Geneen: Ano. A myslím, že to je skutečně podstata toho, co bylo mou přímou zkušeností. Po dlouhou dobu svého života jsem myslela jenom na jedno, a nebyl to světový mír ani dobro pro Zemi, ale abych se zítra probudila štíhlá. (:-)) Tak to bylo. Žádné ušlechtilé přání. (:-)) Protože jsem si myslela, že moje utrpení pramení z toho. Že kdybych nebyla tlustá, byla bych šťastná.
Eckhart:. A jak jste si uvědomila, že to tak není – přišlo to najednou nebo postupně?
G. To je dobré, já jsem se vás chtěla zeptat na totéž. (:-))) Tak já odpovím první. Pro mě a pro můj život to byl největší zlom. Já už jsem si plánovala, jak se zabiju. Pár let předtím jsem pracovala v krizovém centru jako poradkyně pro sebevrahy – takže jsem věděla, že když se dostanete do bodu, kdy máte metodu a čas, tak je to skutečně vážné.
E. To by byla hrozná rána pro lidi, kterým jste radila ohledně sebevraždy – jejich poradkyně spáchala sebevraždu. (:-)))) To je jako psychiatr, který se dostane do blázince (:-)))
G. Ano. Je to tak. Lidi mě sledujou, když někam přijdu, třeba do restaurace, a tam někdo zná mou knihu, tak se všichni dívají, co jím. Nejí příliš mnoho? Stojí přitom? Sedí přitom? Nechává zbytky? Ano, tak to je.
E. Na mě se také dívají: Proč pijete kávu? Proč chodíte do Starbucks? Někdy tam chodím, vypiju jeden nebo dva šálky za den ...
G. A to kvůli své představě, jak by to mělo vypadat ... Ale zpět k vaší otázce, i k mojí otázce ... Já jsem tedy během svého života mnohokrát hubla – většinu času jsem měla nadváhu, ale nějaký čas jsem byla taky anorektická a vážila jsem asi 40 kg.
E. Říkáte v knize, že jste ztratila a nabrala 500 kg. Tedy ne všechno najednou ... (:)))
G. Ano, to je typická věc pro lidí, kteří jsou nutkaví jedlíci. Ale i když jsem byla anorektická a podívala jsem se do zrcadla, viděla jsem tuk ... Říká se, že když se díváte na svět rozbitými brýlemi, svět vypadá rozbitý.
E. Ano. Já jsem se taky zmínil o anorexii, myslím v Nové zemi, že místo aby člověk viděl své tělo, vidí obraz svého těla, který má ve své mysli. Takže, problém je to, že je v pasti své mysli.
G. Ano. Takže, pár dní před tím, co jsem měla naplánováno, že se zabiju, to přestalo. Došlo k onomu průlomu, a už se to nikdy nevrátilo zpět. Už jsem nikdy nedržela další dietu, nikdy jsem nemusela jíst, když jsem neměla hlad. Občas jím víc, než moje tělo chce, ale nikdy jsem se nevrátila k názoru, že budu navždy šťastná, když zhubnu. V tom momentě jsem prostě přestala bojovat a přestala jsem chtít být jiná, než jsem byla. Uvědomila jsem si, že předtím jsem si myslela, že závislost na jídle je to, co je na mně špatné, ale uvědomila jsem si, že možná je to to, co je na mně dobré. A že bych se měla pokusit poslouchat, co se mi to snaží říci. A nějakým způsobem to přivítat a ne s tím bojovat. Vím, že vy říkáte, že když člověk přestane klást odpor, bojovat, chtít, aby něco šlo pryč, tak se otevře prostor.
E. Ano. Takže to byl pro vás ten průlom. A je to dobrý příklad, jak se překážka stane průlomem.
G. Ano. To, o čem si myslíte, že je to pro vás ta nejhorší věc, je vlastně branou k nečekané radosti, obrovské radosti. Většina lidí tomu nevěří, zejména pokud jde o váhu, bojují s váhou a říkají: Ale Geneen, podívej se, já ani nevyjdu do schodů, dochází mi dech, já opravdu potřebuju zhubnout 15 kilo. Možná jsem jediný na celém světě, ale pro mě je to jinak.“ A já jim říkám, jak jsem dostala dopis od jedné z těch, co si jsou ve spolku „hlídačů váhy“, která napsala: „Zhubla jsem 5 kilo, a pořád si připadám jako ubožák.“ (:-))) Je to tak, ztráta váhy to nespraví ...
E. A to samozřejmě platí téměř pro cokoli, o čem jste si řekli, že to vyřeší vaše problémy, odstraní vaši nešťastnost, nebo vás učiní šťastnými. Když to získáte, vidíte, že nedělá, co to mělo udělat ... Kdosi to řekl takto: „Jsou dva způsoby, jak být nešťastný: Jeden je nedostat, co chcete, a druhý je dostat, co chcete.“ (:-)) A to platí tak dlouho, dokud neumíte žít v přijímání, v jednotě, v souladu s tím, co je, poddat se tomuto okamžiku takovému, jaký je. Ať získáte cokoli, neučiní vás to šťastnými.
G. Já jsem tohle prožívala velmi silně. Říkala jsem si, kdybych neměla ty kila a byla štíhlá, pak bych byla šťastná. A můžete si říkat cokoli, kdybych tak měl, tělo, vztah, peníze, zaměstnání, dům, úspěch, na tom nezáleží.
E. U mnoha lidí jejich pocit identity je spojen s tím, co pokládají za své problémy. Buď věci, které v životě postrádají, nebo věci, kterých se chtějí zbavit, jedno či druhé. Musím získat toto, abych se cítil naplněn a šťasten, anebo se zbavit něčěho, abych byl naplněn a šťasten. Takže pohybovat se v tomto kruhu problémů mysli se stává pro mnoho lidí centrem jejich osobní identity. Já a moje problémy. A lidé se dívají na sebe samé jako na problém, který musí být řešen. Zmínila jste to v knize, dívat se na svůj život, jako by to byl problém, který vyžaduje řešení. To je docela zajímavý stav vědomí, ale když už to můžete vidět, tak to vidění je již počátkem změny: Aha, tak tohle dělám se svým životem. To je počátek příchodu bdělosti.
G. Ano, je to tak. Pro mě se to tak stalo s jídlem. Přestala jsem držet diety a přestala jsem vést válku uvnitř sebe. Přestala jsem se snažit napravit. A začala jsem rozumět sama sobě. A také to znamenalo zkoumání mnoha vzorců chování, které jsem měla ve svém životě. Byla jsem velmi identifikována se svou minulostí, se zneužíváním. Já jsem totiž zažila hodně zneužívání, fyzické i sexuální, a měla jsem velmi silné tělo bolesti, jak vy tomu říkáte. Bylo velmi obtížné se od něho odpoutat. Nebylo obtížné odpoutat se od vzorce jídla, z nějakého důvodu. Ale pokud jde o ostatní, musela jsem se vracet zpět po mnoho let. A stále ještě to do jisté míry dělám, když cítím, že něco je hodně velkého v prostoru. Víte, říkám tomu fenomenální loyalita k utrpení (:-)). Vím, kdo jsem, protože trpím.
Mám přítele, který se ráno probudí a řekne: „Něco je špatně, na koho to mám svést?“ A já se někdy taky tak cítím. Na koho to svedu? Na sebe, na někoho jiného? Je třeba někoho obvinit, je to takové přitahování k negativitě a k utrpení.
A pro mě jsou chvíle, kdy mi nestačí něco označit jako bolest či utrpení, ale musím to zkoumat. Pak se to stává tenčím a tenčím a já začnu rozumět – ano, to je něco, co se mi stalo, hněv, smutek, osamění, nuda, je to tak jak jsem si myslela. Není to story, kterou si sama vyprávím, je to přímý pocit zkušenosti smutku, který ještě cítím. A to už teď umím snášet. Jaké to je, když to cítím ve svém těle.
Zajímalo by mě slyšet od vás, jak poznáte, že jste úplně chycen ve své mysli, a jak poznáte, že nejste chycen v mysli. (37.21)
Příspěvky
