Aolian: Předvánoční příspěvek

Vymývač mozků na plzeňském náměstí

Přihodilo se to v úterý 4. prosince. Po deváté hodině ranní jsem pomalu vplul do plzeňské metropole, kde mě přivítalo lehce podmračené nebe. Nad severním obzorem bylo dokonce patrné azuro v matně zamlženém oparu. Než jsem se však stihnul trochu více rozkoukat, na nebi se objevila mozaika tmavších a světlejších pruhů a do necelé půl hodiny pokrývala oblohu nad Plzní tmavá hutná mračna. Možná k tomu byl zaplikován také nějaký chemtrailsový sprejung, žel sluchový biomonitoring zcela selhal, neboť ze všech koutů města se do mých ušních bubínků valily vlny hluku z městské dopravy. Poté byla má meteo-pozorování vystřídána plánovanou návštěvou jednoho úřadu, kde jsem dozvěděl další novinky z oblasti naší nesmrtelné čecháčkovské byrokracie. Náladu mi to ale nepokazilo, vždyť je to vlastně všecko jenom taková malá hloupoučká iluze (:-))))))

Jedenáctá hodina dopoledne odstartovala další bod mého programu, a sice výpucy některých pradávných staroatlanských platforem, na které se dá nejlépe působit právě z lůna Plzeňské kotliny. Procházím skrze malý parčík poblíž hlavního náměstí a radostně si užívám přívalů velice příjemných a inspirujících energií, jež celostně pociťuji již od letošního listopadu. K pocitům radostné lehkosti také přispívá písčito-jílovitý podklad zdejší oblasti. U nás doma je to samá těžká rula a pararula, proto mi občas přijde k duhu nechat se trochu „nadlehčit“ na nějakých usazeninách či na rozpadající se žule. S tímto pocitem lehkosti a vnitřního veselí vcházím na hlavní náměstí a rovnou zamířím k chrámu svatého Bartoloměje. Je to energeticky velmi silné místo a zároveň místní klíčové očistné ložisko. Ve zdejší oblasti představuje jakési Srdce krajiny, odkud silnými krouživými pohyby vycházejí odstředivé energie, nabírají na sebe jemnohmotný balast a odvádějí ho do okrajových zón plzeňské metropole. Tam jsou tyto astrální nečistoty vynášeny vzestupnými energetickými proudy nad krajinu a poté nasávány do speciální očistné astrální úrovně. Tato přírodní čistička má povahu rotujícího kruhu, na jehož obvodu se nacházejí veliké ohňové fontány. V nich je pečlivě spalován na popel veškerý jemnohmotný humůsek, který projde jejich útrobami. Jemný popílek odpadává do široké jámy a odtud si jej přírodní bytůstky pečující o květinové zahrady odebírají ke hnojení svých nádherných výpěstků zářících všemi barvami. Ať žije akční recyklace temna!

A nyní jsou očistné procesy ještě posíleny o profukující vítr a lehké dešťo-sněžení. Při zaměření své pozornosti na místní Srdce krajiny však srážky ustávají a nade mnou se začíná tvořit světlejší kolo. Co nadělám, když namísto přírodních mraků mám nad hlavou opět onu klasickou chemicko-technickou slátaninu... Neuběhne však ani pět minut a na nebi se zjevuje tmavý hlučný letoun. Tak tebe, hochu, už nejde jen tak přeslechnout. Potvrzuje mi to i několik chodců jdoucích přede mnou. Zvedají hlavy k obloze a pátrají po předmětu nenadálého hluku. Po přeletu vrčounu se obloha znovu zatáhne a rozpadá se mokrý sníh. To už stojím na svém oblíbeném pracovním místečku. Na náměstí panuje čilý ruch z adventního trhovnictví a z velkých reproduktorů vytrubuje na plné pecky rádio Blaník. Můj pracovní koutek však poklidně, jako vždy, odpočívá v ústraní všeho toho blázince a předvánočního shonu.

Něco tady ale nehraje. Něco je špatně, hodně špatně. Cítím to stále více a více, už je tím zaplavena celá moje aura a zákeřně to proniká až do morku mé vlastní podstaty. Není divu, že se celá otřásla znechucením a slyším, jak nelibě zavrčela:

„Fujtajbl!“ Musím rychle jednat, neboť výrazně slábne můj osobní elektromagnetismus a dostavují se pocity únavy až ospalosti. Stáhnu se tedy do postranní uličky, kde nacházím azyl ve starém kamenném průjezdu. Rychle se mi vrací energie a síla jednat. Zkouším na dálku vysondovat, proč jsou letos před vánoci na plzeňském náměstí tak propadákové a destruktivní energie. Odpověď přichází brzy. V chrámu svatého Bartoloměje, pod střechou vysoké věže, je FYZICKY namontováno speciální technické zařízení vydávající na všechny strany velice nepříjemné energie bořící koloběh vlastního elektromagnetismu. Vysílané energie mají podobu čárového kódu tak, jak jej známe z obalů veškerých průmyslově vyráběných produktů. 

Zpovzdálí sleduji svým astrálním zrakem, jak energie čárového kódu produkovaného tímto podloudným technickým krámem narušují energetickou celistvost prostoru na plzeňském náměstí a rozkládají ji na různě veliké fragmenty. Do nich lze pak vcelku snadno vkládat různé astrální implantáty či dokonce celé oddíly fantómických černých mágů a skrze ně polarizovat energie do konfliktů. Podobně je fragmentována i aura fyzického těla. To má za na následek výrazné zeslabení osobního elektromagnetismu, což může vést až k odkotvení od zemského živlu. A nestojíme-li oběma nohama pevně na zemi, do naší mysli se začínají pomalu ale jistě vkrádat pocity nejistoty, pochybnosti nad sebou samým, jakož i pocity beznaděje, strachu a nedůvěry ve vlastní schopnosti. Život se stává jedním velkým chaosem, kdy se na nás všechno valí jak velká voda a každá prkotina se zdá být nepřekonatelnou překážkou. Zkrátka jsme stahováni až na dno samotné iluze...

Kolabování osobního elektromagnetismu však s sebou nese ještě jednu zákeřnost. Pokud se delší dobu nacházíme v prostředí likvidujícím zakotvení do zemského živlu, naše vlastní podstata se náhle začne v těle přetáčet, až se nakonec obrátí vzhůru nohama do polohy spícího netopýra. To je teprve pastaveček! To jeden nemyslí už na nic jiného než jít za roh a tam si dát prakem do makovičky (:-))))))))))

Kdo má spícího ducha (vlastní podstatu), ten tohle nejspíš vůbec neprožije, ale jistý mentální úpadek mysli po rozfragmentování vlastní aury určitě ano.

Z dřívějších zkušeností však vím, že jakákoliv technická zařízení musí být nějakým způsobem „oživována“, aby ve zdejším přírodním vesmíru vůbec mohla nějak fungovat. Týká se to i výroby elektrické energie, která běží podle dobře ověřitelných fyzikálních zákonů, ty se však nedějí samy od sebe, nýbrž za jejich projevem stojí celé řetězce přírodních bytostí. Činnost současných HAARPů vlastně vychází ze série speciálních zasvěcovacích rituálů provedených ve Staré Atlantidě. A tohle jen tak někdo nedokáže, však to také osobně naprogramovala partička zkorumpovaných strážců zdejšího vesmíru. Využila k tomu (nebo spíš zneužila) celé miliardy drobných přírodních bytostí, které jsou v přírodním řádu postaveny tak, že automaticky začnou vykonávat jakoukoliv práci, kterou jim předloží jejich „šéfíci“.

A nyní se vraťme zpět k hmotnému technickému „vymývači“ mozků skrytě nainstalovanému na plzeňském náměstí. Je totiž potřeba zkusit ho energeticky pořádně „očesat“. První, co upoutá mou pozornost, je jeho napojení na zemský meridián procházející středem chrámu svatého Bartoloměje. A neméně silné energetické napojení je tu i na holografické nebeské znamení Vodnáře. Svolávám pomocníky a soustřeďuji sílu na výpuc. Rozpadá se to – třikrát hurá! Z podloží chrámu vychází silný vzestupný sloup energie, projde skrz stavbu a přímočaře míří do oblak. Tak to má být... Jenže náhle se sloup energie zarazí o tvrdou astrální desku z černého mramoru a zhroutí se sám v sobě. V pozadí jsou zřetelné siluety temnářů.

Pozval jsem na pomoc dva zdatné Titány s obřími kyji. Bum, prásk a bylo po desce. Vzhůru k oblakům vyrazil nový sloup silné energie. Využil jsem ho k uzavření několika vadných časoprostorů z minulosti, které temnáři použili k naprogramování speciálních astrálních nástaveb zesilujících destruktivní působení onoho „vymývače“ mozků. Pak ještě zbývalo osvobodit několik nešťastných vodních bytostí připoutaných řetězy k podlaze chrámu. Celé jsem to znovu zkouknul při zpáteční cestě domů a co nevidím: nad plzeňským náměstím leží nějaký hutný obal. A ona to stará vrstva z pradávné planety Tiamat, jejíž neblahá minulost se nyní postupně čistí přes naši planetu (dík tomu, že naše planeta v sobě nese kus hmotného těla Tiamat). Starou vrstvu jsem nasměroval do přírodní čističky s ohňovými fontánami a vřele požehnal jejímu rozkladu:-)

P.S. Prosinec zatím vypadá dosti akčně, nebudu však nic nechávat náhodě a chystám se stejně jako v předchozím roce průběžně promazávat „paměti“ Živlu Vzduchu, aby lépe antichemtrailsová činnost proti klimoušům. Přišli jsme totiž s přáteli na to, že zvýšená aktivita modloslužebníků v čase vánočním neuvěřitelně zacpává paměti zejména vzdušného živlu a ten se potom chudák nemůže ani pořádně nadechnout k úderné protiofenzívě.

Jinak samozřejmě velké díky za odkaz na webové stránky Alušky, jejich prohlídka mě zahřála u srdíčka :-) Zvláště příhody s přírodními bytostmi a ty pěkné obrázky. Několikrát jsem se pokoušel – rukou svou neumělou - namalovat své přátele z Přírodní Říše a sklidil jsem za to hlavně kupu parodického smíchu :-)))))

Držím Alušce palce, aby jí ten krásný romantický vztah se světem přírodních bytostí vydržel. Oceňuju každou chvilku, kdy si můžu tuhle romantiku užít. Jakmile totiž bytosti přírody zjistily, že mě zajímají jejich problémy a že už delší dobu zkouším radikální výpucy temnářských platforem, namísto romantických chvilek se můžou přetrhnout, který z těch problémů, co je trápí, by mi ukázaly dřív :-)))))) A co si přitom vyslechnu nadávek, vrčení a prskání na celý tenhle pasystém! (:-)))))

Ještě štěstí, že se mi podařilo ve své (doufám, že už poslední inkarnaci) zaplout do přívětivého lůna českých hvozdů, luhů, hájů, polí, luk a pastvin. Jednak se tady docela pěkně můžu schovat v tom našem certifikovaném českém bordýlku, jednak sem v plné síle proudí povzbuzující lipová energie Univerzálního Stromu Života. Však je tady můj astrální průvodce Tilio doslova ve svém živlu (:-)))) Poslední dobou zaznamenávám zprávy o emigraci některých mých známých do ciziny. Prý už toho všeho mají dost. To my sice taky, ale určitě tady vydržíme až do konce. Vždyť to nejlepší teprve přijde, až se dostane ke slovu pracovní parta bytostí z radioaktivních ložisek. Tuhle na mě zrovna jedna z těch sympatických bytůstek spiklenecky zamrkala, pak zavřela očka a tiše šeptla: „Ještě musíme předstírat, že spinkáme, tak zatím.“

Vzpomínám si, že někdo se mě v jednom komentáři ptal, jaký mám názor na technologie Keshe. Musím se přiznat, že to celé jde nějak mimo mě. Technika a technologie, to je oblast, ve které mám slabiny, dalo by se říct, že je to pro mě spíš španělská vesnice. Technická zařízení jsou v tomto přírodním vesmíru druhotná a vlastně jsou to nástroje, které může kdokoliv vzít a využít nejen ku prospěchu celku, ale i pro svoje sobecké účely. To u přírodních systémů nelze, alespoň pokud je tedy svévolně nepřeprogramují jejich správci pod nějakou zákeřnou nákazou. Jinak jsou ale přírodní systémy samy o sobě dynamické živoucí organismy, které mají celé sady „filtrů“ nastavených na likvidaci mutantních forem života i na zkratování nežádoucích operací narušujících koloběh života.. Zatím se mi nepodařilo dopátrat, co bylo hlavní příčinou vniknutí a rozvoje invazních elementů do tohoto vesmíru, poměrně slušně vybaveného celou řadou obranných systémů. Ale silně to zavání skrytou nákazou Strážce Dechu Života. V pozadí jsou také viditelné aspekty záměrného nahrazení některých přírodních systémů „vyspělými“ technologiemi, které dodávají pocit důležitosti rozumovému egu. Když se zasune do pozadí tvůrčí jednoduchost a logičnost přírodního světa tak, aby postupně sešla z mysli, lze pak snadno vystavovat na odiv civilizační „pokrok“ skrze technická zařízení.

Obdivovatelů vyspělých technologií je mnoho, možná bych k nim patřil také, kdyby... Kdyby se mi postupně nezačala vracet paměť, v níž znovu prožívám neuvěřitelnou lehkost bytí ve svém Domácím vesmíru, kde veškeré dění podléhá pouze přírodnímu řádu. Postupně si vybavuji, jak třikrát tlesknu, zatočím se a v tu ránu se přenesu na místo, kde jsem si přál být. Je tam potřeba lehce prohloubit údolí a na jeho dně vytvořit pěknou tůň s několika zálivy. Není nic jednoduššího než si zahrát na modeláře terénu. Zkrátka trošku přihmotnit a stlačit půdní povrch a pak pozvat vodní bytosti, aby vytáhly nahoru vydatný pramen vody a daly nově vznikající tůňce své požehnání. Chystá se k tomu velká oslava a na okolních svazích doslova před očima vyrůstají keře plné chutných jedlých plodů. A copak to stojí tamhle opodál? Stavba, která už přežila svou užitečnost, protože se uzavírá starý vývojový cyklus v krajině. Však už k ní také přichází parta bytostí, mávnou rukou a stavba se před jejich očima celá zdematerializuje. Vzniklá energie je odvedena do koloběhu záření a později poslouží k nové výstavbě. Při vzpomínkách na své Domácí prostředí mi jakákoliv technika připadá nesmírně složitá a těžkopádná až neohrabaná. Ale jsem za tohle poznání rád, aspoň si budu pořádně vážit té jednoduchosti a lehkosti bytí, co máme u nás Doma (:-))))))

A na závěr trochu humoru aneb Duchovní poselství roku 2012

Došlo k němu zcela nečekaně na začátku května po 21. hodině večer. Věnoval jsem se zrovna sběru dat v Krkonoších a jelikož klimoušové přichystali navečer silný výplach tamní krajiny, uchýlil jsem se do útulného dřevěného krmelce v lůně vzrostlého lesa. Právě se stmívalo, když jsem si spokojeně hověl ve voňavém seně a rozjímal nad dnešními terénními objevy. Pak mi napadlo, že bych v té pěkné pohodičce mohl zkusit otevřít své „duchovní“ smysly pro přijetí nějakého důležitého poselství. Zavřel jsem tedy oči, uvolnil celé své tělo a soustředil se na příjem informací z „druhé strany“. Zanedlouho se přede mnou objevil obraz přímé cesty vedoucí pěkným lesem s urostlými stromy. A po té cestě cosi vesele poskakovalo ze strany na stranu. Zaměřil jsem se na toho veselíka a najednou, světe div se, vždyť je to zánovní březové košťátko! Hopká si radostně po cestičce, jakoby se nechumelilo a já se můžu smíchy potrhat. Náhle košťátko zůstane stát, třikrát se otočí na fleku a potom šup do lesa, přímo na místo, kde se nějaká temnářská duše snaží oloupat kůru z nádherného statného buku. Košťátko se zastaví zrovna před tím zoufalcem, kapánek se povytáhne a potom hrr na jeho hřbet a už ho mydlí hlava nehlava, až se hory zelenají (:-))))))))) Temná duše povyskočí, zakleje a sype tamodtud, až se jí práší za patami. Bezhlavě přiběhne ke skále, kde se otevře velký černý otvor, vtáhne duši dovnitř a celou ji pěkně obrousí v plamenech až na samotné prajádro. Očistec v akci.

Večerní film končí, za mnou stojí lesní skřítkové a tiše se chichotají do dlaní. Se smíchem se zakutám do svého spacáku, popřeji všem dobrou noc a blaženě usínám uprostřed promoklého lesního chrámu.