Všichni jsme se ve škole učili podobenství o Platónově jeskyni. O jeho duchovním rozměru asi měl tenkrát málokdo z nás ponětí. Vykládáno může být a taky je všelijak. Třeba i jako alegorie k NWO.
Já to chápu jako prostý lidský úděl a přišlo mi dobré si představit, jak hluboko v takové jeskyni vězím asi já. Jsem ještě v úplně tmě? Nebo už mžourám? Nebo dokonce vidím odraz slunce? Nebo se vracím zpátky ke spoluvězňům? Není to tak lehké, pocity jsou smíšené. Zdá se mi, že je možno zaujímat několik postavení současně ...
Zkuste to třeba taky v rámci (před)novoročního rozjímání.
Platónovo podobenství o jeskyni
(Přepis videa. Překlad: Orgonet)
(Vypráví Orson Welles, animovaný film z r. 1973)
Dovolte mi, abych vám ukázal v podobenství, nakolik je naše podstata osvícená či neosvícená.
Představte si lidské postavy žijící v podzemní jeskyni. Po celé délce jeskyně je vstupní otvor. Lidé tam sedí vedle sebe a mají spoutané nohy a krky, aby se nemohli hýbat a mohli se dívat jenom před sebe, a je jim zabráněno otáčet hlavou kolem.
Nad nimi hoří v určité vzdálenosti oheň. Vidí jenom své vlastní stíny, které hořící oheň vrhá na protilehlou stěnu jeskyně. Nevidí nic, než stíny. Nikdy nebudou smět pohnout hlavou.
Mezi ohněm a vězni je vysoký podstavec, který umožňuje, aby za ním chodili herci ukazující loutky. Tady vidíte herce jdoucí podél stěny jak nesou figuríny, které oheň promítá na stěnu. Jsou to sochy zvířat a lidí ze dřeva a kamene a jiných materiálů. Ze všech předmětů, které jsou neseny, vidí vězňové jenom stíny. A jsou schopni konverzovat jenom tak, že pojmenovávají objekty, které jsou před nimi. Dejme tomu, že je tam kůň jdoucí po stěně. Lidé jsou si zcela jisti tím, že ho slyší mluvit, že hlasy pocházejí od procházejících stínů. Pravdou pro ně jsou pouze stíny obrazů.
A podívejte se, co se přirozeně stane, když jeden z vězňů bude uvolněn. Jakmile bude svobodný, nejprve vstane a otočí hlavu. Podívá se ke světlu. Světlo ho oslní, takže nebude schopen vidět jasně ty věci, jejichž stínům předtím věřil. A pak si představte, že mu někdo řekne, že to, co viděl předtím, byla pouze iluze. Takže se člověk začne odvracet od iluzí ke skutečnější existenci a začne vidět jasněji. Jaká bude jeho reakce?
Představme si dále, že jeho průvodce mu ukáže na předměty, a požádá, aby je pojmenoval. Vězeň z toho bude zmaten. Dříve si myslel, že stíny, které vidí, jsou skutečnější než předměty, které vrhaly stín.
A dejme tomu, že tento člověk je proti své vůli vytažen po strmém schodišti ven z jeskyně, na skutečné slunce. Jeho oči budou oslněné, nejprve nebude vidět vůbec nic z toho, čemu má teď říkat realita. Bude si muset zvyknout na tento svět. Nejprve bude schopen vidět stíny. Potom odrazy předmětů ve vodě, a pak samotné objekty. Pak bude zírat na hvězdy, na světlo měsíce, uvidí oblohu v noci, a nakonec bude schopen vidět i slunce. Bude obdivovat i jeho odraz ve vodě, ale pak uvidí i slunce na jeho pravém místě, a bude ho pozorovat takové, jaké skutečně je. Že je to právě slunce, které dává čtyři období v roce. A je to bůh všeho, co je, viditelného světa, a svým způsobem příčina všech věcí, které jeho druhové mají ve zvyku používat. Nejprve by slunce viděl, a pak o něm uvažoval.
A kdyby si vzpomněl na svůj starý příbytek, na onu jeskyni, na své spoluvězně, kdyby si vzpomněl na to, že vězňové mají ve zvyku udělovat si mezi sebou pocty, za to, kdo nejrychleji pozoruje procházející stíny, a pamatuje si, co bylo předtím, a představuje si, jaký je vztah mezi stíny, a dělá úsudky o budoucnosti, myslíte si, že by měl ještě zájem o takové pocty a slávu? Asi by si řekl s Homérem: lepší je být chudým sluhou než chudým pánem. A nechtěl by už žít jako oni.
A představte si, že ten člověk by se náhle vrátil ze slunce do své původní situace, ale už by nedokázal přijmout úplnou temnotu. A kdyby byla soutěž v měření stínů, a on by chtěl soupeřit s vězni, jeho zrak by byl ještě slabý, a než by se ustálil, vězňové by se mu smáli a tvrdili, že tím, že šel ven, si zkazil zrak. A kdyby se pokusil někoho uvolnit a vést ho ke světlu, zadrželi by ho jako zločince a odsoudili k smrti.
Úkolem osvíceného je nejen aby sám vzestoupil, učil se a viděl dobro, ale aby byl opět ochoten sestoupit k oněm vězňům, sdílet jejich trable a jejich pocty, ať už mu stojí za to je mít či ne. A to musí osvícený udělat i s vyhlídkou na smrt. Osvícení si musejí vzájemně pomáhat, kdekoliv je možno poskytnout pomoc společnosti.
Příspěvky
