Eckhart Tolle: Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Píšete si o Eckharta Tolle, že už dlouho nebyl. Máte pravdu, jak ten čas utíká, píšu samé informace a starosti o budoucnost, a zatím nám utíká něco mnohem důležitějšího, ty ne-informace, ta moudrost, kterou tak krásně předává právě Eckhart.

Já ho poslouchám denně, zejména když se v noci nebo brzo ráno probudím. Se sluchátkama občas usnu, a pak mám skvělé sny, že jsem někde na výletě/semináři/u moře/kdekoliv přímo s Eckhartem, a on ke mně mluví, nebo že někdo jiný mluví jako Eckhart, pak se divím, jak to tak krásně může umět... Ty sny jsou velmi osvěžující, miluju je ...

Slibuju, že pro vás něco od něj sepíšu mnohem častěji než dosud. 
O budoucnost se totiž nepotřebujeme starat, stačí se postarat o přítomnost - jak si přečtete dále (:-)))

Eckhart Tolle: Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Z Eckhart Tolle TV, září 2012

Překlad: OrgoNet

Posluchačka: Měla jsem dvě otázky, a jednu z nich už jste zodpověděl … Takže, nakolik máme svůj život pod svou kontrolou? Potřebujeme si plánovat svou budoucnost, nebo jen důvěřovat tomu, co je, a mít víru, že se vše stane tak, jak se má stát?

Eckhart Tolle: OK, často se stane, že jedna odpověď pokryje dvě otázky … možná existuje i univerzální odpověď, která pokryje všechny otázky (:-)))

Budete-li se snažit mít pod kontrolou budoucnost svého života, bude to dost frustrující, mít pod kontrolou to, co se stane. Ale můžete kontrolovat, nebo ani ne tak kontrolovat, ale převzít odpovědnost za přítomný okamžik. Za svůj stav vědomí v tomto okamžiku.

Můžete dát pozor, jaký je stav vašeho vědomí v tomto okamžiku. A můžete třeba zjistit, že váš stav vědomí v tomto okamžiku je stav nikoliv úplné identifikace s myšlením nebo vaší emocionálními pohyby, ale že tam je jistá identifikace s myšlenkami a formou, čili dysfunkční stav, setrvávání v negativitě. Jakmile si to uvědomujete, už to není totálně dysfunkční. Totálně dysfunkční znamená, že jste totálně identifikováni s myšlením, a nevíte o tom. V extrémních formách jsou lidé doopravdy šílení, ale vůbec netuší, že jsou šílení. Ale když víte, že jste šílení, tak nejste úplně šílení. Když víte, že se ztotožňujete s negativním stavem, třeba že máte strachuplné myšlenky, co by se mohlo stát, co se pravděpodobně stane, co byste mohli ztratit, třeba zaměstnání, nebo máte myšlenky o minulosti, tak pokud si uvědomíte, že se to děje, tak v tom je samozřejmě už jistá přítomnost. Pak můžete převzít odpovědnost, být bdělostí, uvědomělostí, a nebýt myšlenkou. Uvědomělost, to je ztotožnění s přítomností, to je to, co skutečně jste. Vy jste uvědomělost.

Takže, převezměte odpovědnost za tento okamžik, berte ho správně, což znamená, buďte v jednotě s tím, co je v tomto okamžiku. Cokoli se vyskytuje kolem vás, je takové, jaké je. Není ve vás žádný odpor k tomu, co je. Žijete ve stavu ne-odporu, jste v jednotě s tím co je zvenčí, i uvnitř. Pokud je uvnitř emoce, také je to to, co je. To vám řekne bdělost. Musíte přijmout to, co je zevně i uvnitř, jinak trpíte. Takže, přijmete to, co je, stanete se prostorem pro to, co je. A to je jediný rozdíl mezi obyčejným člověkem a duchovním mistrem. Ten je zajedno s jsoucností tohoto okamžiku. Například zenový mistr, který je v naprosté jednotě s čímkoli, co se vyskytne. Nejsou k tomu potřeba žádné znalosti. Ale to, co je třeba v tomto stavu jednoty, přijde z této jednoty.

Když tedy převezmete odpovědnost za přítomný okamžik, tak se budoucnost o sebe samozřejmě postará sama. Protože to není nic jiného než další přítomný okamžik. Neboli jeden věčný přítomný okamžik. Budoucnost jako taková neexistuje. To dobře víte, protože jste se s ní nikdy ještě nesetkali. Ani nikdo jiný. Nic takového jako budoucnost neexistuje, je to jenom myšlenka.

Budoucnost nemůže být víc než myšlenka. Jinak byste ji už někdy zažili. Musela by nějak přijít. Ale nemůže, protože je to budoucnost. (:-))) Takže budoucnost existuje pouze ve formě myšlenky. Snažíte-li se mít kontrolu nad svou budoucností, tak jste v pasti určité mentální formy, ale nevíte to, a samozřejmě, ovládat budoucnost je nemožné. Ale můžete převzít odpovědnost za přítomný okamžik, a budoucnost se o sebe postará sama. Je taky nějaké takové přísloví, něco jako „Postarej se o dnešek, a zítřek se o sebe postará sám“. (:-)))

A ke druhé části otázky: máme důvěřovat, že všechno se stane tak, jak má? Mocnou vírou je myšlenka, že cokoli se děje nyní, je dobré. Důvěřujete v jsoucnost. Protože formu, kterou má nyní přítomný okamžik, přinesl celek vesmíru. Všechno, co se děje ve vesmíru, má nesčetné příčiny. Kdybyste se snažili je zpětně vystopovat, museli byste se dostat až k počátku stvoření. Takže, jakákoli forma existuje nyní ve vašem vědomí, je tam proto, že celek vesmíru tuto specifickou formu vytvořil. Ta nebude trvat věčně, ale v této chvíli má tuto formu. A vy důvěřujete tomu, co je, a neptáte se: Proč se mi to děje? Co jsem udělal, že jsem si to zasloužil? Proč se špatné věci stanou vždycky mně? To není fér! Kéž bych tak byl někde jinde! Kéž bych tak byl někdo jiný! Kéž bych nemusel žít s těmito lidmi! Kéž bych měl jiné zaměstnání! Můžete si i dát nálepku na auto: Radši bych byl na rybách/na golfu! - Před pár týdny jsem navštívil Ram Dase v jeho domě na Maui, a ten má na svém autě nálepku: Radši bych byl tady a teď! (:-)))

Tady to „radši bych“ je jeden z mnoha způsobů, kterými mysl popírá přítomný okamžik a vytváří z něho utrpení. Někde jsem napsal: přijměte každý okamžik, jako byste si ho zvolili. Každý okamžik vlastně znamená tento okamžik, protože vždycky je jen ten jeden přítomný okamžik. Takže: Přijměte tento okamžik, věčné teď, jako byste si jej zvolili. To je stav jednoty s jsoucností tohoto okamžiku, života. Neříkám lidem: „Když se vám stalo tohle, tak jste si to na nějaké úrovni zvolili“. To jim neříkám. To je učení New Age. Možná to není zcela chybné, ale neříkám to, protože je nechci rozzlobit. (:-))) A není to úplně správné.

Více pomáhá, když se řekne: „Přijměte to, jako byste si to zvolili.“ Pak nemusíte přesvědčovat sami sebe: „OK, tak mám tuhle nemoc. Zvolil jsem si to. Ale proč jenom? Proč?“ Nebo cítíte extrémní vinu: „Propadl jsem. Hluboce jsem propadl. Musel jsem udělat něco opravdu hrozného, když po deseti letech meditace jsem dostal tuhle nemoc. Proč?“ V některých učeních, která jsou jinak krásná, se klade takový důraz na aspekt fyzického uzdravování, že je to poněkud nevyrovnané, a každý, kdo se jimi řídí, a dostane nějakou nemoc, okamžitě cítí vinu. To vytváří další velký problém, ještě navíc k jeho nemoci. „Nejsem dost dobrý.“ Takže, tohle nepotřebujeme. Vše, co potřebujeme, je přijmout přítomný okamžik, jako bychom si ho zvolili. A sledovat, jak se život pro nás vyvíjí, rozvíjí, rozplétá.

Při této praxi nemůžete nic ztratit. Řekněte si třeba jenom na jeden den, nebo půl dne: „Dobrá, vyzkouším to. Cokoli přijde, cokoli se objeví, každá osoba, každá situace, každá událost, okamžitě se s tím vnitřně sjednotím, jako bych si to zvolil, ať se stane cokoli. Budu to praktikovat v příštích třech hodinách.“ Možná že to tři hodiny nevydržíte. Vy, co jste tady, pravděpodobně ano, ale někteří lidé spíš ne. A sledujte, jak vnímáte život, jaké je to, když vaše vědomí je ve stavu přijímání. Uvidíte nesmírné zlepšení, nejen v tom, jak se cítíte, ale i v tom, jak se k vám věci odrážejí zpět, od ostatních lidí. Když budete v opravdové jednotě s tím, co je, uvidíte zlepšení i v tom, jak se ostatní lidé chovají k vám, i v tom, jak se vám dějí události, i když ne možná tak okamžitě. A je to opravdu zázračná věc, kterou můžete prožít. Ale k tomu bude třeba trochu víc než tři hodiny. (:-))) Ale abyste vyzkoušeli, jak to chutná, začněte jednou hodinou, nebo aspoň deset minut … (:-)))

Je-li místo, které nemáte rádi, řekněme hlučný provoz ve městě, nebo supermarket, nákupní centrum (někteří lidé milují nákupní centra, tak ti použijí něco jiného), prostě místo, kde jste neradi, řekněte si: „OK, přijímám tohle místo, jako bych jsem si ho zvolil. Ten hluk, ti lidi, to okolí.“

Někdy, když trénujete „jako bych si to zvolil“, se vaše myslící mysl zpomalí, a otevře se něco, co je hlubší než myšlení. Je to bdělost, uvědomění. Protože když není o co se hádat, tak mysl nemá tak moc o čem přemýšlet. Když nejste v neshodě s přítomným okamžikem. A vaše ego se začne sfukovat, protože nemáte nic, na co byste si mohli stěžovat. Když si ego nemá na co stěžovat, začne se sfukovat. A samozřejmě může zareagovat, protože si všimne, že slábne. A než si toho všimnete, začne: „Já to tu nesnáším!“ Může přijít zpátky a zase se vás zmocnit. Ale to je v pořádku, to vše je součástí cvičení.

Takže, nejsilnější je samozřejmě jednota s přítomným okamžikem.

Ale druhá věc: kdykoli něco děláte, nedělejte to primárně jako prostředek k nějakému cíli. Zkuste, jestli ta činnost může být pro vás cílem sama o sobě. Jednoduchý příklad: Jdete nebo jedete autem do supermarketu na nákup. Ta chůze nebo jízda autem není méně důležitá než dostání se do supermarketu. A chození po supermarketu není méně důležité než dokončení nakupování. A pak cesta s nákupem domů, zpáteční cesta, není méně důležitá než příjezd domů.

To je staré vědomí, nevědomost, že příští okamžik je vždy důležitější než cesta k němu. Vždycky máme něco v cestě, co nám překáží, abychom se tam dostali. Takže, když jedete do supermarketu, vadí vám cesta v autě. Když jste v supermarketu, vadí vám nakupování, abyste se dostali odtud pryč, protože už chcete být doma. A když jedete zpátky, taky vám to překáží, protože už chcete být doma, a až budete doma, bude překážet zase něco jiného.

Takže, vždycky chcete, aby vám něco ustoupilo z cesty, co možná nejrychleji, protože to není naplňující. Samozřejmě, ani příští věc nebude naplňující, protože mysl je nastavena tak, že přítomný okamžik není naplňující. Nikdy není dost dobrý, ten příští je vždycky lepší.

Takže, to znamená, nebrat konání jako prostředek k cíli, ale brát ho samo o sobě jako cíl. A to je spojeno s praktikováním sjednocení s přítomným okamžikem. To je jeho aktivní součást. Jeho pasívní součást, zdánlivě pasívní, je prostě přijmout jsoucnost všeho, co nastane v přítomném okamžiku. A takto můžete mít pod kontrolou svůj život. Vašemu egu se bude zdát, že váš život je naprosto mimo kontrolu …

Posluchačka: OK, zkusím metodu „jako bych si to zvolila“, až se můj teenager zase bude se mnou hádat ...