Eckhart Tolle: Nespokojenost

Z prosincového vydání Televize Eckharta Tolle:

Nuda a nespokojenost

Otázka:

Mám často pocit všepronikající nespokojenosti, zejména když jsem sám a nemám co dělat

Je to nuda?

ET: 

To je dobrý způsob vyjádření. Všepronikající nespokojenost. Samozřejmě, existuje celý průmysl určený k tomu, aby vám pomohl necítit tuto nespokojenost, jinými slovy, abyste se přestali nudit. Většina lidí udělá to, že poskytne své mysli nějaký podnět, což v této době není nic těžkého, je to dostupné všude. Mysl chce být stále stimulována, je pořád hladová po dalších věcech. Když lidé přijdou z práce, okamžitě se shánějí po dalších věcech. Uvaří večeři, sní ji, a mysl se shání: kde je další věc? Televize, telefonování, internet, emaily, SMS a mnoho dalšího? Není na tom nic špatného, je to fascinující, i já jsem začal nedávno posílat SMS (:-))

Ale je důležité, abyste si byli vědomi požadavku své mysli na potravu, na podněty, a že když je nedostane, dostaví se ona nespokojenost, necítíte se dobře.

Ale když neustále budete krmit svou mysl novými věcmi,  nikdy nedosáhnete hlubších úrovní uvnitř sebe. Zůstanete na místě. Musíte se nějakým způsobem postavit čelem k té nespokojenosti a najít nějaký způsob, jak cítit živost. Protože o to jde – máte pocit, že necítíte život, a potřebujete nějaký stimulus, abyste dostali pocit, že jste naživu.

Je třeba přestat nepřetržitě krmit svou mysl – má toho dost na práci s věcmi, které jsou opravdu třeba dělat – a zůstat prostě sedět a dovolit nudě, aby se objevila, aniž byste před ní utíkali. Protože to je začátek toho, abyste se dostali o trochu hlouběji, ale nejprve ji musíte cítit. A když před ní neutečete, tak se můžete dostat  za nudu, prostě najednou se dostanete skrze ni. To je ta překážka uvnitř vás, a když od ní neutečete, zůstanete s ní, náhle se dostanete hlouběji do sebe. Prospěšné může být, když prociťujete své vnitřní tělo. 

Když tak sedíte a začne nuda, a začnete se rozhlížet kolem, jakou další věc byste mohli dělat, nebo o ní přemýšlet – přece tu musí být něco, co se dá dělat, nebo o tom přemýšlet, nebo ještě lépe dělat si starosti – když tak zůstanete a všimnete si toho a prostě vydržíte to nepohodlí, když mysl nedostává dost podnětů, potravy, není to tak špatné, chce to prostě vydržet, a pak začít cítit své vnitřní tělo, život ve svých rukou, pažích, chodidlech, nohou, a tím jste se již dostali přes práh nudy do něčeho hlubšího. A náhle se cítíte naživu, i bez mentálních stimulů. Ba dokonce více naživu, než byste se cítili přes mentální stimuly. Protože ty jsou vždycky jen na povrchu toho, kdo jste. Ale vy jste teď hlouběji. A pak dostanete schopnost sedět nebo ležet nebo stát a cítit se spokojeně s tím, co je tady a teď. 

To je ostatně vše, co vůbec kdy je. Život, tady a teď. Budete se cítit spokojeni se sebou samými tady a teď. Cítit se doma tady a teď. Aniž byste se potřebovali uchylovat do nějaké říše mysli, která není tady a teď, jako třeba musím teď přemýšlet o tomhle, musím si zahrát videohru, musím se podívat na tenhle program, přečíst si časopis ... Všimněte si, jak mysl konzumuje, třeba když jste někde v čekárně, a tam jsou časopisy (dnes jsou mnohdy nahrazeny obrazovkou) jak lidé stále listují – dychtivé hledání něčeho dalšího, nic není dost zajímavé, co je tu dalšího. To je dysfunkce.

Ta schopnost být sami se sebou se bude prohlubovat, zakořeníte do přítomného okamžiku, sami do sebe, aniž byste potřebovali nějaké vnější podněty pro mysl, které vás mají učinit kompletními, naživu.

Ve skutečnosti, pouze teď máte přístup k životu. Byl jeden slavný francouzský filosof, před pár sty lety, myslím Pascal, který řekl: „Všechny problémy lidského rodu lze odvodit od lidské neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti.“ Sedět klidně a spokojeně v místnosti znamená, že musíte být spojeni s tím, co je ve vás hlubší než mysl. Jinak nemůžete sedět klidně – nudili byste se. Můžete být klidni navenek, ale ne uvnitř.

Takže jděte dovnitř, použijte své tělo jako výchozí bod, abyste šli hlouběji, a odstranili napětí, které je usazeno v myslící mysli. Projdete nudou do bytí. A najednou máte radost z prostého bytí. To je ohromné probuzení – když máte radost z prostého faktu bytí – a z tohoto stavu žití, bytí, se můžete  rozhlížet a hledat radost a uspokojení v tom, co vidíte a slyšíte, co vnímáte smysly. Malé věci kolem vás, jejich klidná přítomnost, květiny, stůl, záclony, cokoliv tu je, celá místnost, obloha z okna, klid. A to vše je příjemné, milé, a vy už nepotřebujete všechny ty náhražky ...

Samozřejmě, stále používáte například internet, ale už ne proto, že byste nemohli vydržet být se sebou samými. Realita většiny lidí je, že nemohou vystát sami sebe. Uvědomte si, co to znamená, jak je to dysfunkční: Nemůžete vystát sami sebe, a proto neustále běháte od jednoho k druhému a k dalšímu (:-)))

A když někdo nemůže vystát sám sebe, jaké vztahy může mít asi s ostatními? Když nemůžete snést sebe, chcete využívat ostatní k tomu, abyste se cítili trochu lépe, ale ono to nefunguje. Ta neschopnost být se sebou se promítá na ostatní, a nemůžete být ani s ostatními lidmi. Nejprve se snažíte je využít, a pak je nemůžete snést ...

Takže, musíte prolomit tu bariéru mysli, protože jinak strávíte zbytek života v neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti. A jak řekl ten francouzský filozof, z toho vyvstávají všechny problémy. Protože to znamená, že nejste spojeni s bytím. Nejste spojeni s tím, co je hlubší než myslí vytvořená osobnost, ten, kdo myslí.

Přijďte domů, sami k sobě, tak, abyste si mohli užívat svou vlastní společnost. A pak si budete užívat i společnosti jiných lidí, a ne je využívat jako náhražky. Užijte si sami sebe – můžete mít radost sami ze sebe, ze svého bytí. Jinak vás nikdy nic neuspokojí, protože nejste spokojeni sami se sebou, a své nespokojené já se nesete s sebou, kamkoli jdete. Do jakéhokoli vztahu, či na jakékoli místo.

Eckhart Tolle: Jak čelit nepřízni 2

První část zde.

Anebo se na to můžete dívat tak, že když zacházíte s věcmi a jednáte s lidmi, reprezentujete určité hledisko, představujete nějaký názor, a druhý člověk představuje jiný názor. Pak do toho vstupuje o něco více vědomí ... a vy nemusíte mít nutně pravdu, ani ten druhý nemusí mít nutně pravdu. Máme různý pohled na věci. To je více vědomí. A proč do toho vstoupilo více vědomi? Protože už nejste zcela identifikování se svými myšlenkami ve své mysli - protože každý názor, každé hledisko je myšlenka.

Když jste zcela identifikování se svou myšlenkou, jste v pasti té myšlenky, nebo jinak se dá říci, jste vlastněni tou myšlenkou. Ne že vy máte myšlenku, vy máte názor, ale ta myšlenka má vás. (:-))) Ale vy to nevíte ... a tomu se říká nevědomost. A to je to, proč máte vždycky pravdu. (:-)))

A když si toho všimnete, že to není tak, že vy máte názory, ale že názory mají vás, a proto si myslíte, že máte vždycky pravdu, tak to povšimnutí přišlo skrze zvýšenou bdělost. Bdělost je nepodmíněné vědomí, které může vidět to, co je podmíněné. Bdělost je přítomnost, světlo vědomí. Je to součást probuzení. A je to další způsob, jak nepřízeň – v tomto případě konflikt s jinými – může přivodit probuzení: když se náhle začnete dívat na sebe a své vztahy s ostatními, a na své konflikty s ostatními.

Dalo by se všeobecně říci, že čím více máte konfliktů s ostatními, ať už v osobním nebo pracovním životě, tím více jste nevědomí. To je obecné pravidlo, které obvykle platí. Je to dobré měřítko – stupeň konfliktů ve vašem životě. Nádherný citát z Kurzu zázraků je: Nikoho, kdo je v souladu se sebou, nemůže potkat konflikt. Jinými slovy, situace jsou tu stále, ale už se neobracejí v konflikt. Jsou to prostě situace, se kterými se máme vyrovnat. Konflikt znamená, že jste v zajetí reaktivního mentálního vzoru. Pak se prostá situace stává konfliktem.

To tedy znamená, že ty lidské bytosti ve vašem životě, které generují pro vás nepřízeň, jsou vlastně docela užitečné, protože vám mohou říci něco o vás samých. Takže bychom měli být vlastně vděční za všechny ty potvory a v mužském rodě třeba neřády, (:-))))) a samozřejmě, svět je jich plný, těchto neřádů a potvor, protože oni nevědí, kdo jsou. Oni jen plně hrají své role, které nejsou tím, čím jsou oni. Ale hrají z hloubi svého Já, jsou k tomu nuceni, jsou hnáni podporovat falešný smysl svého já a posilovat ho, dokud nepřijde nějaké zemětřesení, nebo se jim nestane něco jiného. A pak je tu šance, že skořápka egoistického Já praskne, něco na ni spadne, a křup! Nejprve je to bolestivé, ale najednou se tu objevila trhlina, kterou se lži mohou dostat na povrch ...

Mnozí lidé se v nepřízni už narodí. Vlastně víceméně všichni, protože vy se narodíte do určité situace, která má jistá omezení pro vás, pro plné vyjádření této vaší životní formy. Vaše životní forma se tu chce plně vyjádřit. Možná si pamatujete nebo ne, že už jsem mluvil o dvou pohybech vesmíru. Jeden je pohyb do formy, kdy vesmír chce zažít sám sebe jako životní formu, a proto vytváří formy. Jak to vím? Prostě se dívám kolem sebe. Vesmír nepřetržitě tvoří formy.  A tyto formy jsou nádherné, jen se podívejte semhle nebo támhle, vypadají, že jsou skoro nereálné, protože jsou příliš dokonalé. Než se na ně podíváte zblízka a zjistíte tu a tam malou nedokonalost, to znamená, že jsou reálné. A to je součást vyšší dokonalosti. A podívejte se na planetu, jak se rozvíjí život, nejenže se rozvinul, ale nepřetržitě je tvořen, proces tvoření vesmíru neskončil, ale stále pokračuje, a na planetě můžete vidět narůstající komplexnost životních forem.

I váš vlastní život - můžete vidět, že když rostete, stává se složitějším. Nejprve je jednoduchý a pak stále složitější, život se stává komplexním a chce sám sebe vyjádřit ve formě. Většina z toho je nevědomý proces, jako sen, vesmír sní sen o formě, za tím je obrovská hybná síla, kterou pravděpodobně filozof 19. století Schoppenhauer nazval vůle, řekl, že vůle je to, co leží v pozadí za všemi jevy. To, co leží v pozadí a chce se zrodit jako forma. Jasně si neuvědomil, nebo aspoň o tom moc nepsal, že je tu i druhý pohyb vesmíru, kterým je zpětný pohyb, kterým si vesmír chce opět sám sebe uvědomit jako beztvarý, bez formy. Jak to vím? Protože všechno, co chcete vědět o vesmíru, najdete, když se podíváte hluboko do sebe. I když jde o celou historii vesmíru, vy jste její mikroskopické vyjádření. Jak nahoře, tak dole.

Takže ty dva pohyby můžete vidět na svém vlastním životě. Jeden chce něco dělat, vyjádřit sebe v nějaké formě, chcete tu být jako nějaká forma: To jsem já, jsem tady, tohle dělám, tohle můžu dělat. Podívejte se sem. Ale je ve vás i druhý pohyb, který chce jít velmi hluboko, nezajímá se o tvoření a dělání, zajímá se jenom o bytí. Takže chcete dělat, ale také chcete být. Tajemství života je spojit ty dvě věci dohromady. Není to buď anebo.

Většina naší planety je ztracena v dělání. Relativně málo lidí je si vědomo v pozadí ležící nepodmíněné dimenze, bytí. Nejsou si vědomi toho, že jsou, neustále jsou pohlceni děláním, což zahrnuje i myšlení a reagování. Co mám dělat dál, co mám dělat teď, co si mám myslet o teď, co je další věc, na kterou mohu reagovat? Kde je další neřád, který mě bude otravovat? (:-))) Co budeme dělat dnes večer, co budeme dělat v životě? A v tom je celý svět ztracen, a proto tohle učení klade důraz na bytí. Nepopírám, že dělání hraje také důležitou roli v životě, pro rovnováhu, ale protože náš svět je ztracen v dělání, v současné době je pro lidi důležitější, aby jim byla ukázána cesta zpět do bytí, ke zdroji veškerého života. Do bezčasého, beztvarého zdroje všeho života, který je někdy zván Bůh. Ale já mu tak neříkám, to slovo už bylo příliš mnoho užíváno.

Takže vy si chcete uvědomit Boha, ale také chcete dělat. A tak je zde život ve formě, který se rozvíjí v čase, a beztvarý jeden život, který je – ne že byl a bude – který je věčný a nemá co činit s časem. Je věčný, bezčasový. Podstata toho, kdo jste. A jak to vidím já, uvědomění, to je to, co je teď třeba na planetě, není to zvýšení schopnosti dělat, protože my jsme v dělání už velmi dobří, jsme v tom tak dobří, že naše dělání už téměř zničilo planetu a nás samotné, až tak jsme dobří v dělání. Jsme v tom dokonalí. A tak je nyní hlavní najít rovnováhu, zdroj, z něhož to vše pochází, to je to hnutí zpět domů, návratu domů. Takže je zde hnutí pohybu ven, do dělání, do formy, a je zde hnutí návratu k jednotě.

A váš život kvete, když můžete vyjádřit obojí, když jste zde jako dočasná fyzická forma. Samozřejmě, jste mnohem více než to. Bytí je právě teď pro lidi důležitější – na celé planetě najít dimenzi bytí. Když to říkám, myslím tím, že je to věc vesmíru. Jinými slovy, vesmír chce i pohyb ven, ale chce také pohyb zpět ke zdroji. Chce sám sebe poznat také jako jednotu.

Slova, která používám, jsou samozřejmě extrémně neadekvátní, je to něco tak gigantického, že to není možno vyjádřit slovy. Je to jen vzdálené přiblížení k pravdě. Ale pokud to víte, je to v pořádku, protože slova by vás mohla zmýlit, mohli byste začít věřit každému slovu. Slova jsou ale jen ukazatele, je to jako báseň, je to jako když Ježíš říkal: Království nebeské je jako toto, a v jiném přirovnání zase Království nebeské je jako toto, nebo Můžete se na něj dívat jako na toto, nebo takhle. To jsou všechno přirovnání. Protože na něj nemůžete ukázat přímo, jenom lehce načrtnout a namalovat – je to asi takhle nějak.

Takže, jsem si jist, že každý z vás v sobě samém má v sobě ty dva pohyby. Ale protože jste zde, to naznačuje, že vesmírný pohyb návratu se ve vašem životě stal důležitějším. To neznamená, že jste opustili veškeré dělání. Samozřejmě, že ne, pořád chcete dělat. Ale uvědomujete si extrémní důležitost bytí. A když říkám vy, nemyslím tím žádnou osobu. Je to celek, který se pohybuje tím směrem, prostřednictvím vás. Protože nejste vy a vesmír, ale vy jste vesmír. Je snadné mít chybné chápání: Já jsem ve vesmíru. Tady jsem já, a tady je zbytek světa. To je chybné pojetí sebe jako oddělené entity, která byla nějak vložena do vesmíru a nějak se tu vynořila. Svého času byly komedie Mr. Bean, a na začátku každé epizody on jakoby spadl z nebe na zem, a najednou byl v tomto světě, ve světle reflektoru, vstal a nevěděl co dělat, zda má jít tudy nebo támhle. Svým způsobem je to krásná věc, protože je to výpověď o tom, jak lidé vnímají sami sebe, že byli někam vhození. I existencialističtí filosofové mluvili o tom, že jsme vhození do tohoto světa. A pak, co máme dělat sami se sebou? Samozřejmě nejste vhozeni do tohoto světa, protože vy jste tento svět, vy jste vesmír, vy jste nebyli do něj vloženi, ale vy jste z něho vzešli. A pak se vracíte zpátky. Nejste odděleni, vy a vesmír, cokoliv se stane ve vás, stane se ve vesmíru. Vy jste vesmír. Je snadné vnímat to chybně.

Eckhart Tolle: Jak čelit nepřízni 1

Z nahrávky Facing Adversity, zveřejněné v ET TV, říjen 2011
Překlad: Orgonet

Věřím, že nikdo zde nespěchá, abychom už začali, máme plno času, nebo spíše, je zde uvnitř vás nekonečnost přítomného okamžiku.

Vítejte. Prociťovat ticho uvnitř sebe, to  je to, na čem teď nejvíce záleží. Všechno ostatní je něco, co se děje. A to něco, co se děje, už není tak problematické. Stává se to problematickým, když je tu jenom to něco a vy si nejste vědomi ničeho jiného.

Pokud jde o podstatu tohoto setkání, a skutečnou podstatu vašeho života, je už tady a teď. Nepotřebujete hodinové předběžné vysvětlování nebo nové pojmy ani teorie, které byste přidávali do své mysli, takže můžeme říci, že pravá podstata toho, že jsme tady, je být si vědomi této hloubky, kterou také můžete nazývat ticho, nebo jinak, prostor, duchovní dimenze, to nepodmíněné, přítomnost, jakkoli.

Velká většina lidí na této planetě to stále nemá. Stále větší počty si uvědomují tuto dimenzi v sobě, ale samozřejmě ještě je před námi dlouhá cesta, než se většina stane vědomou této dimenze. A je pravda, že pro většinu  je jediný způsob, jak si ji uvědomit, prostřednictvím nepřízně. Ne pro vás, protože vy jste už svou dávku nepřízně pravděpodobně dostali. To nutně neznamená, že už jí nepřijde více, ale pokud přijde, už to nebude tak zlé, protože vy už máte onu prostornost  v pozadí. A pak, víte jak na to. Už to nezaujímá celek toho, kdo jste.

Pojem nepřízeň mě napadl včera večer, když jsem poslouchal zprávy. Jsou doby, jako právě teď, kdy existuje kolektivní nepřízeň v mnoha různých částech světa, právě se to děje a ještě se to bude dít. To znamená, že velké počty lidí společně, v jednotlivých zemích či místech, zažívají věci, které v jiných dobách byly jen osobní nepřízní, ale teď je mnoho lidí zažívá společně.

Nepřízeň odnímá něco z vašeho života, ničí řád ve vašem životě, dojde k nějaké ztrátě nebo úmrtí. Pro mnoho lidí to znamená, že věci, které tvořily základ jejich života, jsou jim náhle odňaty. To je bolestné. Ale je to také šance si uvědomit, že existuje mnohem reálnější základ pro váš život, kterého jste si nebyli vědomi. Že to, co jste pokládali za základ vašeho života, bylo vždy nestabilní a vratké a nestálé, jenom jste to nevěděli. Takže když tady sedíte na této nesmírně vratké židli, kterou skutečně je, neuvědomujete si, že se může v kterémkoli okamžiku rozpadnout, a také se nakonec skutečně rozpadne, mohla se rozpadnout kdykoli. A když si to neuvědomujete, když ji pokládáte za základ svého života, zjistíte, že to nebyl skutečný základ, žádná skutečná báze pro váš život.

To se týká fyzických struktur, vašeho zaměstnání, i všech věcí, které vám dávají pocit bezpečí, včetně penzijních fondů – ani tyto věci nemusejí trvat. Investice – jeden den vypadají tak solidně, a příští den si přečtete noviny a uvědomíte si, že nebyly vůbec solidní. Nebo fyzické struktury – dům – vypadá tak pevný a není to tak, stačí trochu pohybu a je po něm. A to, co vidíte jako takzvaně váš život, se rozpadá, a je to bolestné. Nepopíráme, že to není bolestné. Je to bolestné. Ale je to pro lidi i šance, příležitost jít hlouběji  a uvědomit si základ, pravý základ bezpečí, který nemá nic společného s vnějšími věcmi vašeho života.

Zdá se, že pro mnoho lidí je nezbytné zažít nepřízeň ve formě ztráty, aby tam byli zahnáni. Dobrovolně tam nejdou. Nepůjde tam ani každý, kdo zažil nepřízeň. Může reagovat odporem. Buď bude hluboce rozzloben, říkat, že to není spravedlivé, to se mi nemělo stát, nebo bude v depresi, já už nemůžu, nebo bude pět let plakat, bude prostě reagovat odporem. A tak zůstane ještě hlouběji uvězněn v rigidním vzorci.

Ale je tu šance, že můžete jít hlouběji a přestat se snahami identifikovat se s jakoukoli formou ve svém životě. Z vnitřní hloubky vyvstane něco, co je plné míru, nemůžete to pojmenovat, ale náhle se vás dotkne něco, o čem jste nevěděli, že ve vás existuje. Někdy tomu říkám beztvarost, nebo duch, protože duch je bez tvaru. Najednou máte mír, který přesahuje veškeré chápání. Chápání to nemůže vysvětlit. Nu, já se pokouším to vysvětlit, ale je to těžké (:)))) (12.12)

Ale ta dimenze, do které někteří lidé musejí být zahnáni nepřízní, je přítomna už tady, v tomto okamžiku. Takže místo toho, abychom byli do ní zahnáni, my, kteří jsme zde shromážděni, tam jdeme dobrovolně. Vlastně nikam nejdeme, ale dobrovolně se otvíráme této dimenzi. Je to dobrovolná smrt, smrt falešného já, které odvodilo svůj pocit identity ze všech možných věcí, většinou myšlenkových struktur. Věci se staly myšlenkami a vy jste se s nimi identifikovali.

A tato stavba vytvořená z myšlenkových struktur se rozpadne – věci a vnější svět nemůžete totiž zažívat přímo, ale stanou se myšlenkovou formou. Předtím, než se můžete identifikovat se svým autem, se auto musí stát myšlenkovou formou, mentálním pojmem, protože nevíte, co je tam vně. Musíte si říci MOJE BMW. Předtím je ničím, je to pouze kov a materiál, ale stane se myšlenkovou formou, v niž je obsaženo Já, a pak se stane součástí vašeho pocitu toho, kdo jste. Takhle to funguje. A teprve až se to BMW poškodí, nebo něco jiného se poškodí, pak poznáte, zda jste s ním byli identifikováni. Je snadné říci: Já se s ním neidentifikuju, prostě jsem si ho koupil, je to auto za sto tisíc dolarů, ale nejsem s ním identifikován. OK, možná že ne. Ale jestli je to pravda, to zjistíte, až se to auto poškodí, nebo vám ho někdo při nehodě poškodí, až přijde nepřízeň. Pak zjistíte, jestli jste identifikováni či ne. (:-))) Takže zkouška vám ukáže, jak daleko jste, pokud se týká falešného pojmu vašeho já. Ta zkouška přijde často formou nepřízně.

Nejběžnější formou nepřízně není zemětřesení, to se vyskytne jednou za život nebo vůbec ne, ale nejběžnější je stýkat se s obtížnými lidmi. Když se podíváte na svůj život, zjistíte, že ostatní lidé jsou významným zdrojem nepřízně. (:-))) Zemětřesení jsou ve srovnání s tím relativně vzácná. Je to možná mírnější forma nepřízně, ale je tady pořád. Nepřízeň vytváření ostatními lidmi je tu pořád. Nemůžeme se jí zbavit. A když se zbavíme některých lidí, přijdou do vašeho života další a za malou chvíli už hrají stejnou roli, stávají se zdrojem nepřízně. A důvod je, že lidé jsou identifikování s falešným smyslem své egoistické entity na povrchu, což není podstata toho, kdo jsou. Ale oni neznají podstatu toho, kdo jsou, a proto se stávají zdrojem potíží, pro sebe i pro jiné. To je normální život. Když nevíte kdo jste, stáváte se potížistou sami pro sebe – trápíte sami sebe v noci, a během dne jste trápeni ostatními, a pak se stáváte trápením pro ostatní. Nemůžete si pomoci. To je normální existence. O tom jsou filmy. A proč? Protože neznáte podstatu toho, kdo jste. Takže zdroj nepřízně jsou ostatní lidé, určitě si na nějaké ve svém životě vzpomenete.

A možná že už nejsou zdrojem, možná už je to minulost. Možná jste už přestoupili za to vše. To mi připomíná historku o staré paní: Pastor v kostele káže: Máme všichni odpustit svým nepřátelům. Je tu někdo, kdo ještě neodpustil svým nepřátelům? Jedna stará paní zvedne ruku a řekne: Já. Pastor: A proč jste jim neodpustila? Paní: Já nemám žádné nepřátele. Pastor: Ach, to je nádhera, tady ta paní nemá žádné nepřátele. Pojďte sem a řekněte, jak je to možné, jak jste to udělala? Paní přijde a řekne: Já jsem ty potvory přežila. (:-))))) To samozřejmě není transcendence. (:-))))

Je velmi snadné si něco nalhávat pokud jde o duchovní úspěchy, ale pokud máte pochyby, dobrým testem je to, jak reagujete na nepřízeň ve svém životě. To vám dá náznak vaší úrovně vědomí, nebo stavu vědomí. Nemusíte čekat na zemětřesení, abyste poznali, jak jste na tom. protože to je vzácné. Ale, jak jsem právě navrhl, podívejte se na ostatní lidi, do jaké míry jsou pro vás zdrojem nepřízně ve vašem životě. To znamená vztahy, jaká je míra konfliktů ve vašem životě. Konflikty s ostatními. Nejde o to, abyste se posuzovali, jen se podívejte. Jaká je reaktivita, stupeň reaktivity ve vašem životě, vůči onomu“naprosto iracionálnímu chování těchto lidí“. Jak moc reagujete, když něco jde špatně, když někdo nedělá, co by měl dělat. Nebo, „Jak se opovažuje tohle říkat?“ Nebo v prosté diskusi, jak často vy znáte pravdu a oni ne? Nebo se podívejte ve svém životě na toto: Jestliže vy máte vždycky pravdu, v různých oblastech života, a jestliže ostatní lidé se vždycky mýlí, zkuste si říci: „Jak je to možné, že já mám ve svých pohledech vždycky pravdu (:-)), a všichni ti lidé v mém osobním životě i v práci nebo kdekoli se vždycky mýlí? Není to zajímavé? Já mám vždycky pravdu.“ (:-))) Takže by vás mohlo napadnout maličké podezření, že by tady mohlo něco nebýt v pořádku, protože vy máte vždycky pravdu. Je možné, aby lidská bytost měla vždycky pravdu? To musím být vyšší  bytost .... (:-)))) (23.00)

Eckhart Tolle: Prostá pravda 2

Prostá pravda 1: http://orgo-net.blogspot.com/2011/11/eckhart-tolle-prosta-pravda.html

(16.42) Proud myšlení se vždy zabývá minulostí a přítomností. Takže pro většinu lidi, kteří jsou stále identifikováni s myšlením, každá myšlenka obsahuje pojem „já“. Každá myšlenka vás naprosto ovládne. To znamená identifikování. Každá myšlenka, která vyvstane, se stane „mnou“. Vy si ji myslíte, a jste v ní. A tak jsou mnozí lidé vlečeni po celý den tímto proudem myšlenek. Jedna myšlenka za druhou. A v tomto proudu myšlení je myslí vytvořený pojem „já“, sestávající se ze vzpomínek na minulost a zkušeností, a věcí, s nimiž se identifikuje vaše mysl, které patří k vaší identitě. To jsou všechno myšlenkové formy. Například moje vlastnictví, moje znalosti, moje zkušenosti, nebo co mi lidi udělali, nebo co já jsem udělal lidem, věci, s nimiž se identifikujete a pak to, co vězí ve vaší mysli, se stane „já“. A tohle „já“ jsem v tu noc rozpoznal, že to není skutečné já.

Takže, je tu proud mysli, je tu identifikace s proudem mysli, a je zde možnost vystoupit z proudu mysli, tím, že vstoupíme do přítomného okamžiku.

Pro většinu lidí přítomný okamžik téměř neexistuje, protože to, co je opravdu zajímá, je příští okamžik, nebo nějaký pozdější. Žijí stále směrem do budoucnosti. Žijí stále pro příští okamžik. A nevědomě považují příští okamžik, příští bod v budoucnosti, kam se potřebují dostat, za důležitější než tento okamžik. Neuvědomují si, že pro budoucí okamžik, kam se tak zoufale chtějí dostat, dnes večer, zítra, při každé aktivitě, se potřebují dostat z každé aktivity tak rychle, jak je možné, aby se dostali do konečného bodu, a to v malém i velkém měřítku.

Nevědí, že budoucnost nemá žádnou jinou existenci kromě myšlenkové formy. Takže, když stále žijete směrem k budoucnosti, žijete svůj život tak, že jste chyceni v pasti myšlenkové reality, myšlenkových forem, které představují pro vás důležitější pravdu než bezprostřední skutečnost života, která je vždy teď. Protože váš život se skládá zcela a úplně z přítomného okamžiku.  Uvědomte si skutečný význam tohoto výroku, že váš život se skládá z přítomného okamžiku, že váš život není nic jiného než tento okamžik. I když vzpomínáte na minulost, můžete na ni vzpomínat pouze teď. A když myslíte na budoucnost, můžete na ni myslet pouze teď. Ale lidé žijí, jako by přítomný okamžik byl překážkou, kterou musejí překonat, aby se dostali do nějakého lepšího bodu, který nikdy nepřijde...

Takže, to je šílený způsob života, a činí život těžkým. Činí ze života úsilí. My jsme za ty tisíce let podmíněni lidskou myslí, což byla původně nádherná věc, schopnost myslet, která v jistém bodě před velmi dávnou dobou musela vzniknout – schopnost pojmového myšlení. To otevřelo lidstvu úplně novou dimenzi  a učinilo z lidstva nejmocnější druh na planetě, protože lidé nejsou nejsilnějším druhem fyzicky, ale byli schopni ovládnout všechny ostatní druhy kvůli své schopnosti myslet. 

V mytologické formě je to pravděpodobně vyjádřeno v příběhu Genesis, na začátku Bible, kdy snědli ono jablko pocházející ze stromu poznání dobra a zla, aby odlišili jedno od druhého. To přijde pouze při schopnosti myslet, analyzovat, oddělovat.

To se postupně v lidech rozvinulo, až to vytvořilo problémy. Otevřely se nové možnosti, a pak po několik tisíc let myslící mysl sílila, rostla a rostla, a postupně lidé ztratili spojení s tím, co je hlubší a podstatnější než oni sami, co by se dalo nazvat bytím. Pocit živosti, hlubší inteligence, která je více než pouhé myšlenky ve vaší hlavě. Postupně lidé kvůli nárůstu myslící mysli cítit hlubší spojení s životem. Až jsme dospěli k bodu, kdy celý náš pojem toho, kdo jsme, je zakódován v mysli a v myšlenkách.

Jsme teď ve vývojovém stádiu, které bylo pro lidstvo nezbytným, a které můžeme nazvat stádium mysli, myšlení. Jsme teď v takovém bodě, že jsme naprosto ovládnuti myslí, aniž to víme. Nemůžeme přestat myslet. Což se nám jen zdá, můžeme přestat, ale pro většinu lidí to ještě není skutečností. Musejí myslet, mají nutkání myslet, a odvozují sami sebe od pohybu mysli.

My přicházíme na konec tohoto vývojového stádia, a aby lidstvo nyní mohlo jít dále, musí transcendovat – přestoupit mysl. Už nemůže být dále ovládáno myslí. Musí jít za naléhavou potřebu myslet,  k vyšší úrovni, k bytí. Je to něco jako znovu získat to, co ztratilo. Ale když znovu získáte něco, co jste ztratili, získáte to s vyšším vědomím. A to je proces, do něhož jsme teď zapojeni, do něhož je zapojeno lidstvo. Protože evoluční transformace vědomí už nadále není luxusem, není už pro lidstvo jednou z možností, ale poprvé v historii lidstva je transformace vědomí nezbytností, pokud má lidstvo přežít. Protože vytváříme na planetě zmatek, vytváříme rozsáhlé peklo na planetě, která je potenciálním rájem.

Otázka: Proč jste si zvolil být učitelem?

ET: Stát se učitelem, to byla reakce na požadavky, které ke mně přicházely. Nebyla to ani tak vědomá volba, že chci nebo potřebuji učit. Prostě to vzniklo tak, že ke mně přicházeli jednotliví lidé a kladli otázky, chtěli nějakou pomoc, zajímali se o to, co říkám, prožívali po několika návštěvách vnitřní posun. To, že jsem učitel, se vyvinulo organicky, aniž bych se někdy rozhodoval, že chci být učitelem. Od jednotlivců se to vyvinulo k malým skupinám, tak to fungovalo po několik let.

Při těch setkáních s lidmi jsem si dělal poznámky o tom, co jsem tam řekl, protože ty věci byly nové i pro mě. Přicházely z toho okamžiku. Přicházely jako odpovědi na otázky lidí. Takže jsem je sbíral, a za pár let jsem měl sbírku poznámek, a některé z nich byly později zahrnuty do Moci přítomného okamžiku. Takže tato kniha je částečně výsledkem mé práce s lidmi po několik let, a částečně je to nové učení, které se vynořilo v procesu psaní.

Otázka: Prý jste byl několik let absorbován pouze bytím, a nic jste nedělal. Takže to byla taková nerovnováha ve vašem životě.

ET. Poté co došlo v onu noc ke transformaci, můj vnější život po několik let probíhal tak, jako by se nic moc nezměnilo. Pokračoval jsem v postgraduálním studiu, i když jsem u toho již nebyl plně svým srdcem, u intelektuálních snah, u analytické práce. Můj vnější život měl určitou setrvačnost, trvalo to pár let a pak setrvačnost skončila. Konec přišel, když jsem byl v Cambridge, dělal jsem doktorskou práci, trochu jsem učil, a náhle jsem si uvědomil, že to skončilo, a prostě jsem z toho odešel. 

Pak následovaly dva roky, kdy jsem toho dělal velmi málo, neměl jsem vlastní domov, pohyboval jsem se sem a tam, většinu času jsem seděl prostě venku, pokud bylo dost teplo, na lavičkách v parku, procházel jsem se, to bylo v Londýně. Byl jsem tak hluboko ponořen do míru, do požehnání prostého zážitku bytí, do prostých pocitů dobroty života v každém okamžiku, že jsem zcela ztratil zájem o budoucnost, neměl jsem žádné ambice ani zájem něco dělat.

Z vnějšího pohledu se může zdát, že můj život se stal nevyrovnaným. Tak hluboko jsem byl ponořen v bytí, že jsem ztratil zájem o dělání. Dalo by se říct, že jsem na čas ztratil schopnost být ve světě aktivní. A pak se postupně ta schopnost vracela. Po nějakém čase se sama znovuustavila rovnováha. Takže teď jsem schopen být ve světě aktivní, a současně být zakořeněn v bytí. Jedno nevylučuje druhé. Ale z nějakého důvodu jsem musel jít na nějaký čas velmi hluboko dovnitř. 

Možná v širším měřítku to tak musí být, že někteří lidé musí jít hluboko do bytí, prostě proto, aby vytvořili rovnováhu na úrovni kolektivního vědomí. Protože většina lidí je naprosto ztracena v dělání. Možná je třeba několika lidí, kteří jdou velmi hluboko do bytí, aby vytvořili rovnováhu. Na osobní úrovni to může vypadat, jako že jsou nevyrovnaní. (30.16)

(Podle možností hodlám pokračovat v překladu, je to více než hodina přednášky, celé úžasné ...)

Eckhart Tolle: Prostá pravda 1

Přednášky Eckharta Tolle jsou mou každodenní duchovní potravou. Každý měsíc vycházejí nové na jeho televizi ET TV, takže mám pořád co poslouchat.
Teď se ke mně dostala starší nahrávka, datovaná pravděpodobně několik málo let po publikaci Moci přítomného okamžiku, před knihou Nová Země. Možná, že její překlad udělá radost i některým z vás ... 

Eckhart Tolle: Prostá pravda

Překlad: Orgonet

Otázka: Osobní historii nepokládáte za důležitou, ale přesto bych se vás chtěla na ni zeptat. Jak a kde jste vyrostl, v jaké rodině?

Eckhart Tolle: Vyrůstal jsem v severozápadním Německu až do 13 let. Můj otec byl novinář, matka v domácnosti. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 12, a můj otec se stáhl z konvenčního života a společnosti – bylo to rané stažení, předtím, než termín drop out vůbec existoval, a odešel žít do Španělska. Takže, rodiče se rozvedli, otec odešel, a já jsem byl velmi nešťastný ve škole, a ve 13 letech jsem odmítl chodit dál do školy. To byl můj jediný akt vzpoury v dětství, celkově jsem byl velmi poddajné a poslušné dítě, ale něco ve mně mi zabránilo chodit do školy, už jsem prostě nemohl, tak jsem přestal. Matka nevěděla, co se mnou dělat, a tak bylo rozhodnuto, že půjdu ke svému otci do Španělska: Otec se znovu oženil a vedl velmi nekonvenční život, pár let žil ze svých úspor, a pak tam začal pracovat.
Já jsem tedy strávil svůj –náctiletý věk od 13 do 19 ve Španělsku, takže se španělština stala mým druhým jazykem. Byl jsem vyjmut z kultury, která mě obklopovala po prvních 13 let mého života, a přišel jsem do úplně jiného prostředí a kultury, a to bylo pravděpodobně dobré, protože když někdo stráví celý život v jedné kultuře, má tendenci být podmíněn touto zvláštní kulturou, aniž si to uvědomuje. Takže tím, že jsem jako dítě žil v různých kulturách, měl jsem méně hluboké a méně rigidní kulturní zázemí.

Můj otec byl velmi nekonvenční člověk, někdo by řekl excentrický, a tak když jsem přišel do Španělska, zeptal se mě: „Chceš chodit do školy?“ Samozřejmě jsem řekl, že ne. A on řekl: „Dobře, tak nechoď do školy. Dělej, co chceš.“  A to jsem dělal, četl jsem knihy, literaturu, večer a odpoledne jsem chodil do jazykových kurzů, studoval jsem některé předměty, které mě zajímaly, například astronomii. Takže jsem vyrostl, zejména ve svých letech dospívání, bez tlaku, který prožívá většina mladých. A pak v 19 jsem odešel žít samostatně do Anglie.

Otázka: A pak jste se začal vzdělávat v Anglii?

ET: Ano. Tam mi nabídli práci, i když jsem neměl žádnou formální kvalifikaci, bylo to jako zázrak, učil jsem několik let němčinu a španělštinu na jazykové škole. A pak začalo jakési hledání, a v té době také začala moje deprese, kterou jsem periodicky zažíval, a žil jsem ve stavu narůstající úzkosti. Hledal jsem odpovědi na dilema života a žití, a hledal jsem intelektuálně ve filosofii, takže jsem začal hodně číst, a myslel jsem si, že odpovědi pravděpodobně najdu na univerzitě u profesorů. Takže jsem složil ve večerní škole zkoušky, které jsem potřeboval, abych mohl jít na univerzitu, a šel jsem na Londýnskou univerzitu, kde jsem dělal jazyky a literaturu. Pokračoval jsem v hledání, absorboval stále více znalostí, a postupně jsem si uvědomoval, že tam vlastně není odpověď na otázky života. Pamatuju se na jednoho profesora, kterého jsem měl velmi rád a chodil na jeho hodiny, obdivoval jsem ho pro jeho znalosti, a jednou jsem přišel v pondělí ráno do školy a řekli mi, že právě spáchal sebevraždu. To mě vnitřně šokovalo a uvědomil jsem si, že lidé, k nimž jsem vzhlížel v naději, že najdu odpověď, ji také nemají. Takže se moje deprese prohloubila. U zkoušek jsem si vedl velmi dobře, protože jsem usilovně studoval, bylo to ve skutečnosti ze strachu, byl jsem poháněn úzkostí. (:))))

Po ukončení Londýnské univerzity jsem asi rok nedělal nic, v tom roce jsem byl ještě nešťastnější a deprimovaný, a tehdy náhle došlo k vnitřnímu posunu uvnitř mě. Bylo mi tehdy 29 let, probudil jsem se uprostřed noci, to nebylo neobvyklé, že jsem se budil uprostřed noci a měl jsem intenzívní depresi a současně pocit strachu. To se stalo i té noci, a přišla mi myšlenka: „Už se sebou nemohu dál žít.“ Ta myšlenka se opakovala v mé mysli: Nemohu se sebou žít. A pak jsem se najednou na tu myšlenku podíval, jakoby jsem od ní odstoupil a podíval se na ni, a řekl si, že je to divná myšlenka: „Já nemohu žít se sebou. Jsem já jeden nebo dva?“ Myšlenka naznačovala, že tu jsou dva lidé: Já a druhé já, se kterým nemohu žít. Neuměl jsem na tu otázku odpovědět, jenom mi nasadila do mysli záhadu. Později mi to připomněly koan ze zenu, že tou záhadou je zastavit mysl. Například, jaký zvuk vznikne, když tleskneme jednou rukou, to je slavný koan, a na intelektuální úrovni nemá odpověď. Otázka, která vznikla v mé mysli, také neměla odpověď na intelektuální úrovni. Kdo jsem „já“, a kdo je „ mé já“, se kterým nemohu žít?

Ta otázka způsobila vnitřní posun. něco ve mně, čemu jsem tenkrát nerozuměl, se muselo oddělit od „mého já“, mého „nešťastného já“, jak jsem to později nazval. Takže došlo k nějaké vnitřní disidentifikaci „Já jsem“, které jsem později rozpoznal jako vědomi, které se oddělilo od podmíněné entity, která mi poskytovala pocit identity, „Já“. A toto „Já“ spočívalo především v nešťastném příběhu. (:))

Takže jsem pocítil, jako bych byl vtažen do nějakého víru energie, ve kterém jsem mizel. Byl v tom ještě moment odporu, a v sobě jsem uslyšel jakýsi hlas, který mi řekl: „Neodporuj ničemu.“  Takže jsem se vzdal odporu a dostal jsem se do pocitu téměř nicoty.

Z té noci si už moc víc nepamatuji, ale ráno, když jsem se probudil, otevřel jsem oči a díval jsem se po místnosti, všechno se zdálo, jako bych to viděl poprvé. Svěží, nové, živé, oknem přicházelo světlo, na stole známé předměty, které vypadaly svěže, nově a živě. Šel jsem ven na procházku, díval se kolem, a všechno se zdálo tak klidné, i doprava ve městě. Něco podivného se stalo, všechno bylo naplněno živostí a mírem, a já jsem nevěděl proč. A pokračovalo to dál, a tento vnitřní klid jako podklad veškerým zážitkům a smyslovým vjemům, i jako podklad k mému myšlení, mě vlastně už nikdy neopustil.

Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil, než jsem byl schopen vyjádřit to slovy. Později jsem začal zkoumat jiná duchovní učení, nejprve buddhismus, křesťanství i současnější duchovní učení, a velmi rychle jsem rozpoznával pravdu, která se v mnoha případech skrývá někdy za staletími kulturních přídavků, interpretací a překroucených interpretací, a mohl jsem uvidět pravdu v buddhismu i křesťanství, v původním učení, a tato učení vrhla světlo na to, co se stalo mně.

Například jsem vzal Nový zákon, kde Ježíš říká: „Mír, který překračuje veškeré chápání“. To je přesně to, co cítím, a tento mír, kterému nerozumím, co to je? Měl tedy stejnou zkušenost: náhle vznikl mír, který nebyl příčinně spojen s ničím ve vnějším světě. Nebyl způsoben žádným zázračným dějem v mém vnějším prostředí. Nezdá se, že to má vnější příčinu.

Později jsem pak navštívil učitele zenu a tak dále, a rozpoznal jsem ihned pravdu zenu, a oni mi také pomohli pochopit to, co se mi stalo, v širším kontextu.

Pamatuji si, že jsem se setkal s jedním buddhistickým mnichem, který řekl, že je třeba skoncovat s tím, že stále „musíme myslet“. Řekl: „Zen je v podstatě o ne-myšlení“. Tu jsem si uvědomil to, co jsem si kupodivu dříve neuvědomil, že moje myšlenkové procesy, i když nějaké probíhaly, se redukovaly možná o 80 procent. Už jsem tolik nemyslel. A proto tu bylo tolik klidu. Uvědomil jsem si nepřetržitý mentální hluk, jak tomu teď říkám, což je nutkavé a naprosto zbytečné myšlení, kterému se mnozí lidé nepřetržitě věnují. To skončilo.

Bylo tu ještě nějaké myšlení, mohl jsem ho použít, když jsem potřeboval, takže příležitostně myšlenky  chodily sem a tam, ale byly tu rozsáhlé plochy ne-myšlení. A v těchto dlouhých pauzách a intervalech bez myšlenek zde byl nádherný zážitek vnitřního míru. Uvědomil jsem si, že vnitřní mír tu byl i předtím, když jsem ještě byl v úzkosti, ale byl prostě překryt tou úzkostí, hyperaktivní myslí.

Tohle vše se postupně vyvinulo do duchovního učení. To se pokouší ukázat lidem, že už mají uvnitř sebe to, co možná hledají vně sebe. Živost, mír, pocit hlubokého vnitřního naplnění jsou již přítomny v každé lidské bytosti jako nejvnitřnější podstata. Nejde tedy o to dostat nebo získat něco nového, o což se většinou duchovně hledající snaží. Lidé se snaží najít něco nového, co by je naplnilo – na úrovni materiální, na úrovni zážitků, hromadění znalostí, bohatství. Duchovně hledající hromadí více duchovních zážitků, s tím, že zjistí, kdo jsou, někdy v budoucnosti, a to nemůžete. Protože když vzhlížíte k budoucnosti, že tam najdete sami sebe, sami sebe již přehlížíte. Podstatu svého bytí můžete najít pouze teď.

Takže, to co se mi stalo oné noci, mi trvalo léta, než jsem to pochopil. A v procesu chápání už ke mně občas přicházeli lidé a ptali se mě. Postupně jsem získal schopnost o tom mluvit. A byl jsem schopen rozpoznat i v jiných to, čím jsem prošel, stejné dilema.

Asi jsem trpěl akutněji než mnozí jiní, to je vše. Byl jsem hlouběji ponořen do mentálního hluku, do emočního zmatku, než je normální. Ale stejný mechanismus funguje v každém.

Takže moje učení je poukázat na to, že ve vás je dimenze, která je hlubší než to, s čím se normálně identifikujete. Je hlubší než Já a jeho osobní historie, o které mnozí lidé věří, že je to, kým jsou. Rozpoznání této dimenze přichází, když uvnitř sebe uděláte místo pro přítomný okamžik, protože může přijít jen skrze vnitřní spojení s „teď“, což je sám život ... (16.42)

(Podle možností hodlám pokračovat v překladu.)

Eckhart Tolle: Jak sladit přítomnost a každodenní život

Z přednášky na ET TV, září 2011.
Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle:

"Otázka z každodenního života – to jsou velmi užitečné otázky pro všechny, a v zásadě tohle chtějí vědět všichni: „Jak vytváříte rovnováhu mezi prostým bytím od okamžiku k okamžiku s tím, že musíte vydělávat na živobytí a platit účty? To je pro mě jediná obtížná část.“

Ano, jinými slovy, jak vyrovnáváte nebo spojujete bytí a dělání? Protože jinak můžete zažít přítomnost, jenom když sedíte absolutně v klidu a nejste ničím rušeni. To je také dobré, aspoň ji máte tehdy. Ale to není dost. Takže, jak správně říkáte – ta otázka je velmi dobrá – jak to slaďujete s placením účtů a aktivitou v denním životě, jak můžete mít onu bdělost v denních aktivitách, a neztrácet se v dělání?

Každé cvičení, o němž teď budeme mluvit, předpokládá, že je ve vás aspoň minimum přítomnosti, protože bez toho nemůžete cvičit. Pokud je ve vás v každé situaci aspoň minimální přítomnost, pak je tu něco, co můžete dělat. Minimum přítomnosti, nebo bdělosti, znamená, že nejste totálně ztraceni, ale přinejhorším máte bdělost alespoň na začátku činnosti, takže nejste naprosto utopeni tak, abyste se v ní ztratili. To obyčejně znamená, že budoucnost se stane důležitější než současný okamžik. To znamená, že se ztrácíte v dělání. To je dobrý indikátor. Budoucí okamžik se stává důležitějším než tento okamžik. S tím byste měli něco dělat.

Jako vědomé cvičení si můžete říci: OK, co potřebuji udělat teď? Zmínili jste placení účtů a nutnost vydělat si na živobytí. Ať je to cokoliv, co děláte, je pro vás přítomný okamžik prostředkem k nějakému cílí, nebo ctíte děláni v tomto okamžiku, takže to není primárně prostředek k nějakému cíli? Snažíte se dostat do budoucího okamžiku více, než chcete být v přítomném okamžiku? Obvykle je to při nevědomém žití tak. A obyčejně jsou lidé stresováni kvůli tomu stálému tahu budoucnosti, což není nic jiného než tah myšlenky na budoucnost. Protože budoucnost tam není, já ji nikdy neviděl. Takže budoucnost je myšlenka o budoucnosti.

Takže rovnováha mezi bytím a děláním se tvoří tak, že při dělání věnujete svou nejplnější pozornost dělání, a ne že přemýšlíte, že se musíte dostat na konec toho dělání. Věnujte tu nejplnější pozornost své činnosti, ať je to kterákoli z vašich denních aktivit. Nedělejte z ní prostředek k nějakému cíli.

To se týká i veškerého vzájemného styku s lidmi. Všichni jsme zažili, že vzájemný styk nízké kvality je tehdy, když potkáte jiného člověka, který s vámi zachází jako s prostředkem k nějakému cíli. V restauraci se například stane, že jste redukováni na zákazníka, nejste lidská bytost. Když jdete k lékaři, jste redukováni na pacienta, on nevidí vás, ale pacienta, pokud samozřejmě není vědomý.

Někdo se vám snaží něco prodat, a pro tu osobu jste prostředkem k cíli, on či ona se chce dostat do budoucího okamžiku, kdy bude obchod dokončen. Když odmítnete se tomu poddat, a nekoupíte, co vám nabízí, dostane se do negativního stavu. Ale ten negativní stav je v něm už přítomen, když k vám mluví a chce vám něco prodat. Protože je v něm silná touha dostat se na konec té činnosti. On vás využívá jako prostředku ke svému cíli, aby se dostal do budoucího okamžiku, kde, jak se domnívá, potřebuje být. (:-))) A vy to cítíte, a víte, že to není lidská interakce vysoké kvality.

Mnoho lidské interakce v rámci naší společnosti je tohoto druhu, protože lidé chtějí pouze využít toho druhého ve své touze, nutkání dostat se do budoucího bodu, kde potřebují být. Takže život je redukován na něco nepříjemného, povrchního. Nikdo není tady. Lidé prostě nejsou zde.

Místo požadavku, aby se ti lidé změnili, musíte samozřejmě začít u sebe. Nedělejte z tohoto okamžiku prostředek k cíli, protože tento okamžik je cenný. Je to všechno, co vůbec máte. Cokoli se vyskytuje v tomto okamžiku, je cenné. Je to forma, kterou přijímá tento okamžik.

Když jste s jinou lidskou bytostí, je to cenný okamžik. Je to forma, kterou přijal tento okamžik. Nedělejte z něho prostředek k cíli. Važte si formy tohoto okamžiku. Važte si tohoto okamžiku.

Když jednáte s jinou lidskou bytostí, řekněme obchodně, vážíte si toho okamžiku, vážíte si té lidské bytosti, čili dáváte přítomnému okamžiku svou nejplnější pozornost. Dáváte lidské bytosti, která je tam v ten okamžik, svou nejplnější pozornost. Ta pozornost není z 50, 60, 70 procent v budoucnosti, kde chcete být. Ne, je zde, úplně zde. A pak, pokud jste třeba číšník, zjistíte, že vaše spropitné se zvýšilo stonásobně, když věnujete každému hostu svou plnou pozornost a nejednáte s nimi jako s prostředky k cíli. Pokud jste obchodník, budete extrémně úspěšný, protože lidé vás budou milovat. Každý miluje, když je mu věnována nejplnější pozornost.

Takže si uvědomíte, že každá lidská situace je sekundární. To, z čeho se skládá, je sekundární. Primární je vaše praktikování přítomnosti. Pozornost, bdělost. Ať vám život přinese k dělání cokoliv, věnujte tomu svou plnou pozornost, bdělou přítomnost. Tak se dělání stane prosáklým přítomností. Jestli si myslíte, že vaše zaměstnání je nudné, nejpravděpodobněji ve vašem dělání není dost přítomnosti. I monotónní zaměstnání se transformuje vaší přítomností.

Například člověk, který vybírá mýto, kde každých pár sekund zastaví auto a on řekne Dva dolary prosím, řeklo by se, že to není zajímavé zaměstnání, kde člověk může být přítomen: zažil jsem asi dvakrát v životě, že tam byl někdo, kdo vyzařoval bdělost, či přítomnost, a každému řidiči, který tam zastavil, věnoval plnou pozornost v tom okamžiku. Na slovech nezáleží: „Dva dolary, prosím. Děkuji. Přeji hezký den“. Ale ta energie za tím. Jak už jsme řekli dříve, situace je sekundární, ať se děje cokoli. Jakákoli situace vznikne, je to příležitost přinést jí rozměr plné pozornosti.

Nemyslete si, že situace je něco, na čem absolutně záleží. Na čem skutečně záleží, je stav vašeho vědomí. To, co děláte, je druhotné. Jinými slovy, kdo jste, nebo co jste, je druhotné. Dělání vyplývá z bytí. Denní život je duchovní praxe.

Jeden způsob, jak vyjádřit, co je zen, použil jeden mistr: ten prostě definoval zen jako „Dělání jedné věci v jednom čase.“ To je zen. Jednodušší definici nemůžete dostat. Lidé tráví roky v klášterech, aby zjistili, co je zen, a stejně na to nemohou přijít. A tento zenový mistr říká: Dělání jedné věcí v jednom čase. Je to ono? Ano. To zastaví vaši mysl, a co zůstane potom? Zůstane jen to, že děláte jednu věc v jednom čase. Nebýt támhle, ale být tady, přítomen v dělání. A tím praktikujete přítomnost.

Jedna věc v jednom čase. Nejplnější pozornost této jedné věci již je tento okamžik. A tento okamžik se stává jiným, mění svou kvalitu. Mění se z nízké kvality na vysokou kvalitu, Dělání se mění. Vztah se mění. K vysoké kvalitě. To, čemu říkám vysoká kvalita, implikuje, že je v tom bdělost, stávající se součástí situace. Vnášíte do ní novou dimenzi."

Neale Donald Walsch: Film "Hovory s Bohem" - update

Na víkend se s vámi podělím o jeden z mých nových duchovních zážitků:

V srpnové Eckhart Tolle TV byl krásný rozhovor Eckharta Tolle s Nealem Donaldem Walschem, světoznámým autorem bestsellerů "Hovory s Bohem". (Doufám, že vám aspoň část z té konverzace časem přeložím.)

Oba muži souznějí v nádherném duchovním diskursu, radost poslouchat. Téma - Jak zacházet s životní nejistotou.

V rozhovoru se mluví i o tom, že N. D. Walsch natočil před pár lety dvoudílný autobiografický film Hovory s Bohem , který zachycuje období vzniku jeho knih. Mnoho lidí neví, že to bylo období, kdy byl nezaměstnaný a bezdomovec, tedy naprosto bez životních jistot... Knihy ani nezamýšlel vydat, nakonec se staly bestsellery.

Filmy se mi moc líbí a doporučuju je všem. (Doporučuju i knihy, ale ty už asi většinou znáte.)
Možno stáhnout s titulky na ulozto.

Tady původně byly odkazy na ulozto, odkud mám ty filmy stažené já (asi před 14 dny), ale hlásíte, že nefungují.

Nový fungující odkaz vám posílá čtenář:

Krásný večer
odkazy na videa nefungují, stáhnout jdou jen titulky -> to byl fofr komupak to asi vadilo :-) Pokus o stažení proběhl dokonce jen 3,5 hodiny po uvedení článku tady, uff :o)

Doporučuji stáhnout na tomto odkazu, jsou tam zabalené oba dva díly, titulky jsou vloženy v obraze. Obraz dobrý, zvuk tuším Ang. Vyzkoušeno, funguje. Hezký zážitek :-)

s láskou
sv.

hovo.ry s Boh.em + titulky

Eckhart Tolle: Co je ego 2.

Z Nové země, 3. kapitola, překlad OrgoNet.

Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti“, a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali“ nebo „co nám udělali“. Křivda zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega. 

Je třeba upřímnosti, abyse viděli, zda v sobě stále chováte křivdy, zda je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, „nepřítel“. Pokud je máte, staťe se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, budťe si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům“ se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče“, na „líné nezaměstnané“, na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí – stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít“. To, že máte pravdu, vás ství do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze

Fakta nepochybně existují. Když řeknete: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk“, a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: „Věř mi, já to vím.“ Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?“, pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já“. Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk“, naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já“, stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já“ se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já“ řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já“ méně kokrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti – nikoliv myšlení – můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tado to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.

Eckhart Tolle: Co je ego 1.

Pro vysvětlení, co chápe Eckhart Tolle pod pojmy ego a nevědomost, malý úryvek z Nové země (Překlad Orgonet.) (Pro ty, co nečetli jeho knihy.)

Eckhart Tolle: Co je ego

(Nová země, kap. 3. Překlad OrgoNet.)

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řeknete „já“, mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, se balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako „já a můj příběh“, z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já“, potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý“. Pojmové „já“ nemůže přežít bez pojmového „ten druhý“. Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?“ Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřažený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha“ – samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násili.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy „chyba“, kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát – pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku...“ je stěžování. Je tam „já“, které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já“, které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

(Pokračování možná někdy.)

Eckhart Tolle: Jak pomoci dětem překonat nevědomost

Dotaz: Dobrý den. Chtěla bych vědět, jestli můžeme nějak pomoci dětem, nebo komukoli, koho milujeme, překonat ono období nevědomosti, kterým jsme myslím prošli všichni zde, nebo je nutné, aby jím prošli sami? Někdy cítim bezmocnost, když se moje děti trápí, a velmi snadno se nechám vtáhnout do toho trápení. Chtěla bych být schopna jim pomoci, aby rychleji překonaly nevědomost, pokud to vůbec jde.

Eckhart: Kolik máte dětí? A jak jsou staré?

Mojí dceři je sedm a synovi čtyři.

Především musím říci, že mají velké štěstí, že mají vědomou matku, vás. A jejich otec je  vědomý?

Ne tak vědomý. Ale dost vědomý na to, že mi pomáhá, právě  je s dětmi, abych mohla být tady, a to už je něco.

V dnešní době je více dětí, nevím jaké procento, které možná nebudou muset projít obdobím hluboké nevědomosti, kterým jsme museli projít my. Alespoň já určitě. A také se dnes rodí více dětí rodičům, kteří jsou v procesu probuzení, takže jsou to relativně vědomí rodiče. V mé generaci si nevzpomínám na žádné vědomé rodiče. Možná nějací byli, ale nesmírně vzácně. Pořád jsou ještě vzácní, ale už ne tak jako dřív. Moji rodiče byli hodní, miloval jsem je, ale byli hluboce nevědomí. A to byl normální stav.

Otázka tedy je, jak dětem pomoci, aby zůstaly relativně vědomé, aby se nenechaly vtáhnout do masové nevědomosti, která stále ovládá masovou kulturu. Také technologie podporují u dětí nevědomost a závislostní chování na věcech.

Nejúčinnějším učením není říkat dětem, co mají dělat, ale stav vědomí doma. To je úplný základ toho, jak učit děti, a nemá ani nic společného s učením. Je to základ pro předávání vědomí. Znamená to vlastně ani nechtít jim předávat vědomí, ale udržovat prostor přítomnosti, když s nimi doma jednáte. A také co nejvíce udržovat přítomnost, když jednáte se svým manželem. Je tady ten vztah, že je nakazíme buď přítomností, nebo emocionálním tělem (Pozn. překl. To je soubor emocí a psychických poranění, které si člověk nese v sobě, a který se aktivuje nějakou situací, takže člověk zareaguje prudkou emoci, během níž trpí). Takže hlavní věc, ještě předtím, než pomyslíme, že začneme něco dělat, je vědomé bytí v přítomnosti. Protože děti pozorují, jak se chováte, a přejímají to. Samozřejmě, je tady také masová kultura, děti tráví hodně času ve škole.

Občas mohou nastat věci, na které jim můžete ukázat, tak, aby zůstaly v kontaktu s bezprostřední  zkušeností, například se smyslovou zkušeností. Nedovolte, aby ztratily kontakt s přírodou. Mnohé děti jsou dnes tak zabrány do technologických her, že vůbec nezakusí přírodu. Ta je pro ně nečím úplně cizím. A to je velmi škodlivá věc. Je to velká deprivace, být zbaven bezprostřední zkušenosti s přírodním světem, který vás uvádí do kontaktu s hlubší úrovní vašeho vlastního bytí. I domácí zvířata jsou velkou pomocí. Doufám, že máte doma nějaké zvíře.

Ano, máme psa.

Takže to je jeden způsob. Když jsou děti v kontaktu se psem, je to bezkonceptuální vztah, dotýkají se psa, starají se o něj. Také berte děti často do přírody, bez těch jejich hračiček, které obvykle mají. Po celé hodiny ťukají do tlačítek. Dříve bývalo více televize, ale dnes je možná více těchto her, a ve zbylém čase je to televize, což je stav polokomatózní hypnózy. To může být těžké, protože všichni ostatní ty věci mají. Neříkám, že je máte úplně odstranit, ale odrazujte je od toho, aby trávily 100% času s těmito věcmi. Vezměte je do přírody, bez hračiček, a podporujte je v přímém smyslovém vnímání. Aby se dotýkaly, cítily, dívaly se na věci. Nepleťte si  konceptuální nálepkování s opravdovým poznáním skkrze vlastní zkušenost. Vašemu mladšímu jsou čtyři roky. V tom věku už děti vědí, jak se věci jmenují. Když se učí jazyku, nedělejte rovnítko mezi pojmem a realitou. Když je učíte, co to je, podněcujte je, aby se dotýkaly, aby se dívaly, aby cítily, místo abyste pouze řekla: Tohle se jmenuje tak a tak. Jakmile věc dostane nálepku, přestanou ji zažívat, spokojí se s mentální nálepkou.

Ony samy taky nálepkují. Mnohem více moje dcera, protože syn je ještě malý. Přijde domů a řekne: Já to nikdy nedokážu. Jsem hloupá.

Ano, to je příležitost ukázat, aby se děti neztotožňovaly s myšlenkou, říci jim, že je to jenom myšlenka, a že nemají věřit každé myšlence, která přijde. Aby si uvědomily, že nejsou ta myšlenka, ale jsou prostorem mezi myšlenkami, a aby pozorovaly své myšlenky. Když nějaká myšlenka přijde, je to jenom myšlenka, není to realita, není to pravda.

Emocionální tělo – mají ho? Ano, jako většina lidí. Ať se neztotožňují s emocionálním tělem, ukažte jim, že je to emocionální tělo. Nenazývejte to pro děti tak, dejte tomu nějaké jméno. Protože občas je to ovládne.  Potom jim řekněte: Co to bylo, co tě ovládlo? Jak bys to nazval? Tak se rozvíjí uvědomování – tady to je emoce a tady to je bdělost. Podněcujte je, aby se uměly dívat na tuto věc, na tu emoci, která je čas od času ovládne, protože je spojena s určitými vzorci myšlení. A po té události – ne během ní – se jich zeptejte: Co to bylo, co tě ovládlo, že jsi začal včera tak křičet? Pak se zeptejte, jaký to byl pocit, vymyslete si něco, abyste z toho udělali něco, na co si mohu dát pozor. A pak počkejte, až to přijde příště, a zase se zeptejte, jaký to je pocit. Když to máte vy, počkejte, až se probudíte ze svého emocionálního těla, a řekněte, vidíš, mně se stala stejná věc.

Klíčovou věcí je ukázat možnost, že můžeme být vědomí, a nemusíme se stále ztotožňovat s tím, co vzniká v naší mysli. Když jsem byl loni v říjnu a listopadu ve Vancouveru na události s dalajlámou, někdo se zeptal na výchovu. A já jsem navrhl zavést do učebních osnov nový předmět, který je důležitější pro život než mnohé další předměty, a přesahoval by do všech dalších předmětů, a tím předmětem je Uvědomování. Kdybychom z Uvědomování udělali nejdůležitější předmět ze školních osnov, naučili bychom děti, aby si byly vědomy svých myšlenek při když vznikají, svých emocí, když vznikají, aby si byly více vědomy smyslových vjemů, aby si byly vědomy vašich pocitů a pocitů jiných lidí. Možná bychom mohli mít hry na podporu uvědomování, mít takové hry na Internetu, jak jsme o tom už mluvili. Já nepracuji s dětmi, jiní lidé jsou kvalifikovanější pro tyto věci.

Takže Uvědomování je klíčové, ale nemusíte to tak ani nazývat, jenom to praktikujte. Protože pokud děti umějí zůstat vědomými, v jejich životě bude vše snadnější. Když ztratí uvědomění, budou muset procházet trápením. A potom případně opět najdou uvědomění prostřednictvím trápení, kterým prošly.

Takže, je to zajímavá věc. Rád bych si poslechl názory lidí, kteří pracují s dětmi, jak je učit přítomnosti a uvědomění.

I já bych si je ráda poslechla.

Pokud jde o školy, vím, že jsou některé speciální, třeba waldorfské, které zejména podněcují studenty, aby se neztráceli v abstraktním myšlení, aby dělali spíše věci rukama, třeba keramiku, to je nádherná věc, nebo jednoduché věci ze dřeva, aby zůstali v kontaktu se základními smyslovými zážitky. Ani je neučí číst a psát příliš brzo, aby brzo neustrnuli v pojmech. Dřív jsme se učili číst a psát v šesti letech, a teď se to myslím učí mnohem dříve, a to asi není dobrá věc.

Je toho mnoho, co se dá dělat, ale hlavním bodem všeho je přítomnost a uvědomění. To je učení.

Děkuji mnohokrát.

Eckhart Tolle: Jsme určeni k probuzení?

Úryvek z přednášky zveřejněné v květnovém vydání ET TV. 

Otázka: Ahoj Eckharte. Jestliže je cílem vesmíru, aby se forma probudila, nebo aby se vědomí stalo vědomým samo sebe, proč je to tak vzácný jev? Vypadá to spíše, jako že jsme že jsme určeni k tomu, abychom se neprobudili.

Eckhart (velmi nadšeně): OK, děkuji.

Jak říkáte, vypadá to, jako bychom byli určeni k neprobuzení. (Ne vy osobně.) Ale není to pravda. Jste určeni k probuzení. Stejně tak jako žalud, který spadne na zem, je určen k tomu, aby se stal dubem. A každá malá cibulka, kterou teď dáte do země, je určena k tomu, aby se stala na jaře krásnou květinou. Ale ne hned teď, protože v tomto světě, kde za světem formy leží vědomí, a samo sebe vyjadřuje nesčetnými dočasnými formami, tedy v tomto světě se vyvíjí v čase. Existuje i v jiném světě, bezčasovém. Ale v tomto světě platí čas.

Vesmír se vyvíjí od stavu jednoty do stavu mnohosti. I na této planetě je evoluce vědomí. Formy se stávají složitějšími, když se vědomí přesunuje do mnoha životných forem. Postupně dochází k rozkvětu vědomí ve vesmíru. A vy jste toho součástí. A děje se to podobně jako s tím semenem, ten proces se rozvíjí v čase. Je tady paradox.

Mimochodem, musíme být schopni přijmout paradoxy a žít s nimi. Protože pokud to není paradox, není to pravda. Mysl hledá pravdu: takhle to je, a nemůže to být obojí. Ale někteří fyzikové si začínají uvědomovat i v říši vědy: je toto částice, nebo je to vlna? Nu, záleží na způsobu, jakým se na to díváte.  Musíme tedy žít s paradoxem. A paradox také platí tehdy, když mluvíme o nalezení bezčasové dimenze v sobě samém, když se do ní probouzíme. Já někdy říkám, když začínám přednášku: Jsme tady na dvě hodiny, abychom v nich nalezli bezčasovost  v sobě samých. (:-)) V tom můžete vidět ten paradox. Lidé říkají: Co tím myslíte? Proč potřebujeme dvě hodiny, abychom našli bezčasovost v sobě? Ale je to tak.

Okamžik seberealizace je samozřejmě bezčasový. Ale realizace bezčasovosti, ve vašem životě stále přítomná, potřebuje čas k probuzení. Probudit se trvá nějaký čas. Ale vy jste jako budík: už jste nastaveni, abych to trochu zjednodušil. Byli jste stvořeni, abyste v pravou chvíli začali zvonit. Všechno, co víme, je, že nevíme  kdy. Ale jakmile začnete zvonit, uvědomíte si, že čas nebyl nikdy reálný. A můžete si dokonce pomyslet: Musel jsem opravdu projít vším tím časem? Ale tak to je. Takže zde se věci vyvíjejí v čase, a každý člověk je, jako semeno, vlastně už víc než semeno, určen k probuzení.

Proto jsme tady, abychom to vyjádřili, abychom byli pro to hybnou silou. A nyní se to začíná stávat stále častěji. V minulosti to bylo výsadou velmi málo jednotlivců, i když sem tam vždy nějací byli, ale dnes prochází procesem probuzení mnohem více lidí. A pro mnoho lidí je to proces. Proces znamená: probudíte se, a pak jdete zpátky. Zpátky do času. Proto to zabere čas. A pak něco přijde ... ach, to je nádhera, žádné problémy, klid, pocit života, přítomnost, hlubší vztahy mezi formami, vidění esence života, všech forem života. A pak se něco stane, hustota se vrátí zpět, sen forem přijde zpět, a vy zase upadnete do spánku. Je to jako když spíte a něco se vám zdá, pak se probudíte, a pak vás zase přemůže spánek. (:-))))

Mají to i psi, když se dívám na svého psa  ... kdoví co se děje v psím snu, asi je to podobné lidským snům, i když pes má asi jiné starosti, kosti, jiné psy. Takže se to postupně střídá: bezčasovost a návrat do času. Vzácně se stane, že se jednotlivec probudí najednou a už neupadne do identifikace s formou, myšlenkami a tak dále. Někdy se to stane, ale většinou je to proces. Takže si užívejme ten proces, a čím více se ptáte, proč to trvá tak dlouho, tím více jste v říši času. Ono to vlastně nemusí trvat dlouho, můžete si to uvědomit právě teď, ale když si uvědomíte pozadí svého života, vidíte, že to může zabrat nějaký čas.

Otázka: „Takže postupný proces je v pořádku? Vědomí to chápe, že to jde pomalu?“

Ano. Vědomí chce zakusit samo sebe jako formu, řekněme, že vesmír chce zřejmě zakusit sám sebe jako formu, protože to je to, co se právě děje. Vesmír vytváří formy. Vyjadřuje sám sebe skrze formy, jako formy. Je to pohyb vesmíru směrem ven. A to je sen: vesmír sní ten sen. Vesmír to miluje. A pak přijde probuzení uprostřed snu. A to je uvědomění si zdroje. Odkud vše pochází. 

Je to cesta domů, k neprojevenému, bezčasovému, před Velkým třeskem. K nicotě, kterou žádný fyzik nemůže pochopit. Ani tam nejde, protože nemůže. Na otázku, co bylo před Velkým třeskem, je odpověď „nic“. Celý vesmír vzešel z ničeho. A to samozřejmě největší fyzikové nemohou pochopit. Mysl každého fyzika se zastaví před momentem Velkého třesku. Nemohou jít dál za něj, musí se zastavit, jinak by se museli zbláznit. (:-)) Protože tam se dotýkáme neprojeveného, bezčasového, věčného, prázdnoty, nicoty, což je současně plností, která nemůže být popsána žádnými slovy. To je to, co leží za vesmírem. A nikdy to nezmizí. Je to stále podstata každé životní formy. Prázdnota, ne-forma.

Buddhisté tomu říkají prázdnota ležící za všemi věcmi. Forma, a prázdnota. Prázdnota je pro mě trochu zavádějící pojem. Jde vlastně o neexistenci formy. Ale duch z ní opět něco udělá. Je to něco, co absolutně nemůže být pojmenováno. Jak říká učení tao, ve chvíli, kdy to pojmenujete, to ztrácíte. Není to ono. Může to být poznáno pouze tehdy, když mysl zastaví a uvědomí si, že to co zůstává, je světlo vědomí. To, v čem se objevuje vše ostatní. Já jsem to.

Takže existuje cesta vesmíru ven, do formy, do snu o formě, a potom je tu probuzení do toho,  kdo jsem, protože já jsem vesmír. (Vy jste také vesmír, ale mluvím o tom hlavně v já-formě.) Takže Já jsem vesmír. A pak najednou poznám sám sebe ve své podstatě. Jdu domů, ke svému původu. Ke svému životu bez formy, kterým jsem. A pak se vesmír změní. Já zažívám vesmír, moment, kdy poznám sám sebe jako bez formy, jsem doma, a současně probíhá i sen o formě.

Ale sen o formě se změní. Když už nejste v něm ztraceni, můžete si opět užívat sen o formě, a dokonce se stát velmi mocnými spolutvůrci tvůrčího procesu. Naučíte se – už to vlastně děláte teď – vytvářet formu prostě jen myšlením, přivádět formu k bytí. Ale nemůžete to dělat plně, dokud nejste skutečně zakořeněni v ne-formě. Tam už nepůsobí ego, a tehdy vás ne-forma může použít, vaši formu, aby sama sebe vyjádřila skrze vás.

Přijde čas, kdy lidé budou moci vytvářet jakékoli formy, vnější formy, prostě pomocí myšlenky. Myšlenka je kreativní. Spíše než abyste měli mysl, která vás rozptyluje, můžete prostě využít její sílu. Pokud jste zakotvení v beztvarém vědomí. Ona ji může využít skrze vás.

Samozřejmě ironií je, že když jste hluboce zakořeněni, je toho velmi málo, co byste jako lidé chtěli tvořit. Když jste hluboce spojeni, už vám není třeba mnoho formy. (:-))) Takže, když jste schopni tvořit jakoukoli formu chcete, využijete to jenom příležitostně, není toho už tolik, co potřebujete. Beztvaré probuzení do bezčasovosti ve vás. Probuzení do beztvarosti ve vás.

To se nyní děje na planetě, a zrychluje se to. Nemám ani tušení, jestli se probudí celé lidstvo, nebo část lidstva, nebo se probudí určité procento a pak za sebou přitáhne zbytek, nebo se lidstvo rozdělí do různých dimenzí, nebo druhů. To všechno nepotřebujeme vědět. Ale jsme součástí rozsáhlého, velmi rozsáhlého rozpínání kosmických proporcí, a čím více mu budeme otevřeni a budeme to vědět, tím rychleji to v tomto světě času proběhne. Ve světě času propukne bezčasovost. Možná to rozpustí celou tuto dimenzi. Nechci příliš spekulovat. „Kurz zázraků“ například ukazuje na možnost, že vesmír, jako forma snu, se úplně rozpustí. Nepotřebujeme o tom spekulovat, protože je to velmi jednoduché. Probudit se, disidentifikovat se od formy, být světlem, kterým jsme.

To, co řekl Ježíš: „Já jsem světlo světa“, může být velmi mocným ukazatelem, který je možno někdy použít. Je to samozřejmě jenom myšlenka, ale je to myšlenka, která ukazuje na realitu ležící za vším. Je to taková mantra. „Já jsem světlo světa“. Když si to sem tam řeknete, potom už není dál na co myslet. Protože když přijdou ještě myšlenky, pak nejste světlo světa, ale jste někdo nebo něco. Já jsem světlo světa, světlo, v němž se objevuje tento prostor, světlo, v němž se objevuje každá myšlenka, kde vzniká. Nepotřebujete mít pojem, který byste použili sami na sebe, abyste vyjádřili, kdo jste. Musíte se cítit pohodlně s myšlenkou, že nevíte, kdo jste, pojmově. „Já jsem světlo světa“ vlastně nic neříká., nevysvětluje vám, kdo jste. Je to pomocný ukazatel, nic víc. Není to vysvětlení. Jako vysvětlení to není moc užitečné, ale jako ukazatel je to velmi mocné.