V klimatologii není konsenzus.
Ambiciózní předpovědi jsou neopodstatněné.
Richard S. Lindzen, Wall Street Journal 30. 11. 2009, publikováno na euportálu 21.12.2009
Je důvod, proč by nás měly vyhlídky globálního oteplování znepokojovat? Průměrná teplota Země se mění neustále. Někdy stoupá, někdy klesá a občas – např. v posledních zhruba deseti letech – je téměř konstantní.
Výroky, že se klimatické změny zrychlují, jsou absurdní. Existuje všeobecný konsensus o tom, že v posledních 150ti letech průměrná teplota Země vzrostla o necelých 1.5°F. Data jsou ale nekvalitní a – vzhledem k tomu, že změny jsou malé – je snadné je libovolně modifikovat až o několik desetin procenta. Několik emailů z britského Climate Research Unit (CRU) na University of East Anglia, které způsobily takový skandál, pojednávalo právě o tom, jak tyto změny maximalizovat.
Všeobecný konsensus týkající se „oteplování“ není založen ani tak na kvalitě dat jako spíše na faktu, že jsme zde mezi 15. a 19. stoletím měli menší dobu ledovou, po které se Země začala přirozeně oteplovat. S koncem menší doby ledové korespondoval i počátek průmyslové éry doprovázené zvýšenou produkcí skleníkových plynů, např. kysličníku uhličitého, methanu a kysličníku dusičného. Nejvýznačnější z těchto plynů je právě CO2, jehož množství v atmosféře vzrostlo za posledních 150 let o cca 30%.
Definiční charakteristikou skleníkového plynu je jeho relativní prostupnost pro sluneční světlo, ale i absorpce infračerveného záření, které Země vyzařuje do prostoru. Obecně lze říci, že čím více je v atmosféře skleníkových plynů, tím větší je absorbce tepelného záření a tím větší je oteplování zeměkoule.
K tomu ovšem nedojde, jelikož hlavní součástí zemské atmosféry nejsou „škodlivé“ skleníkové plyny, ale vodní pára a mraky. I kdyby došlo ke zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře, rovnováha mezi slunečním a infračerveným zářením ze Země by se změnila o pouhá 2%.
Tyto výše uvedené závěry jsou předmětem všeobecné shody. Neexistuje zde žádný důvod k obavám, bez ohledu na to, zda může vzniknout nějaký vztah mezi oteplováním a zvýšením hladiny dalších skleníkových plynů či nikoliv. Nicméně právě toto zkoumání možného vztahu zůstává předmětem zájmu Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC). Neúspěšné, více než dvacetileté pokusy o prokázání souvislosti mezi těmito jevy svědčí o tom, že se nemusíme znepokojovat.
Hodnotící zprávy IPCC mají většinou cca 1000 stran textu, shrnutí pro politiky jich má dvacet. Je samozřejmě nemožné dosáhnout přesného shrnutí tisíce stran textu na pouhých dvaceti stranách, řada detailů a nuancí musí být vynechána. Moje zkušenost je ale taková, že i těmto shrnutím bývá jen zřídkakdy věnována pozornost. Ve většině případů bývá celá zpráva shrnuta do jednoho jediného hesla či sloganu.
Hlavní závěr, který byl publikován po poslední hodnotící zprávě IPCC před dvěma lety, přisuzoval největší podíl na oteplování Země od roku 1957 (kdy bylo obzvláště chladno) člověku. K tomuto závěru dospěl IPCC poté, co se ukázalo, že modely Mezivládního panelu nedokáží reprodukovat oteplování z let cca 1978 až 1998 bez další proměnné, a jedinou proměnnou, kterou vymysleli, byl člověk. I tato argumentace předpokládá, že modely berou v potaz přirozenou variabilitu klimatického systému (natural internal variability), kam patří např. přirozeně se vyskytující cykly El Niňo, pacifická dekadická oscilace, atlantická vícedekádová oscilace a jiné jevy.
Články hlavních výzkumných center připouštějí, že neúspěch modelů IPCC uchopit „oteplování“ uplynulých deseti let, bylo způsobeno skutečností, že nebraly v potaz právě tuto přirozenou variabilitu. Samotný základ argumentu IPCC, že klimatické změny způsobuje člověk, se tak ukázal jako chybný.
Toto samozřejmě žádný z publikovaných textů nezdůrazňoval. Místo toho poukazovaly na to, že podle modifikovaných modelů, které braly přirozenou variabilitu v potaz, dojde v letech 2009, 2013 a 2030 na Zemi k opětovnému oteplení.
I kdyby byl ale závěr IPCC správný, nebyl by důvod k panice. O možné panice je možné mluvit až v souvislosti s tzv. „citlivostí klimatu“ (climate sensitivity), veličinou, která vyjadřuje kolik oteplování CO2 způsobí. Je obecně známo, že zdvojnásobení CO2 způsobí změnu cca 2°F za předpokladu, že všechny ostatní veličiny zůstanou neměnné. To je málo na to, abychom se tím znepokojovali.
Nicméně, současné klimatické modely předpovídají mnohem větší citlivost, neboť v těchto modelech hlavní skleníkové substance (vodní pára a mraky) zesilují působení CO2. Říká se tomu „pozitivní zpětná vazba“ (positive feedback). Dle vyjádření IPCC jsou ale mraky v současných modelech i nadále zdrojem nejistot, což – s ohledem na jejich bezprostřední souvislost s vodní párou – velmi zpochybňuje další tvrzení, že jsou si jistější, pokud jde o vodní páru.
Důkazy efektu pozitivní zpětné vazby vodní páry v oblastech bez mraků sice existují, pokud si ale uvědomíme neustálé změny, které zde probíhají, zůstává vše velkou neznámou. Jen málo vědců by souhlasilo s tím, že v této věci existuje konsensus. Otázkou především zůstává „pozitivnost“ či „negativnost“ zpětné vazby u vodní páry či mraků.
Názor, který říká, že v zemském klimatu převládá pozitivní zpětná vazba, je na první pohled nevěrohodný, což dokládá sama historie zemského klimatu. Před cca dvěma a půl miliardami let bylo slunce o 20 % – 30% méně jasné než nyní, a přece nedocházelo ani k zamrzání oceánů ani k přílišným teplotním výkyvům v porovnání se současností. Carl Sagan to v roce 1970 označil jako „Early Faint Sun Paradox.“
Snahy vysvětlit paradox se skleníkovými plyny probíhají již více než 30 let. Někteří navrhovali CO2, ale potřebné množství by bylo více než tisícinásobně větší než je jeho současná úroveň a bylo by neslučitelné s geologickou dokumentací. Rovněž methan se ukázal jako nepravděpodobný. Ukazuje se, že větší množství řídkých beránkových mraků v tropech tento paradox snadno vyřeší, ale jen pokud o nich hovoříme v souvislosti s negativní zpětnou vazbou. V současné terminologii to znamená, že by mraky vliv CO2 nejenže nezvýšily, ale naopak snížily.
V odborné literatuře najdeme celou řadu studií, které na absenci pozitivních zpětných vazeb poukazují. Z ní vyplývající nízká citlivost je zcela kompatibilní s malým oteplením, které dnes pozorujeme. Jak tedy modely s vysokou citlivostí na CO2 dokáží vysvětlit současnou malou odezvu v realitě? Jeff Kiehl si v článku pro National Center for Atmospheric Research všímá, že modely využívají jinou veličinu, kterou IPCC označuje jako málo známou (konkrétně aerosoly), aby libovolně „potlačily“ tolik skleníkového oteplování, kolik právě potřebují, aby jim seděla data, s tím, že každý model si vybírá jiný stupeň „potlačení“, podle citlivosti toho kterého modelu.
Co má toto všechno společného s klimatickou katastrofou? Přirovnávat samotnou existenci globálního oteplování či skleníkového efektu ke katastrofě, je největším podvodem – větším než je ten, který naznačují publikované emaily z Climate Research Unit.
Názor, který říká, že klimatické „katastrofy“ jsou jednoduše otázkou odezvy jednoho čísla, tzv. GATO, na zpětnou vazbu CO2 (příp. slunce), je v klimatologii obrovským krokem zpátky. Řada pohrom, závislých na součinnosti řady faktorů, je mylně považována za důkaz oteplování.
Podobné je i naše tradiční vnímání přírody a jejích občasných jevů – sucha, povodní, hurikánů, změn úrovně mořské hladiny, atd. – jako trest za naše hříšné činy (ztělesněné naší uhlíkovou „stopou“). I tyto úkazy závisejí na součinnosti četných faktorů.
Vezměme si následující příklad. Předpokládejme, že nechám na podlaze krabici a moje žena o ni zako pne, spadne na syna, který právě nese plato vajec, které následkem toho spadnou a rozbijí se. Náš současný postoj k emisím by byl analogický s rozhodnutím, že nejlepší způsob jak předejít rozbití vajec, je uzákonit zákaz ponechávání krabic na podlaze. Hlavní rozdíl je v tom, že v případě atmosferického CO2 a klimatické katastrofy je tento řetězec dedukcí a hypotéz delší a méně pravděpodobný než ve výše uvedeném příkladě.
Richard S. Lindzen, The Wall Street Journal, 30. listopadu 2009
Richard S. Lindzen je profesorem meteorologie na Massachusetts Institute of Technology.
(Překlad z angličtiny: Michaela Dvořáková)
Příspěvky
