Václavu Klausovi místo blahopřání k narozeninám
Jiří Menzel
Jsme taková rodina, se kterou sdílí domácnost jeden bílý nosorožec. Není s ním příjemné bydlení. Do všeho vráží, všechno ušpiní, hodně nám toho sežere. Všem je nám to nemilé, mluvíme o tom, jenom hlava rodiny dělá, jakoby bílý nosorožec u nás neexistoval.
Na začátku byl ten nosorožec menší, spíš legrační, - co to je nějakých ubohých šest milionů od maďarského nebožtíka v ODS kasičce. Tenkrát ještě dnešní hlava státu hlavou státu nebyla, ale už tehdy, jak si všichni ještě velmi dobře pamatujeme, zaujal ke kauze pozici zcela mrtvého brouka.
Jak šly roky, čím dál, tím častěji propukaly a pořád větší a větší rozkrádačské aféry. Za dvacet let tu ten bílý tlustokožec pořádně vyrostl. Z ukradených milionů se postupně stávají ukradené stovky miliard. Velmi mnozí politikové, kteří do ní přišli téměř s prázdnými kapsami a bez titulů , odcházejí z politiky minimálně jako milionáři a bakaláři. Hlavu státu ale vždy zajímá, jestli navržený ministr umí anglicky, ale nezajímá ho, jak se může stát, že ten ministr jaksi přes noc zcela najednou zbohatl. Nevadí mu, že politické strany zpravidla ani nemůžou doložit původ peněz na útraty za své velkolepé volební kampaně. Ze všeho nejvíc pan premiér - inženýr touží po profesorském diplomu. A nakonec se mu to podaří v tak rekordním čase, že to vyráží dech doslova všem. Jeho docentskou a profesorskou práci ale nikdo nikdy pořádně neviděl a už vůbec není nikomu jasné a známé, za jaké vědecké a pedagogické zásluhy tyto své honosné tituly vůbec získal. Zajímavé ale je, k čemu všemu se pan president velmi rád a často vyjadřuje. Tu k finanční krizi, tu k oteplování, tu k okurkové nemoci. Je zkrátka ve všech oborech doma a má na ně svůj názor. Je to jeho právo. Zaráží mne ale okolnost, že zatímco obyčejný občan se pohoršuje nad svou stále prázdnější kapsou a zároveň nekonečnou ságou o velkozlodějnách a korupcích, pro pana presidenta to jsou věci zcela mimo oblast jeho zájmů.
A tak, když už po několikáté policisté zabývající se korupcí postupně, i hromadně , opouštějí svůj úřad, nebo jsou, za mlčenlivého souhlasu velkých stran doslova rozpuštěni, tak pan prezident nikdy ani jen nepozdvihne obočí, natož aby pohrozil svým profesorským ukazováčkem, i když, jako hlava okrádaného státu, by to udělat měl a dokonce pokaždé minimálně pořádně bouchnout pěstí do stolu.
A když vyhřezne nějaká opravdu ošklivá kausa, jako např. aféra Drobil, a hrozí, že si politici budou prát své hodně špinavé prádlo veřejně, pan prezident si na Hrad jednoduše pozve příslušné hlavy politických stran a poradí jim: Pánové, pokud nechcete přijít o všechno, nechte kostlivce ve skříni!
Ke všem těm aférám, o kterých si my téměř denně dozvídáme, kterými se opravdu trápíme, Hrad většinou zcela mlčí. Proč asi pana presidenta zajímá okurková nemoc víc, než to, o čem si v Česku již cvrlikají i vrabci na střeše? Nejspíš asi proto, že o tom všem ví mnohem víc, než vůbec tušíme. A jemu to všechno asi musí připadat jako přirozená součást politiky. Vždyť doslovně zlodějským a tutiž naprosto opovrženíhodným způsobem nabyté a tak vlastně špinavé peníze dle jeho profesorského pojetí ekonomie údajně neexistují. Jsou jen hlupáci, kteří se u krádeží nebo machinací nechali nachytat. Jeho vlastní , tehdy ještě premiérská slova. Inu ale čo bolo to bolo. Teraz keď som profesor a prezident… Jak ovšem nakonec zákonitě musí dopadnout úplně každý stát , ve kterém téměř všechno doslova smrdí právě od jeho hlavy? Vždy špatně! Dějiny to zcela neúprosně dokazují.
Jiří Menzel
Příspěvky
