Eckhart Tolle: Prostá pravda 2

Prostá pravda 1: http://orgo-net.blogspot.com/2011/11/eckhart-tolle-prosta-pravda.html

(16.42) Proud myšlení se vždy zabývá minulostí a přítomností. Takže pro většinu lidi, kteří jsou stále identifikováni s myšlením, každá myšlenka obsahuje pojem „já“. Každá myšlenka vás naprosto ovládne. To znamená identifikování. Každá myšlenka, která vyvstane, se stane „mnou“. Vy si ji myslíte, a jste v ní. A tak jsou mnozí lidé vlečeni po celý den tímto proudem myšlenek. Jedna myšlenka za druhou. A v tomto proudu myšlení je myslí vytvořený pojem „já“, sestávající se ze vzpomínek na minulost a zkušeností, a věcí, s nimiž se identifikuje vaše mysl, které patří k vaší identitě. To jsou všechno myšlenkové formy. Například moje vlastnictví, moje znalosti, moje zkušenosti, nebo co mi lidi udělali, nebo co já jsem udělal lidem, věci, s nimiž se identifikujete a pak to, co vězí ve vaší mysli, se stane „já“. A tohle „já“ jsem v tu noc rozpoznal, že to není skutečné já.

Takže, je tu proud mysli, je tu identifikace s proudem mysli, a je zde možnost vystoupit z proudu mysli, tím, že vstoupíme do přítomného okamžiku.

Pro většinu lidí přítomný okamžik téměř neexistuje, protože to, co je opravdu zajímá, je příští okamžik, nebo nějaký pozdější. Žijí stále směrem do budoucnosti. Žijí stále pro příští okamžik. A nevědomě považují příští okamžik, příští bod v budoucnosti, kam se potřebují dostat, za důležitější než tento okamžik. Neuvědomují si, že pro budoucí okamžik, kam se tak zoufale chtějí dostat, dnes večer, zítra, při každé aktivitě, se potřebují dostat z každé aktivity tak rychle, jak je možné, aby se dostali do konečného bodu, a to v malém i velkém měřítku.

Nevědí, že budoucnost nemá žádnou jinou existenci kromě myšlenkové formy. Takže, když stále žijete směrem k budoucnosti, žijete svůj život tak, že jste chyceni v pasti myšlenkové reality, myšlenkových forem, které představují pro vás důležitější pravdu než bezprostřední skutečnost života, která je vždy teď. Protože váš život se skládá zcela a úplně z přítomného okamžiku.  Uvědomte si skutečný význam tohoto výroku, že váš život se skládá z přítomného okamžiku, že váš život není nic jiného než tento okamžik. I když vzpomínáte na minulost, můžete na ni vzpomínat pouze teď. A když myslíte na budoucnost, můžete na ni myslet pouze teď. Ale lidé žijí, jako by přítomný okamžik byl překážkou, kterou musejí překonat, aby se dostali do nějakého lepšího bodu, který nikdy nepřijde...

Takže, to je šílený způsob života, a činí život těžkým. Činí ze života úsilí. My jsme za ty tisíce let podmíněni lidskou myslí, což byla původně nádherná věc, schopnost myslet, která v jistém bodě před velmi dávnou dobou musela vzniknout – schopnost pojmového myšlení. To otevřelo lidstvu úplně novou dimenzi  a učinilo z lidstva nejmocnější druh na planetě, protože lidé nejsou nejsilnějším druhem fyzicky, ale byli schopni ovládnout všechny ostatní druhy kvůli své schopnosti myslet. 

V mytologické formě je to pravděpodobně vyjádřeno v příběhu Genesis, na začátku Bible, kdy snědli ono jablko pocházející ze stromu poznání dobra a zla, aby odlišili jedno od druhého. To přijde pouze při schopnosti myslet, analyzovat, oddělovat.

To se postupně v lidech rozvinulo, až to vytvořilo problémy. Otevřely se nové možnosti, a pak po několik tisíc let myslící mysl sílila, rostla a rostla, a postupně lidé ztratili spojení s tím, co je hlubší a podstatnější než oni sami, co by se dalo nazvat bytím. Pocit živosti, hlubší inteligence, která je více než pouhé myšlenky ve vaší hlavě. Postupně lidé kvůli nárůstu myslící mysli cítit hlubší spojení s životem. Až jsme dospěli k bodu, kdy celý náš pojem toho, kdo jsme, je zakódován v mysli a v myšlenkách.

Jsme teď ve vývojovém stádiu, které bylo pro lidstvo nezbytným, a které můžeme nazvat stádium mysli, myšlení. Jsme teď v takovém bodě, že jsme naprosto ovládnuti myslí, aniž to víme. Nemůžeme přestat myslet. Což se nám jen zdá, můžeme přestat, ale pro většinu lidí to ještě není skutečností. Musejí myslet, mají nutkání myslet, a odvozují sami sebe od pohybu mysli.

My přicházíme na konec tohoto vývojového stádia, a aby lidstvo nyní mohlo jít dále, musí transcendovat – přestoupit mysl. Už nemůže být dále ovládáno myslí. Musí jít za naléhavou potřebu myslet,  k vyšší úrovni, k bytí. Je to něco jako znovu získat to, co ztratilo. Ale když znovu získáte něco, co jste ztratili, získáte to s vyšším vědomím. A to je proces, do něhož jsme teď zapojeni, do něhož je zapojeno lidstvo. Protože evoluční transformace vědomí už nadále není luxusem, není už pro lidstvo jednou z možností, ale poprvé v historii lidstva je transformace vědomí nezbytností, pokud má lidstvo přežít. Protože vytváříme na planetě zmatek, vytváříme rozsáhlé peklo na planetě, která je potenciálním rájem.

Otázka: Proč jste si zvolil být učitelem?

ET: Stát se učitelem, to byla reakce na požadavky, které ke mně přicházely. Nebyla to ani tak vědomá volba, že chci nebo potřebuji učit. Prostě to vzniklo tak, že ke mně přicházeli jednotliví lidé a kladli otázky, chtěli nějakou pomoc, zajímali se o to, co říkám, prožívali po několika návštěvách vnitřní posun. To, že jsem učitel, se vyvinulo organicky, aniž bych se někdy rozhodoval, že chci být učitelem. Od jednotlivců se to vyvinulo k malým skupinám, tak to fungovalo po několik let.

Při těch setkáních s lidmi jsem si dělal poznámky o tom, co jsem tam řekl, protože ty věci byly nové i pro mě. Přicházely z toho okamžiku. Přicházely jako odpovědi na otázky lidí. Takže jsem je sbíral, a za pár let jsem měl sbírku poznámek, a některé z nich byly později zahrnuty do Moci přítomného okamžiku. Takže tato kniha je částečně výsledkem mé práce s lidmi po několik let, a částečně je to nové učení, které se vynořilo v procesu psaní.

Otázka: Prý jste byl několik let absorbován pouze bytím, a nic jste nedělal. Takže to byla taková nerovnováha ve vašem životě.

ET. Poté co došlo v onu noc ke transformaci, můj vnější život po několik let probíhal tak, jako by se nic moc nezměnilo. Pokračoval jsem v postgraduálním studiu, i když jsem u toho již nebyl plně svým srdcem, u intelektuálních snah, u analytické práce. Můj vnější život měl určitou setrvačnost, trvalo to pár let a pak setrvačnost skončila. Konec přišel, když jsem byl v Cambridge, dělal jsem doktorskou práci, trochu jsem učil, a náhle jsem si uvědomil, že to skončilo, a prostě jsem z toho odešel. 

Pak následovaly dva roky, kdy jsem toho dělal velmi málo, neměl jsem vlastní domov, pohyboval jsem se sem a tam, většinu času jsem seděl prostě venku, pokud bylo dost teplo, na lavičkách v parku, procházel jsem se, to bylo v Londýně. Byl jsem tak hluboko ponořen do míru, do požehnání prostého zážitku bytí, do prostých pocitů dobroty života v každém okamžiku, že jsem zcela ztratil zájem o budoucnost, neměl jsem žádné ambice ani zájem něco dělat.

Z vnějšího pohledu se může zdát, že můj život se stal nevyrovnaným. Tak hluboko jsem byl ponořen v bytí, že jsem ztratil zájem o dělání. Dalo by se říct, že jsem na čas ztratil schopnost být ve světě aktivní. A pak se postupně ta schopnost vracela. Po nějakém čase se sama znovuustavila rovnováha. Takže teď jsem schopen být ve světě aktivní, a současně být zakořeněn v bytí. Jedno nevylučuje druhé. Ale z nějakého důvodu jsem musel jít na nějaký čas velmi hluboko dovnitř. 

Možná v širším měřítku to tak musí být, že někteří lidé musí jít hluboko do bytí, prostě proto, aby vytvořili rovnováhu na úrovni kolektivního vědomí. Protože většina lidí je naprosto ztracena v dělání. Možná je třeba několika lidí, kteří jdou velmi hluboko do bytí, aby vytvořili rovnováhu. Na osobní úrovni to může vypadat, jako že jsou nevyrovnaní. (30.16)

(Podle možností hodlám pokračovat v překladu, je to více než hodina přednášky, celé úžasné ...)