Vymývač
mozků na plzeňském náměstí
Přihodilo
se to v úterý 4. prosince. Po deváté hodině ranní jsem pomalu
vplul do plzeňské metropole, kde mě přivítalo lehce podmračené
nebe. Nad severním obzorem bylo dokonce patrné azuro v matně
zamlženém oparu. Než jsem se však stihnul trochu více rozkoukat,
na nebi se objevila mozaika tmavších a světlejších pruhů a do
necelé půl hodiny pokrývala oblohu nad Plzní tmavá hutná
mračna. Možná k tomu byl zaplikován také nějaký chemtrailsový
sprejung, žel sluchový biomonitoring zcela selhal, neboť ze všech
koutů města se do mých ušních bubínků valily vlny hluku z
městské dopravy. Poté byla má meteo-pozorování vystřídána
plánovanou návštěvou jednoho úřadu, kde jsem dozvěděl další
novinky z oblasti naší nesmrtelné čecháčkovské byrokracie.
Náladu mi to ale nepokazilo, vždyť je to vlastně všecko jenom
taková malá hloupoučká iluze (:-))))))
Jedenáctá
hodina dopoledne odstartovala další bod mého programu, a sice
výpucy některých pradávných staroatlanských platforem, na které
se dá nejlépe působit právě z lůna Plzeňské kotliny.
Procházím skrze malý parčík poblíž hlavního náměstí a
radostně si užívám přívalů velice příjemných a
inspirujících energií, jež celostně pociťuji již od letošního
listopadu. K pocitům radostné lehkosti také přispívá
písčito-jílovitý podklad zdejší oblasti. U nás doma je to samá
těžká rula a pararula, proto mi občas přijde k duhu nechat se
trochu „nadlehčit“ na nějakých usazeninách či na rozpadající
se žule. S tímto pocitem lehkosti a vnitřního veselí vcházím
na hlavní náměstí a rovnou zamířím k chrámu svatého
Bartoloměje. Je to energeticky velmi silné místo a zároveň
místní klíčové očistné ložisko. Ve zdejší oblasti
představuje jakési Srdce krajiny, odkud silnými krouživými
pohyby vycházejí odstředivé energie, nabírají na sebe
jemnohmotný balast a odvádějí ho do okrajových zón plzeňské
metropole. Tam jsou tyto astrální nečistoty vynášeny vzestupnými
energetickými proudy nad krajinu a poté nasávány do speciální
očistné astrální úrovně. Tato přírodní čistička má povahu
rotujícího kruhu, na jehož obvodu se nacházejí veliké ohňové
fontány. V nich je pečlivě spalován na popel veškerý
jemnohmotný humůsek, který projde jejich útrobami. Jemný popílek
odpadává do široké jámy a odtud si jej přírodní bytůstky
pečující o květinové zahrady odebírají ke hnojení svých
nádherných výpěstků zářících všemi barvami. Ať žije akční
recyklace temna!
A
nyní jsou očistné procesy ještě posíleny o profukující vítr
a lehké dešťo-sněžení. Při zaměření své pozornosti na
místní Srdce krajiny však srážky ustávají a nade mnou se
začíná tvořit světlejší kolo. Co nadělám, když namísto
přírodních mraků mám nad hlavou opět onu klasickou
chemicko-technickou slátaninu... Neuběhne však ani pět minut a na
nebi se zjevuje tmavý hlučný letoun. Tak tebe, hochu, už nejde
jen tak přeslechnout. Potvrzuje mi to i několik chodců jdoucích
přede mnou. Zvedají hlavy k obloze a pátrají po předmětu
nenadálého hluku. Po přeletu vrčounu se obloha znovu zatáhne a
rozpadá se mokrý sníh. To už stojím na svém oblíbeném
pracovním místečku. Na náměstí panuje čilý ruch z adventního
trhovnictví a z velkých reproduktorů vytrubuje na plné pecky
rádio Blaník. Můj pracovní koutek však poklidně, jako vždy,
odpočívá v ústraní všeho toho blázince a předvánočního
shonu.
Něco
tady ale nehraje. Něco je špatně, hodně špatně. Cítím to
stále více a více, už je tím zaplavena celá moje aura a zákeřně
to proniká až do morku mé vlastní podstaty. Není divu, že se
celá otřásla znechucením a slyším, jak nelibě zavrčela:
„Fujtajbl!“
Musím rychle jednat, neboť výrazně slábne můj osobní
elektromagnetismus a dostavují se pocity únavy až ospalosti.
Stáhnu se tedy do postranní uličky, kde nacházím azyl ve starém
kamenném průjezdu. Rychle se mi vrací energie a síla jednat.
Zkouším na dálku vysondovat, proč jsou letos před vánoci na
plzeňském náměstí tak propadákové a destruktivní energie.
Odpověď přichází brzy. V chrámu svatého Bartoloměje, pod
střechou vysoké věže, je FYZICKY namontováno speciální
technické zařízení vydávající na všechny strany velice
nepříjemné energie bořící koloběh vlastního
elektromagnetismu. Vysílané energie mají podobu čárového kódu
tak, jak jej známe z obalů veškerých průmyslově vyráběných
produktů.
Zpovzdálí sleduji svým astrálním zrakem, jak energie
čárového kódu produkovaného tímto podloudným technickým
krámem narušují energetickou celistvost prostoru na plzeňském
náměstí a rozkládají ji na různě veliké fragmenty. Do nich
lze pak vcelku snadno vkládat různé astrální implantáty či
dokonce celé oddíly fantómických černých mágů a skrze ně
polarizovat energie do konfliktů. Podobně je fragmentována i aura
fyzického těla. To má za na následek výrazné zeslabení
osobního elektromagnetismu, což může vést až k odkotvení od
zemského živlu. A nestojíme-li oběma nohama pevně na zemi, do
naší mysli se začínají pomalu ale jistě vkrádat pocity
nejistoty, pochybnosti nad sebou samým, jakož i pocity beznaděje,
strachu a nedůvěry ve vlastní schopnosti. Život se stává jedním
velkým chaosem, kdy se na nás všechno valí jak velká voda a
každá prkotina se zdá být nepřekonatelnou překážkou. Zkrátka
jsme stahováni až na dno samotné iluze...
Kolabování
osobního elektromagnetismu však s sebou nese ještě jednu
zákeřnost. Pokud se delší dobu nacházíme v prostředí
likvidujícím zakotvení do zemského živlu, naše vlastní
podstata se náhle začne v těle přetáčet, až se nakonec obrátí
vzhůru nohama do polohy spícího netopýra. To je teprve
pastaveček! To jeden nemyslí už na nic jiného než jít za roh a
tam si dát prakem do makovičky (:-))))))))))
Kdo
má spícího ducha (vlastní podstatu), ten tohle nejspíš vůbec
neprožije, ale jistý mentální úpadek mysli po rozfragmentování
vlastní aury určitě ano.
Z
dřívějších zkušeností však vím, že jakákoliv technická
zařízení musí být nějakým způsobem „oživována“, aby ve
zdejším přírodním vesmíru vůbec mohla nějak fungovat. Týká
se to i výroby elektrické energie, která běží podle dobře
ověřitelných fyzikálních zákonů, ty se však nedějí samy od
sebe, nýbrž za jejich projevem stojí celé řetězce přírodních
bytostí. Činnost současných HAARPů vlastně vychází ze série
speciálních zasvěcovacích rituálů provedených ve Staré
Atlantidě. A tohle jen tak někdo nedokáže, však to také osobně
naprogramovala partička zkorumpovaných strážců zdejšího
vesmíru. Využila k tomu (nebo spíš zneužila) celé miliardy
drobných přírodních bytostí, které jsou v přírodním řádu
postaveny tak, že automaticky začnou vykonávat jakoukoliv práci,
kterou jim předloží jejich „šéfíci“.
A
nyní se vraťme zpět k hmotnému technickému „vymývači“
mozků skrytě nainstalovanému na plzeňském náměstí. Je totiž
potřeba zkusit ho energeticky pořádně „očesat“. První, co
upoutá mou pozornost, je jeho napojení na zemský meridián
procházející středem chrámu svatého Bartoloměje. A neméně
silné energetické napojení je tu i na holografické nebeské
znamení Vodnáře. Svolávám pomocníky a soustřeďuji sílu na
výpuc. Rozpadá se to – třikrát hurá! Z podloží chrámu
vychází silný vzestupný sloup energie, projde skrz stavbu a
přímočaře míří do oblak. Tak to má být... Jenže náhle se
sloup energie zarazí o tvrdou astrální desku z černého mramoru a
zhroutí se sám v sobě. V pozadí jsou zřetelné siluety temnářů.
Pozval
jsem na pomoc dva zdatné Titány s obřími kyji. Bum, prásk a bylo
po desce. Vzhůru k oblakům vyrazil nový sloup silné energie.
Využil jsem ho k uzavření několika vadných časoprostorů z
minulosti, které temnáři použili k naprogramování speciálních
astrálních nástaveb zesilujících destruktivní působení onoho
„vymývače“ mozků. Pak ještě zbývalo osvobodit několik
nešťastných vodních bytostí připoutaných řetězy k podlaze
chrámu. Celé jsem to znovu zkouknul při zpáteční cestě domů a
co nevidím: nad plzeňským náměstím leží nějaký hutný obal.
A ona to stará vrstva z pradávné planety Tiamat, jejíž neblahá
minulost se nyní postupně čistí přes naši planetu (dík tomu,
že naše planeta v sobě nese kus hmotného těla Tiamat). Starou
vrstvu jsem nasměroval do přírodní čističky s ohňovými
fontánami a vřele požehnal jejímu rozkladu:-)
P.S.
Prosinec zatím vypadá dosti akčně, nebudu však nic nechávat
náhodě a chystám se stejně jako v předchozím roce průběžně
promazávat „paměti“ Živlu Vzduchu, aby lépe antichemtrailsová
činnost proti klimoušům. Přišli jsme totiž s přáteli na to,
že zvýšená aktivita modloslužebníků v čase vánočním
neuvěřitelně zacpává paměti zejména vzdušného živlu a ten
se potom chudák nemůže ani pořádně nadechnout k úderné
protiofenzívě.
Jinak
samozřejmě velké díky za odkaz na webové stránky Alušky,
jejich prohlídka mě zahřála u srdíčka :-) Zvláště příhody
s přírodními bytostmi a ty pěkné obrázky. Několikrát jsem se
pokoušel – rukou svou neumělou - namalovat své přátele z
Přírodní Říše a sklidil jsem za to hlavně kupu parodického
smíchu :-)))))
Držím
Alušce palce, aby jí ten krásný romantický vztah se světem
přírodních bytostí vydržel. Oceňuju každou chvilku, kdy si
můžu tuhle romantiku užít. Jakmile totiž bytosti přírody
zjistily, že mě zajímají jejich problémy a že už delší dobu
zkouším radikální výpucy temnářských platforem, namísto
romantických chvilek se můžou přetrhnout, který z těch
problémů, co je trápí, by mi ukázaly dřív :-)))))) A co si
přitom vyslechnu nadávek, vrčení a prskání na celý tenhle
pasystém! (:-)))))
Ještě
štěstí, že se mi podařilo ve své (doufám, že už poslední
inkarnaci) zaplout do přívětivého lůna českých hvozdů, luhů,
hájů, polí, luk a pastvin. Jednak se tady docela pěkně můžu
schovat v tom našem certifikovaném českém bordýlku, jednak sem v
plné síle proudí povzbuzující lipová energie Univerzálního
Stromu Života. Však je tady můj astrální průvodce Tilio doslova
ve svém živlu (:-)))) Poslední dobou zaznamenávám zprávy o
emigraci některých mých známých do ciziny. Prý už toho všeho
mají dost. To my sice taky, ale určitě tady vydržíme až do
konce. Vždyť to nejlepší teprve přijde, až se dostane ke slovu
pracovní parta bytostí z radioaktivních ložisek. Tuhle na mě
zrovna jedna z těch sympatických bytůstek spiklenecky zamrkala,
pak zavřela očka a tiše šeptla: „Ještě musíme předstírat,
že spinkáme, tak zatím.“
Vzpomínám
si, že někdo se mě v jednom komentáři ptal, jaký mám názor na
technologie Keshe. Musím se přiznat, že to celé jde nějak mimo
mě. Technika a technologie, to je oblast, ve které mám slabiny,
dalo by se říct, že je to pro mě spíš španělská vesnice.
Technická zařízení jsou v tomto přírodním vesmíru druhotná a
vlastně jsou to nástroje, které může kdokoliv vzít a využít
nejen ku prospěchu celku, ale i pro svoje sobecké účely. To u
přírodních systémů nelze, alespoň pokud je tedy svévolně
nepřeprogramují jejich správci pod nějakou zákeřnou nákazou.
Jinak jsou ale přírodní systémy samy o sobě dynamické živoucí
organismy, které mají celé sady „filtrů“ nastavených na
likvidaci mutantních forem života i na zkratování nežádoucích
operací narušujících koloběh života.. Zatím se mi nepodařilo
dopátrat, co bylo hlavní příčinou vniknutí a rozvoje invazních
elementů do tohoto vesmíru, poměrně slušně vybaveného celou
řadou obranných systémů. Ale silně to zavání skrytou nákazou
Strážce Dechu Života. V pozadí jsou také viditelné aspekty
záměrného nahrazení některých přírodních systémů
„vyspělými“ technologiemi, které dodávají pocit důležitosti
rozumovému egu. Když se zasune do pozadí tvůrčí jednoduchost a
logičnost přírodního světa tak, aby postupně sešla z mysli,
lze pak snadno vystavovat na odiv civilizační „pokrok“ skrze
technická zařízení.
Obdivovatelů
vyspělých technologií je mnoho, možná bych k nim patřil také,
kdyby... Kdyby se mi postupně nezačala vracet paměť, v níž
znovu prožívám neuvěřitelnou lehkost bytí ve svém Domácím
vesmíru, kde veškeré dění podléhá pouze přírodnímu řádu.
Postupně si vybavuji, jak třikrát tlesknu, zatočím se a v tu
ránu se přenesu na místo, kde jsem si přál být. Je tam potřeba
lehce prohloubit údolí a na jeho dně vytvořit pěknou tůň s
několika zálivy. Není nic jednoduššího než si zahrát na
modeláře terénu. Zkrátka trošku přihmotnit a stlačit půdní
povrch a pak pozvat vodní bytosti, aby vytáhly nahoru vydatný
pramen vody a daly nově vznikající tůňce své požehnání.
Chystá se k tomu velká oslava a na okolních svazích doslova před
očima vyrůstají keře plné chutných jedlých plodů. A copak to
stojí tamhle opodál? Stavba, která už přežila svou užitečnost,
protože se uzavírá starý vývojový cyklus v krajině. Však už
k ní také přichází parta bytostí, mávnou rukou a stavba se
před jejich očima celá zdematerializuje. Vzniklá energie je
odvedena do koloběhu záření a později poslouží k nové
výstavbě. Při vzpomínkách na své Domácí prostředí mi
jakákoliv technika připadá nesmírně složitá a těžkopádná
až neohrabaná. Ale jsem za tohle poznání rád, aspoň si budu
pořádně vážit té jednoduchosti a lehkosti bytí, co máme u nás
Doma (:-))))))
A
na závěr trochu humoru aneb Duchovní poselství roku 2012
Došlo
k němu zcela nečekaně na začátku května po 21. hodině večer.
Věnoval jsem se zrovna sběru dat v Krkonoších a jelikož
klimoušové přichystali navečer silný výplach tamní krajiny,
uchýlil jsem se do útulného dřevěného krmelce v lůně
vzrostlého lesa. Právě se stmívalo, když jsem si spokojeně
hověl ve voňavém seně a rozjímal nad dnešními terénními
objevy. Pak mi napadlo, že bych v té pěkné pohodičce mohl zkusit
otevřít své „duchovní“ smysly pro přijetí nějakého
důležitého poselství. Zavřel jsem tedy oči, uvolnil celé své
tělo a soustředil se na příjem informací z „druhé strany“.
Zanedlouho se přede mnou objevil obraz přímé cesty vedoucí
pěkným lesem s urostlými stromy. A po té cestě cosi vesele
poskakovalo ze strany na stranu. Zaměřil jsem se na toho veselíka
a najednou, světe div se, vždyť je to zánovní březové
košťátko! Hopká si radostně po cestičce, jakoby se nechumelilo
a já se můžu smíchy potrhat. Náhle košťátko zůstane stát,
třikrát se otočí na fleku a potom šup do lesa, přímo na místo,
kde se nějaká temnářská duše snaží oloupat kůru z nádherného
statného buku. Košťátko se zastaví zrovna před tím zoufalcem,
kapánek se povytáhne a potom hrr na jeho hřbet a už ho mydlí
hlava nehlava, až se hory zelenají (:-))))))))) Temná duše
povyskočí, zakleje a sype tamodtud, až se jí práší za patami.
Bezhlavě přiběhne ke skále, kde se otevře velký černý otvor,
vtáhne duši dovnitř a celou ji pěkně obrousí v plamenech až na
samotné prajádro. Očistec v akci.
Večerní
film končí, za mnou stojí lesní skřítkové a tiše se
chichotají do dlaní. Se smíchem se zakutám do svého spacáku,
popřeji všem dobrou noc a blaženě usínám uprostřed promoklého
lesního chrámu.
Příspěvky
