Osobní příběhy uprchlíků ze Sýrie

Proč nepřinášejí české televize osobní příběhy uprchlíků?
http://blisty.cz/art/78835.html
6. 9. 2015


JČ: Hodně se píše v západních sdělovacích prostředcích v těchto dnech o šokujícím zjištění, že velké části obyvatelstva bývalých postkomunistických zemí chybí milosrdenství a empatie s uprchlíky, kteří se snaží dostat do Evropy. Lidé ve světě s překvapením zjišťují, že kultura postkomunistických zemí je značně jiná než kultura jinde ve světě.

Sám nedokážu pochopit z čeho pramení u velké části obyvatelstva České republiky jejich nenávist a strach. Do určité míry za to jistě mohou sdělovací prostředky, především televize, které prostě nepřinášejí informace o osobních příbězích uprchlíků. Mezi Čechy kolují nesmyslné mýty o tom, že uprchlíci jsou nevzdělaní, že jsou to převážně mladí muži, že jsou to "teroristé". Je to jako byste za druhé světové války obviňovaly židy prchající před nacisty ze zakládání koncentračních táborů a provozování plynových komor.

Proč nevysílají české televize osobní příběhy uprchlíků? Proč neslyšíme v českých médiích jejich hlas?

Níže publikujeme osm příběhů uprchlíků z budapešťského nádraží Keleti.



Osm příběhů z nádraží Keleti: Proč lidé utíkají ze Sýrie?

Zdroj: http://www.theguardian.com/world/2015/sep/06/refugees-budapest-life-stories-europe-keleti-station
Překlad: Britské listy, fotky z původního článku přidal Orgonet.



1. Chci se vrátit do své země a učit lidi

Majd Haaj Hassan cituje okamžitě Shakespeara, deklamuje zpaměti celý Shakespearův Sonet XVIII ve špinavém uprchlickém táboře, a stejně operativně předkládá analýzu syrské politické katastrofy.

Jako mnoho z těch, kteří si mohli dovolit zaplatit pašerákům za cestu do Evropy, tento student anglické literatury, který stále ještě doufá, že se mu někde na nějaké univerzitě podaří dokončit studium, pochází z bohaté rodiny.

"Měli jsme šest domů, dvě auta, 1000 hektarů pozemků s olivovníky," řekl. "Pět let jsme měli trpělivost, ale teď je situace jiná."

Dva specifické důvody, proč se svými příbuznými odešel ze Sýrie, byla bitva mezi organizací Jabhat al-Nusraa a organizací Isis, která srovnala se zemí dva jejich domy v jejich malém městě, a kresba jeho šestileté neteře.

"Přinesl jsem jí barevné pastelky a říkal jsem jí, ať si cvičí, jak se drží tužka, protože nemohla chodit do školy. A ona nakreslila vojáka, tank a bombu. To mě s bratrem velmi rozesmutnilo, nechceme, aby musela žít v tomhle strašlivém světě."

Takže prodali auta, pozemky a dva domy, aby mohli zaplatit za cestu. Rodiče zůstali doma. Řekli, že chtějí raději zemřít doma než žít někde daleko a chlapcům se po nich už stýská.

Cesta je namáhavá, i když máte peníze. Majda zmlátili tak strašně, když se poprvé pokusil překročit tureckou hranici, že přišel o dva přední zuby, později nahrazené korunkou, než se skupina pokusila o méně přímou cestu.

Finanční rezerva neučinila přeplavbu přes moře o nic méně nebezpečnou, kdy moře házelo jejich člun na vlnách po dlouhé hodiny, a peníze jim často ani neumožnily najmout si pokoj. Neměli střechu nad hlavou od té doby, než opustili Turecko, kterážto cesta je stála každého asi 2000 dolarů.

V Srbsku zaplatili taxíkáři, aby je odvezl do ubytovny, ale její manažer je odmítl ubytovat, protože neměli dokumenty.

Trvalo jim dvacet dní, než se dostali do Maďarska, kde strávili čtyři dny na nádraží, špinaví a zdeprimovaní. "Máme možnost se mýt jen na ulici, ruce a obličej," říká Majd. "Měl jsem ve zvyku se sprchovat dvakrát denně."

Začátkem války pracoval jako dobrovolník pro Červený kříž a pomáhal uprchlíkům v Sýrii prchat před násilím. Věděl tedy, že cesta bude vyčerpávající a namáhavá, ale byl rozhodnut přežít, prosperovat a nakonec se vrátit domů.

"Chci se stát profesorem. Chci se vrátit do své země a učit lidi. Chci být reformátor. Chci pomáhat lidem, aby získali vzdělání."


2. "Když moje děti slyší letadla, mají strach"

Během života, na nějž už skoro nepamatuje, Mary al-Aboud vyučovala před válkou angličtině v základní škole v syrském městě Deir Ezzor. Na mobilním telefonu má videozáznam bomby, která srovnala její dům se zemí a usmrtila jejího manžela.

"Už jsem to jenom já a mé děti," říká, jak si čtyři malé děti hrají kolem jejích nohou.

Jsou na cestě už 50 vyčerpávajících dnů, poté, co se nakonec v létě rozhodli uprchnout, když přišla Isis. Mary a její děti se snaží cestovat za bratrem, který už je v Německu, kterého charakterizuje jako "jedinou osobu, která mi zůstala".

Posílá jí peníze, pokud může, aby uhradil náklady jejich cesty, ale nestačí to. Mary má vyzáblý pohled matky, která nejí, aby mohla nakrmit své děti. Už dlouhé dny jedí jen chleba a občas plechovku s rybou.

Jediné oděvy, které mají, jsou ty, co mají na sobě, a Mary spěchá do fronty na rozdávání šatstva, ve snaze získat bundy či přikrývky na ochranu rodinu před podzimním chladem.

Trápí jí spousta starostí ohledně jejích dětí. Dvouletá Rua potřebuje boty, poté, co se jí ztratily, když byli zadržováni v maďarském táboře, kde jim vzali otisky prstů. Pětiletý Muhammad potřebuje návštěvu lékaře poté, co vybuchla blízko něho bomba a chlapec je teď trvale hluchý.

Její nejstarší dcera Nada, 10, nebyla už dva roky ve škole. Dobře se učila a měla už vyjít ze šesté třídy, ale syrské školy přestaly poté, co vyšla ze čtvrté třídy, fungovat.


3. Válka krade všechny sny, a mně ukradli domov

Haji Ahmed Yousef zjistil z televizních zpráv, že jeho dům ve vesnici Afrin srovnala bomba se zemí. Rodině zůstaly jen vzpomínky. Tento kurdský obuvník postavil svůj třípokojový dům krátce poté, co se oženil a vychoval v něm své děti. "Válka krade všechny sny, a mně ukradli domov," řekl. Cesta do Maďarska pro něho byla obtížná. Přišel o většinu zubů, a tak jen s obtížemi žvýká sušenky a chleba, které se často rozdávají uprchlíkům bez peněz na jídlo.

Některé ty cesty trvaly dlouhé hodiny, ve tmě, nahoru a dolů po kopcích. "Při každém kroku jsem se chtěl vzdát. Volal jsem Pánaboha, aby mi pomohl, a nějak se mi podařilo to přežít," říká.

Jeho rodina uprchla ze Sýrie před třemi lety, když se boje přiblížily k jejich vesnici a zlikvidovaly školní vzdělání jejich dětí. Bez škol nebylo důvodu vystavovat se bombám, a tak odešli do Turecka.

Tam ušetřili na cestu někam, kde by děti mohly zase chodit do školy. Yousefův nejmladší syn zmeškal většinu střední školy a jeho devatenáctiletá dcera chce dokončit studium na podnikatelské škole a chce si založit vlastní podnik.

Jeho nejstarší syn odešel před půldruhým rokem do Německa a Yousef doufá, že se s ním zase setká, ale teď doufá, že bude moci opustit tábor, kde spí na zemi pod širým nebem.

"Jestli tady zůstaneme, zemřeme na zimu nebo na další věci. Je tu jen osm malých záchodů pro stovky lidí. Naše ženy se tam bojí chodit."

Museli čekat, protože neměli 600 dolarů na osobu, které od nich vyžadovali pašeráci.


4."Bojím se, co se stane mým dětem v Německu

Hussain Behbudi, 33, má velké starosti. Už mu zbývá jen 250 dolarů na jídlo pro rodinu, než dospějí do Německa, a neví, jak se tam dostat, když Maďarsko zabránilo uprchlíkům, aby tam dojeli vlakem.

Po pěti měsících na cestě nemá rodina už peníze na zaplacení pašeráků na cestu přes poslední dvě hranice.

Byli už na nádraží když Maďarsko krátce zrušilo cestovní omezení a zaplatili za jízdenky vlakem stovky euro. Ale nával lidí, snažících se dostat do vlaků, byl příliš nebezpečný, usoudili, pro sedm malých dětí, kteří s nimi cestují, některé z nich byly už cestou zraněny.

Nyní jsou zdeprimovaní a apatičtí. Devět dospělých jí jen jedno jídlo denně, aby ušetřili své úspory, přežívají z darovaných sušenek a ovoce a snaží se vyhnout příliš mnoha návštěvám na zapáchajících přenosných záchode.

Behbudi má poněkud dezorientovaný pohled akademika knihomola, ale ve skutečnosti prožil život v nejistotě bez možnosti příliš studovat.

Tato cesta do Evropy je už jeho druhý pokus o azyl. Jako dítě vyhnala jeho rodinu občanská válka do Íránu, kde vyrostl, ale nesměl tam chodit do školy a nemohl najít práci, tak se nakonec vrátil do Afghánistánu, kde se oženil a založil rodinu.

Šířící se násilí od Talibanu a místní etnické konflikty ho přesvědčily, že riskovat všechno odchodem je lepší pro jeho čtyřletou dceru Arezu, i když má obavy, jaký bude život v Německu, pokud se tam dostanou.

"Velmi se obávám, co se stane mým dětem v Německu," vysvětluje. Hlavně v důsledku svých zkušeností z Íránu, kde jsou uprchlíci z Afghánistánu považováni za druhořadé občany, se bojí, že budou jeho děti v Německu diskriminovány.

5. Naším snem je, ať nás pustí z Maďarska

Haythem, 25, nesdělil své příjmení, protože se bojí, že by to mohlo poškodit jeho příbuzné stále ještě v Sýrii. Byl poloprofesionálním fotbalistou a prodával mobilní telefony v Damašku, než válka zničila jeho život. Začal studovat práva. Doufá, že v Evropě bude moci své studium dokončit, až se naučí jazyk země, která mu nabídne domov.

"Stýská se mi po vysoké škole a po tom, jak jsme se s příbuznými scházeli," vysvětluje. Naposledy viděl svou matku před dvěma letuy, než uprchla s jeho dvěma bratry do Jordánska. Haythem chtěl zůstat a dokončit svá studia, ale když školy byly v důsledku války uzavřeny, už nebylo lehké přejít přes hranici. "Dostal jsem se blízko, ale nepustili mě."

Tak se namísto toho vydal do Evropy ve skupině šesti lidí. Měl asi 8000 dolarů na cestu pro bratra, švagrové, neteře, bratrance a kamaráda. Byla to cesta, která už trvá šest týdnů. Použili své úspory.

V Turecku spali na ulicích a čekali na pašerácký člun, který měl špatný motor a loď se při přeplavbě stala neřiditelnou. Přeplavba, která měla trvat pár hodin, trvala třináct hodin. Děti měly strašný strach a plakaly.

Už jim zbývá jen 400 dolarů a od doby, kdy opustili domov, neměli možnost se osprchovat a nespali v pořádné posteli. "Někdy, když máme velký hlad, musíme kupovat potraviny pro děti," říká Haythem, ale za nic jiného nevydávají peníze.


6. Raději bych zemřela na silnici než muset žít tady

Golezar Sidour si v Aleppu vydělávala krejčovstvím, než se vdala za Omara, taxíkáře, měla s ním děti a stala se ženou v domácnosti. Rodina bydlela v dvoupokojovém bytě. Nebyla bohatá, ale žilo se jim dobře.

Rodina se snažila přežít válku doma. Dávali přednost riziku násilí doma před beznadějnými lety v uprchlickém táboře v cizí zemi.

Pak byl jejich sedmiletý syn na ulici zabit šrapnelem. Pohřbili ho a kvůli bezpečnosti dalších dětí se rozhodli, že musejí odejít.

Golezar už byla těhotná a naposledy byla u lékaře před překročení své první hranice. Většinou rodina spí venku. Teď je Golezar už pět měsíců těhotná a je frustrovaná, že rodina zmeškala pochod do Rakouska, protože spali, když se skupina stovek lidí vydala na cestu.

"Raději bych šla pěšky a zemřela na cestě, než abych žila tady," říká Sidour během druhého dne pobytu na špinavém a přeplněném náměstí, který se stal provizorním uprchlickým táborem. "Dávají nám jídlo a pití, ale bojíme se, že se staneme terčem útoků." Mají také strach ze zimy, která přichází v noci. Děti neměly možnost se umýt už týden, nejsou záchody a její čtyřletý syn Alton je pořád nemocný.

"Přichází zima a děti budou nemocné," říká. "Bez dětí je můj život ničím."


7. "Šel jsem o berlích z Mosulu, abych unikl Isis"

Yousef Rayd, 26, se přibelhal přes Turecko a přes Balkán o berlích. Snažil se nepoškodit si při tom obvazy na své zraněné levé noze. Na obou nohách má jizvy od zranění bombou v automobilu před třemi lety a letos byl zraněn při dalším atentátu.

Všechnu energii soustřeďuje na fyzické úsilí dávat jednu nohu před druhou, takže cestuje jen v černých krátkých kalhotech, tričku a s dvěma berlemi. Snaží se dostat se do Vídně, kde jeho dva bratři, jeho sestra a jeho matka už požádali o azyl. Rodina se rozhodla odejít ze severoiráckého Mosulu před třemi měsíci, poté, co přežila mnoho měsíců tvrdé vlády Islámského státu.

Obávali se, že jeho sestra bude násilně provdána za bojovníka z Isis. Toho se bojí všichni uprchlíci z oblastí, které ovládá Isis. Protože Isis ovládá nemocnice a zdravotnictví, Yousef nemohl získat ve svém městě ošetření. Na cestě se ztratil od své rodiny a neformálně ho adoptovala jiná syrská rodina, kterou dojalo jejich zranění. Jeho jediným cílem je najít své příbuzné a získat řádné lékařské ošetření pro svá zranění, aby mohl začít hledat práci.


8. "Útoky byly pořád - museli jsme utéci

Hadisseh Hosseini, 11, se chce dostat do Německja, aby mohla začít znovu chodit do školy. Chce se stát lékařkou, odbornicí na srdeční choroby. Její rodina opustila Herat v Afghánistánu v důsledku zhoršujícího se násilí a z obavy, že by extremisté mohli zaútočit na školu, kam Hadisseh chodila.

"Pořád bylo víc a víc útoků", říká její maminka Somaye. A tak se během Ramadanu s manželem a čtyřmi dětmi rozhodli vydat se na cestu přes Írán, Turecko a Balkán. Skončili na nádraží Keleti.






Podrobnosti v angličtině ZDE

P. S. Orgonet:

• Komentáře čtenářů k článkům o uprchlictví zde tisknout nebudu, neb ani sem nepřišly odlišné od těch, co si můžete po stovkách a tisících přečíst na idnes, novinkách atd...  Holt Němci si začali odpracovávat kus karmy, a Češi si jí pořádný kus přidělali... ale nemůžou jinak, i to jejich panikaření je v DNA planety. Opět je vše dobré.
• Kdo chce pochopit DNA planety, ať poslouchá IA.