Co vypovídají „valící se vlny uprchlíků“ o nás samotných?

Nejlepší článek na téma "Češi versus uprchlíci", co zatím znám, a velice s autorem souhlasím. =Orgonet=

Co vypovídají „valící se vlny uprchlíků“ o nás samotných?
Převzato z: http://ceskapozice.lidovky.cz/co-vypovidaji-valici-se-vlny-uprchliku-o-nas-samotnych-pge-/forum.aspx?c=A150922_180413_pozice-forum_lube
Karel Hlaváček

26.9.2015


Již několik měsíců dominuje českým médiím téma migrace do Evropské unie – „vln uprchlíků“, které se na nás údajně „valí“. Převážná část článků se však věnuje především vnější stránce tohoto problému – například počtu migrantů, dopadů na nás či způsobů, jak se s ním vyrovnat.

Přitom výpovědi o vnějším světě často nevypovídají ani tolik o něm samotném jako o vypovídajícím. Proto je důležité zabývat se i vnitřní stránkou tématu uprchlíků – co náš způsob zacházení s ním vypovídá o nás.

Silnější pohlcení

Především se zdá, že média informují jednostranně. První polovině letošního roku dominovala ukrajinská a řecká krize. Konflikt na Ukrajině sice pokračuje, ale dnes v podstatě nikoho nezajímá. Ekonomická situace v Řecku se zřejmě také nezměnila, navzdory tomu se o ní už tolik nemluví.

Česká média pohltilo téma uprchlíků, a to silněji než v případě Řecka nebo Ukrajiny. Informace o dalších uprchlících, detaily, rozhovory, názory a fakta vypovídají především o jednostrannosti médií. Svět jako by se pro ně scvrkl na problém několika tisíc uprchlíků, kteří možná v dohledné době doputují do Česka. Jak je možné, že se zpravodajství soustřeďuje na jediné téma?

Tato otázka se za prvé týká samotných médií, za druhé i jejich konzumentů. Jsou totiž „demokratická“ – vytvářejí je občané s cílem, aby pro ně ostatní občané „hlasovali“ svou pozorností, jež médiím umožňuje ekonomicky přežít. Obsah médií proto z velké části určuje i toto demokratické „hlasování“. Mezi mediálními producenty a konzumenty tudíž existuje vzájemný vztah – mediální producenti sice rozhodují o obsahu sdělení, ale v závislosti na tom, co danému médiu zajistí dostatečnou pozornost jeho konzumentů.

Mediální realita

Mediální producenti mohou při obhajobě obsahů médií argumentovat – a občas i argumentují – „neutralitou“ či „nestranností“. Novináři pouze informují, co se skutečně děje. Tuto „nestrannost“ však v uplynulých měsících narušovala nadměrná pozornost věnovaná uprchlíkům. Média tedy nedokážou dostát ani kritériu nestrannosti, jež si sama stanovila.

Je však třeba dodat, že „neutralita“ ani „nestrannost“ neexistují, přinejmenším nikoli ve smyslu možnosti referovat o skutečnosti „objektivně“. Média totiž nepřinášejí objektivní informace, ale vytvářejí novou mediální realitu. Někteří sociologové pak popisují dnešní dobu jako vládu médií nebo hovoří o pohlcení „hyperrealitou“.

Podle teorie hyperreality francouzského sociologa a filozofa Jeana Baudrillarda (1929–2007) zažíváme „smrt reálného“ a žijeme v mediální realitě, ve které fikce fúzuje s tím, co bylo dříve možné nazvat „skutečností“. Nějaká vydělitelná „skutečnost“ ale podle Baudrillarda neexistuje – naše představy o světě jsou z velké části vždy už vytvořené hyperreálnými obrazy. Proto není možné objektivně popsat „realitu“ – jde pouze o mýtus.

S podobným, ale poněkud střízlivějším tvrzením přicházejí dva sociologové, americký Peter L. Berger a německý Thomas Luckmann, ve své teorii „sociální konstrukce reality“ – realita je společensky, a tedy i mediálně vytvořena.

Nová role médií

Média jsou neoddělitelnou součástí procesu, v němž je svět teprve vytvářen – nejen o něm referují, ale současně jej i vytvářejí. Pro celé Česko dnes existují především uprchlíci, přestože většina českých obyvatel žádného uprchlíka na vlastní oči nikdy neviděla. Množí se případy přivolávání policie na turisty, kteří jsou považováni za nebezpečné uprchlíky.

Média musejí znovu promyslet své zpravodajství. Měla by se vzdát mýtu o „objektivitě“ a místo něj přijmout odpovědnost za spoluvytváření světa. Neměla by být „objektivní“ – odmítnout začleněnost do světa, o kterém referují –, ale zodpovědná a schopná odpovědět na otázku, proč jsou v nich dané obsahy.

Na titulní stránce mohou i takzvaně „objektivní“ noviny zveřejnit fotografii utopeného chlapečka, syna uprchlíků, a tím upozornit, že se nepotýkáme s „vlnami uprchlíků“, nýbrž že uprchlíci mají velké problémy s vlnami Středozemního moře. Nebo referovat o „valící se vlně uprchlíků“, a tím posilovat strach. Obě informace jsou „objektivní“, ale jejich sdělení – jakou realitu pomáhají vytvářet – radikálně odlišné. Média by měla dokázat odpovědět na otázku, jakou realitu se snaží vytvářet a proč.

„Senzace“

Současná česká mediální situace vypovídá také o nás občanech. Jsme to my, kdo si zřejmě přeje být masírován informacemi o „valících se vlnách uprchlíků“. Proč dovolujeme, aby téma uprchlické krize zastínilo ostatní problémy? Podle mne je hlavním důvodem strach z neznáma a z potenciálního nebezpečí, který se ventiluje na islámu a uprchlících.

Toto „ohrožení“ zatím v Česku nepředstavuje vážný problém, a pravděpodobně tomu tak nebude ani v blízké budoucnosti. Zdá se, že hlavní náklady na současnou krizi ponesou země na západ od nás. Potenciál, který tento strach skrývá, se však snaží využívat (nejen) populisté – od Tomia Okamury přes jeho bývalou stranu Úsvit přímé demokracie, prezidenta Miloše Zemana a exprezidenta Václava Klause až po islamofoba Martina Konvičku.

Média se vděčně chápou tématu, jehož „senzace“ spočívá především v tom, že naznačuje potenciální nebezpečí. Statisíce lidí masírovaných médii pak podepisují Konvičkovy petice, který na Facebooku napsal, že vyznavače islámu chce „namlít do masokostní moučky“ či deportovat do koncentračních táborů.

Klouzání k „poslednímu člověku“

V souvislosti s reakcí české veřejnosti na uprchlíky se objevuje koncept „posledního člověka“, který se zajímá pouze o vlastní pohodlí. Vymyslel jej německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) a výrazně ovlivnil i Maxe Webera (1864–1920), jednoho z největších a nejstřízlivějších sociologů. Ten Nietzscheho emotivně parafrázuje: „Posledním lidem této kulturní epochy by se nejspíš mohli stát odborníci bez ducha, poživači bez srdce – a tyto nuly si namlouvají, že vystoupily na vrchol lidství, dosud nikdy nedosažený...“

Náš strach může být tak velký, protože touha po ekonomickém zajištění a pohodlném životě v našem žebříčku hodnot narostla natolik, že kloužeme k „poslednímu člověku“. Cokoli, co náš blahobyt, byť jen nepatrně ohrožuje – finanční, ukrajinská či uprchlická krize –, plní titulní stránky novin i naše hlavy.

„Finanční krize“ by si běžný občan nebýt novin pravděpodobně ani nevšiml. Totéž prozatím platí o „uprchlické krizí“. Navzdory tomu bědujeme nad tragickými ekonomickými vyhlídkami nebo uspořádáváme demonstrace proti uprchlíkům. Lkáme nad obavami, jež vyprodukovala média, a vytváříme z nich svou svébytnou hyperrealitu.

Zachování pohodlí

V souvislosti s uprchlickou krizí je třeba se také ptát, zda nám záleží pouze na zachování našeho pohodlí, přičemž frekvence našeho tepu se zvyšuje jen při výkyvech akciových indexů či výše odměny k platu. Pokud jsme už neklesli až tam, co ve své emotivní parafrázi Nietzscheho popsal jinak vždy věcný sociolog Weber.

Možná tyto hlasy a média ukazují, že „poslední člověk“ dosud nezvítězil. V každém případě je však se třeba v souvislosti se současnou uprchlickou krizí nejen vyděšeně dívat ven na „valící se vlny uprchlíků“, ale i dovnitř – co vypovídají o nás samotných.

Karel Hlaváček