dokumenty, dokazující, že americká Státní bezpečnostní agentura (NSA) a její britský ekvivalent GCHQ http://www.theguardian.com/uk/gchq špehují většinu planety.

Náš rozhovor o plánované knize proběhl nikoliv v Alanově pracovně, ale v anonymní postranní místnosti v hlavní budově redakce Guardianu na King´s Cross. Nevěděli jsme, zda Rusbrigerova pracovna není odposlouchávána, ale dalo se to velmi rozumně předpokládat, protože Guardian právě zveřejňoval citlivá témata založená na Snowdenových materiálech. A britské tajné služby znají dobře svou práci. A tak plán na kroniku Snowdenova příběhu začal v atmosféře skrývání. A možná lehké paranoi.

Byl jsem součástí malého týmu, který zkoumal Snowdenovy dokumenty v zabezpečené místnosti ve 4. patře, s okny na Regent´s Canal. Zabezpečení bylo přísné. Pouze několik důvěryhodných reportérů smělo dovnitř. Venku byly hlídky. Žádný z laptopů nebyl napojen na internet ani žádnou jinou síť. Nikdo tam nesměl chodit uklízet. Podle toho místnost brzy vypadala. Hromadily se tam prázdné krabice od sendvičů a špinavé šálky od kávy.

Reakce britské vlády v Downing Street na Snowdenovy úniky byla zpočátku pomalá, pak ostrá. David Cameron poslal svého tajemníka Jeremy Heywooda na návštěvu Guardianu. Heywood požádal o vrácení Snowdenových materiálů. A jen tak mimochodem naznačil, že deník je nyní pod tajným dohledem. „Tam někde jsou naši hoši“, řekl, a neurčitě ukazoval k protějším budovám. Tato interakce vyvrcholila tím, že Guardianu byl dán vládní příkaz zničit všechny laptopy, což proběhlo v podzemních garážích pod dohledem dvou borců z britské tajné služby GCHQ. Akce, kterou dosud nevymysleli ani v žádném thrilleru. http://www.theguardian.com/world/video/2014/jan/31/snowden-files-computer-destroyed-guardian-gchq-basement-video

(Orgonet: Níže video o ničení laptopů v garážích Guardianu: všimněte si neskutečného způsobu fyzické likvidace harddisků (:-)))

http://youtu.be/bUokM5d1qic

Zajímavé okamžiky kolem Snowdenových materiálů se odehrály i v New Yorku. Do několika hodin od zveřejnění prvního – který odhaloval, že NSA masově sbírá data od americké telekomové společnosti Verizon – přišli „kopáči“ i před podkrovní kancelář Guardianu na Brodwayi. Bylo to ve středu večer. Vykopali tam dlažbu a nahradili ji novou. Totéž se stalo před washingtonskou kanceláří Guardianu, čtyři bloky do Bílého domu, a před brooklynským domovem americké šéfredaktorky Janine Gibsonové http://www.theguardian.com/global/2000/dec/19/janine-gibson . Náhoda? Možná.

V červenci jsem letěl do Rio de Janeira, abych provedl rozhovor s Glennem Greenwaldem http://www.theguardian.com/profile/glenn-greenwald , sloupkařem Guardianu, kterému Snowden svěřil své materiály. Výlet byl příjemný. Z mého hotelu bylo vidět na pláž Copacabana; ze střechy bylo vidět surfaře a místní boháče venčící své psy. Greenwald navrhl, abychom se sešli v hotelu Royal Tulip http://www.royaltulipriodejaneiro.com/ na pobřeží. Sedli jsme si do vestibulu. Po naší levici byl muž, který si hrál s iPhonem; nedaleko číhal další jedinec. Tak jsme se přesunuli, a to dvakrát. Nakonec jsme se skryli v obchodním centru.

Greenwald reagoval na toto evidentní špehování – kým přesně, nevíme – s dobrou náladou. Vypadal neohroženě. Řekl mi vesele, že šéf stanice CIA v Riu je znám pro své agresívní metody. O několik týdnů dříve se někdo vloupal do domu, který sdílel Greenwald v Riu s Davidem Mirandou, a ukradl jeho laptop. (Nic na něm nebylo.) Já jsem nechával svůj laptop každý den v sejfu svého hotelového pokoje, ale když jsem se vrátil ze schůzky s Greenwaldem, zjistil jsem, že sejf se už nedá zamknout.

Příští den jsem se odvážil vydat ven. Můj laptop byl v nezamčeném sejfu. (Stejně neobsahoval žádná tajemství, pouze rozepsanou práci.) Přitočil se ke mně okamžitě vysoký Američan a navrhl mi, abychom jeli na výlet. Řekl, že se jmenuje Chris. „Chris“ měl krátké vlasy vojenského střihu, nové tepláky, vzorně vyžehlenou khaki košili a elegantní tričko ocelově šedé barvy. Bylo vidět, že tráví hodně času v posilovně. Turista, nebo špión? Usoudil jsem, že špión.

Rozhodl jsem se přijmout Chrisův návrh: proč bychom se nezajeli na pár hodin podívat na sochu Krista Vykupitele? Chris si mě chtěl vyfotit, koupit mi pivo a jít se mnou na večeři. Pivo a večeří jsem odmítl, a později jsem napsal své ženě SMS: „CIA poslala se mnou někoho, aby mě kontroloval. Ty jejich techniky jsou tak nemotorné jako ruské.“ Odpověděla: „Fakt? Co to sakra znamená?“ Dodal jsem: „Pánbu ví, kde se učí to své špiónské řemeslo.“ Tato konverzace zřejmě někoho popudila. Můj iPhone začal divoce blikat a přepínat mezi dvěma obrazovkami; klávesnice zamrzla; už nešlo psát.

Tyto momenty se samozřejmě dají vysvětlit i nevinně. Ale když jsem se vrátil do svého domu v Hertfordshire, učinil jsem několik opatření. Pracoval jsem offline, uložil jsem si každou kapitolu rozepsané knihy do folderu TrueCrypt, což je virtuální kódovaný disk, přístupný pouze přes velmi dlouhé a komplikované heslo. Když jsem prováděl rozhovory, nechával jsem svůj mobil doma. Protože jsem viděl Snowdenovy dokumenty, věděl jsem něco o mimořádných schopnostech NSA a GCHQ. V dubnu 2013 americká špionážní agentura měla aktivně zaměřeno 117 675 cílů, nad nimiž vykonávala dohled. Byl jsem teď i já jedním z nich?

V září kniha už docela pokročila – měla 30 000 slov. Datum odevzdání – Vánoce - se blížilo, psal jsem zrovna kapitolu o těsném, avšak velmi přísně skrývaném spojení mezi NSA a Google v Silicon Valley. A tu se stalo něco podivného. Odstavec, který jsem psal, se začal sám do sebe mazat. Odleva začal běžet kurzor a požíral text. Viděl jsem, jak má slova mizí. Když jsem se pokusil zavřít svůj dokumen v OpenOffice, klávesnice začala blikat a pípat.

Během následujících několika týdnů k tomu došlo ještě mnohokrát. Nemělo to ustálený průběh, ale mělo to tendenci probíhat, když jsem napsal něco pohrdlivého o NSA. Spisovatelé musejí počítat s kritikou. Ale kritika ještě před publikováním, provedená anonymní, božskou třetí stranou, to je něco nového. Začal jsem svému tajnému čtenáři psát vzkazy. Snažil jsem se být zdvořilý, ale často jsem podlehl rozčilení. Jednou jsem napsal: „Dobré ráno. Nevadí mi, že čtete můj rukopis – už to děláte dávno – ale byl bych vděčný, kdybyste mi ho nemazali. Děkuji.“ Odpověď nepřišla.

O měsíc později tajemný čtenář – on, ona, oni? - náhle zmizel. Byl jsem na literární akci v Berlíně a můj kolega z Guardianu David Leigh tam řekl novináři o mé neobvyklé počítačové zkušenosti. A na základě toho tam vyšel anekdotický článek v deníku TAZ. http://www.taz.de/Buchvorstellung-Wikileaks/!124531/ 

Od té doby nic. V prosinci jsem dokončil knihu Snowdenovy dokumenty: Příběh v pozadí, http://www.guardianbookshop.co.uk/BerteShopWeb/viewProduct.do?ISBN=9781783350353&intcmp=HomepageBanner

Když nemám co dělat, přemýšlím, kdo asi mohl být můj tajný editor. Pověřený analytik ze špionážního města NSA Fort Meade? GCHQ? Nějaký ruský hacker? Někdo jiný se záměrem škodit? Co si o tom myslíte? Já bych to opravdu rád věděl.