Milý orgonete,
včera jsem z nudy brouzdala netem a přemýšlela, co bych si tak ještě zajímavého přečetla.
A stalo se přesně to, o čem jsem bytostně přesvědčená, že je jedním z nástrojů Božích.
Totiž, že kdo-co hledá, nalézá. Já osobně hledám celé dlouhé roky tu Pravdu s velkým Pé .Mnohé mi již bylo duchovním průvodcem vysvětleno, k mnohým skutečnostem jsem byla postupně přivedena. A díky těmto pomocníkům, kterým mnozí s oblibou říkají "náhody", si troufám říci, již netápu a nebloudím. Dokud však člověk nepozná a nepochopí celou tu Pravdu, tak bude opakovaně zakopávat a zase se s námahou zvedat.
Ale nyní k věci: Včera jsem se tedy jen tak, prostě z nudy jak se říká, nahlédla na jednu kapitolku z Jana Ámose Komenského. Toho, o kterém znám jen to, že měl zájem na tom, aby byla dětem ve školách podávána výuka hrou. Takže jeho díla číst, mě dosud ani nenapadlo. No, a co se nestalo ! U náhodně otevřené kapitolky jsem byla v šoku, když popisoval prakticky totéž, co bylo duchovním průvodcem ukázáno mě. Vše to, o čem jsem nevěděla, s kým se o to vše podělit, J. Ámos Komenský vypsal. V 16. století !
Tak tedy, měla jsem před sebou rozevřené dílo z Labyrintu světa. Fascinovalo mě už jen to, že zatímco my hledáme po celém netu duchovní pravdu a principy, my Češi jsme dostali skutečně osvíceného člověka do vínku ! A ani o tom většinou nevíme. Kdo chce najít odpovědi na veškeré hádanky, jak funguje svět, co je to Boží království a co je správné, vřele doporučuji přečíst celé dílko ( určitě se pustím i do jeho dalších spisů). Pro všechny ostatní nabízím jednu z kapitol, která jistě bude fascinovat všechny. Ještě jednou připomínám: To dílo bylo sepsáno v době středověku, kdy na trůně seděli Habsburkové, to jest monarchie. Tak se koukněte.
Zde odkaz
Zdraví, tvá věrná čtenářka Dan.
Orgonet: Děkuji, výborný nápad. Snad ten archaický jazyk nebude na zábranu porozumění ...
KAPITOLA XXXII.
POUTNÍK SE NA TAJNÉ SOUDY A SPRÁVU SVĚTA DÍVÁPorozuměl sem pak brzo potom, že se tu veřejné toliko věci, všech stavů světa se dotýkající, spravují; jiné partikulární věci v vlastních svých místech, rathouzích, soudnicích, konsistořích etc. Co se pak v mé tu přítomnosti dálo, co nejkrátčeji oznámím.
Stížnosti na neřády světa
Nejprvé předstoupily uřednice světa, Industria a Fortuna, oznamujíce o neřádích, kteříž se ve všech stavích sbíhají, a to skrze společné nevěry, fortele, obmysly a šalby všelijaké: žádajíce, aby to nějak napraveno bylo. I zradoval sem se vida, že již sami oni na to přicházejí, nač sem já přicházel, že totiž řádu v světě není. A tlumočník to znamenaje dí: „To hle, tys se domníval, že sám ty oči máš, a kromě tebe žádný nic nevidí: a hle, ti, kterýmž to poručeno, jak bedlivý na to pozor mají.“ Já: „Rád to slyším,“ řekl sem. „Dejž Bože toliko, ať se tomu cesta najde.“
Vyhledávání příčin toho
I viděl sem, že se raddy sstoupily, a porozmluvíc spolu, tázati se skrze kanclířku Opatrnost daly, mohlo-li by se vyzkoumati, kdo by toho příčinou byl? A po mnohém vyhledávání oznámeno, že se nějací rotníci a buřičí vloudili, kteříž tajné i zjevné neřády roztrušují. Nejpředněji pak vina dávána (nebo je tu hned jmenovali) Obžerství, Lakotnosti, Lichvě, Chlipnosti, Pýše, Ukrutenství, Lenosti, Zahálce a některým jiným.
Mandát na původy neřádů
O něž když potaz šel, naposledy sepsán a čten nález, aby se skrze odevřené patenty (i v jistých místech vyvěšené a přibité, i vůbec po zemi rozeslané) prohlásilo, že Její Milost královna Moudrost, znamenajíc, jak skrze mnohé potutedlné vloudilé cizozemce mnozí neřádové vůbec průchod mají, tou příčinou ti, kdož toho původové býti shledáni jsou, že se z obce celého království na věčnost vypovídají, zejména Obžerství, Lakota, Lichva, Chlipnost etc., a to hned od té hodiny aby se více viděti nedali, pod skutečným na hrdle trestáním. Tento usudek když skrze zhotovené patenty publikován, nepodobné k víře, jaký všudy pléšícího lidu hluk povstal, a každému se (i mně) zlatého již v světě věku naděje dělala.
Nová naříkání a nová nařízení
Ale po malé chvíli, když nic lépe v světě nebylo, mnozí přibíhali, že se exequucí nevykonala, naříkajíce. Po zasednutí tedy opět raddy nařízení jsou od královny komisaří, Nedbal a Přehleda, k nimž pro větší vzácnost z královských rad přidánaMírnost, s poručením, aby pilně ohledali, zdali zlopověstní ti vypověděnci přes mandát tu zustávají, či se někteří opovážlivě zase navrátili. I ubírali se komisaří, a po nějakém času vrátivše se, relací činili, že sic nalezli některé podezřelé, ale ti že se, aby z vypověděných byli, neznají, a také jináč jmenují. Jeden že jest podoben k Ožralství, ale že slove Rouš aneb Veselost; druhý podobný k Lakomství, ale že slove Hospodářství; třetí podobný k Lichvě, ale že slove Ourok; čtvrtý k Chlipnosti, ale že mu říkají Milost; pátý ku Pýše, ale že se jmenuje Vážností; šestý k Ukrutenství, ale že slove Přísnost; sedmý k Lenosti, ale že má jméno Dobromyslnost etc.
Vysvětlení mandátu
To když uváženo v raddě, vyhlášeno zase, že Veselost není Ožralství, ani Hospodářství Lakomstvím slouti nemá etc. Protož aby se poznamenané osoby svobodné propustily, mandát že se na ně nevztahuje. Tento nález jak rozhlášen, oni se hned svobodně ubírali, a lidu obecného zástup za nimi jdouce s nimi se známili a tovaryšili. Já na Šalomouna a jeho collégy pohleděv, kroutiti je hlavami vidím: však když mlčeli oni, mlčel sem i já, kromě že jsem jednoho z nich druhému šeptati slyšel: „Jména (prý) sou vypovědína, zrádcové a zhoubcové, jména sobě změnivše, volný průchod mají: nebude z toho nic dobrého.“
Stavové světa žádají zlepšení svobod
V tom přišli opět a audiencí žádali vyslaní ze všech stavů světa; a puštěni jsouc, přednášeli s divným kejklováním poníženou všech věrných poddaných žádost: aby se Její Milost nejjasnější královna milostivě rozpomenouti ráčila, jak věrně a poslušně všickni upřímní stavové sceptrům panování jejího až posavád se drželi, na jejich právích, výpovědech a celé správě dověrně přestávajíce, i na potom toho a ne jiného umyslu jsouce; toliko že pokorně žádají, aby pro odměnu předešlé a ponuknutí k nové stálé věrnosti Její Milostí Královnou jim privilejií a svobod jejich zlepšení nějaké (jak by koli Její Milosti Královny prozřetedlnosti se líbilo) učiněno bylo: za to dobrodiní že stálým poslušenstvím vděčnosti náležité dokazovati slibují. To odmluvivše, poklonili se k zemi a postoupili zpět. Já protra sobě oči: „Což toto bude?“ dím. „Ještě-liž svět dosti svobod nemá, že jich více chce? Uzdy vám, uzdy a biče a trochu helleboru!“ To však sám sobě. Nebo sem uložil nic neříkati: aniž mi u přítomnosti mudrců a šedivců těch, kteříž na to také pozor dávali, slušelo.
Nových privilejií rozdělování
I sstoupí se opět do rady, a po dlouhém rokování dá oznámiti královna, že vždycky na tom byla, vzdělávati a ozdobovati království své, a k tomu že sama od sebe vždycky nakloněná jest: ovšem tedy žádost poddaných svých a věrných milých slyšec, že ji oslyšeti nechce. Protož že se na tom uradila, aby pro rozhojnění poctivosti jejich titulů jim ve všech stavích přiopravila, kterýmiž by se zřetedlněji a s větší pochvalou jedni od druhých dělili. Protož že nařizuje a poroučí, aby se na potom řemeslníci psali slovoutní, študenti osvícení a nejučenější, mistři a doktoři nejslovoutnější, kněží důstojní, velební a všelijaké cti hodní, biskupi nejsvětější, bohatší mezi měšťany urození, zemané urození a stateční rytíří, páni dvakrát páni, hrabata vysoce urození páni a páni, knížata velikomocní, králové nejjasnější a nepřemožení. „Což aby tím pevnější bylo, nařizujeme, aby žádný ani listu přijímati nebyl povinen, jestliže by se mu co z titulů vypustilo aneb pochybilo.“ Začež vyslaní poděkování učinivše odešli. A já sobě na mysli: „Znamenitá váše kořist, čáry na papíře.“
Supplikací chudých
I přinešená od chudých ze všech stavů supplikací, v níž na nerovnost velikou naříkali, že jiní hojnost mají statku, a oni nouzi trou: aby to srovnáno nějak bylo, žádajíce. Po uvážení té věci odpovědíti chudým poručeno, že ač by Její Milost Královna všechněm pohodlí, jakého sobě kdo sám vinšuje, přála, však že sláva království toho vyhledává, aby se jedni nad druhými stkvěli. K tomu že pro ustanovený jednou v světě řád jinák to býti nemůže, než aby jak Fortuna svůj hrad, tak Industria své dílny osazené měla. Než toto že se dovoluje, aby každý neléně se, jakýmikoli cestami můž a umí, z chudoby sobě pomáhal.
Supplikací snažných
Ta odpověď supplikantům těm daná jak se rozhlásila, přistoupili po malé chvíli jiní, od snažných supplikací nesouce, aby tedy napotom ti, kteříž by se nelénili, v kterémkoli stavu a předsevzetí svém opatřeni v tom byli, aby sami oni to, po čem dychtí a pracují, docházeli, slepým štěstím aby nic nešlo. Na kteréž supplikací, v uvažování ji, dlouho rada držána: z čehož sem soudil, že nesnadná věc byla. Naposledy však prohlášeno, že ačkoli uřednici Fortuně a služebnici její věrné (nebo že se jinák neví) Náhodě jednou jim svěřená moc a správa z rukou vzata býti nemůže, nic méně však, že na to pamět bude, i jim o tom poručení se stane, aby snažní před nedbalci (pokudž by se trefovati mohlo) na pozoru byli: tím tedy že se spraviti moci budou. I odešli ti také.
Supplikací učených a slavných
Přišli pak hned za tím od některých zvláštnějších lidí vyslaní, Theophrastus a Aristoteles, žádajíce dvojí věci. Předně, aby nebyli takovým příhodám jako jiní lidé poddáni. Druhé, poněvadž z Boží dobroty na tomto světě znamenitějším vtipem, uměním, bohatstvím etc. poctěni jsou (jakýmž lidem umírati obecná škoda), mohlo-li by tedy před obecným houfem to privilejium míti, aby neumírali, že žádají. První žádost jejich když uvážena, odpovědíno, že věci spravedlivé žádají: protož že se jim povoluje, aby se, jak nejlépe umějí, před příhodami hájili, umělí uměním, opatrní opatrností, mocní mocí svou, bohatí bohatstvím svým. Z strany žádosti druhé poručila královna Moudrost ihned všecky nejznamenitější alchymisty svolati a takového prostředku, kterým by se nesmrtedlnost způsobiti mohla, se vší pilností pohledati. Kteříž k sobě to přijavše, rozešli se. Když se pak dlouho žádný nevracel, a legáti na odpověď dotírali, dána jim pro interim taková resolucí, že Její Milost Královna nepřeje, že takoví zvláštní lidé s jinými zaroveň hynouti mají: a však že tomu na ten čas ještě cesty neví. Toto však za privilejium že jim dává, aby, kdež se jiní prostí hned za čerstva po smrti pohřbují, oni co nejlépe mezi živými aby chováváni byli; a kdež jiní po smrti jen pod zelený drn se dostávají, oni aby se kamením přikládati dali. Tohoto, a což by sobě víc pro rozdíl od chatry lidu vyšetřiti mohli, že se jim povoluje a na to privilejium dává.
Supplikací od vrchnosti
Ti když odešli, předstoupili někteří jménem vrchností, obtížnost stavu toho předstírajíce a za polehčení žádajíce. I povoleno jest jim, aby sobě hověli a skrze místodržící a uředníky věci řídili: na čemž přestavše a poděkovavše odešli.
A od poddaných
Nedlouho za tím přišli vyslaní od poddaných, rolníků i řemeslníků, naříkajíce, že kteří nad nimi jsou, nechtí než pot jejich píti, protož že je honiti a štváti dají, až z nich krvavý pot teče. A ti, jichž k tomu užívají, že to tím ukrutnějí činí, aby i sami odtud mízku měli. Čehož na důvod vysypali tu hned mozolů, zsinalostí, jízev i ran čerstvých (kteréž na ukážku byli přinesli) hromadu, žádajíce milosti. I zdála se věc zřejmá, že to příkoří jest, protož aby zastaveno bylo; však poněvadž vrchnostem skrze služebníky říditi dovoleno, ti že jsou vinni: protož aby obesláni byli. Půhonové tedy hned rozesláni ke všechněm královským, knížecím a panským raddám, regentům, uředníkům důchodníkům, výběrčím, písařům, rychtářům etc., aby se ničímž nevymlouvajíc postavili. Poručeno, stalo se. Však proti žalobě jedné deset jich postaveno, když to na lenost poddaných, neposlušenství, zpouru, pýchu, bůjnost všelijakou, když se jim jen maličko uzdy popustí, a co toho víc, mnohé a rozličné stížnosti vedeny. Po vyslyšení těch uvažována opět v radě všecka ta věc: a vyhlášeno poddaným, poněvadž sobě lásky a milosti vyšších svých vážiti buď nechtí, neb neumějí, aby tedy zůřivosti obvykali, poněvadž to v světě býti musí, aby jedni panovali a druzí poddáni byli. Mimo to však že se jim přeje, mohou-li sobě ochotností, povolností a skutečnou poddaností u vrchností svých a místodržících jich co nejvíc přízně dobyti, aby ji užívali.
Stížnost politiků a prokurátorů
Po propuštění těch pozustali tu politici (raddy královské a panské, doktoři práv, prokurátoři, rychtáři etc.), stěžujíce sobě na nedokonalost práv psaných, že podlé nich ne všecky mezi lidmi se sbíhající rozepře (ačkoli již na statisíce casus vypsaných mají) rozhodnuty býti mohou. A tím že jest, že aneb nemohou dokonále mezi lidmi řádu držeti; aneb přidají-li kdy pro vysvětlení práva a skončování pře z svého co, že se to od nerozumných za natahování práv a převrácení pře pokládá, a odtud i k nim nelíbost, i společné různice tím víc rostou. Protož že žádají aneb rady, jak dělati, aneb proti všetečným lidským soudům ochrany. Těm když vystoupiti poručeno, šel potaz: a tu jaká od které z rad královny přímluva byla, dlouho by připomínati bylo. Protož samo o tom snešení povím, kteréž jim po zavolání jich zase oznámeno. Jmenovitě, aby nová práva na všecky příhody dokonále se trefující sepsána býti mohla, k tomu Její Milost Královna že cesty nevidí: protož aby při prvnějších právích a navyklostech zustáno bylo. Pravidlo jim dáno: ratio statûs.Než toto že jim za pravidlo a klíč všech práv Její Milost Královna dávati ráčí, aby všudy svým práv vykládáním a soudů vedlé nich konáním buď k svému neb k obecnému dobru směřovali. A to že slouti bude ratio statûs, čímž že se proti šermům obecných pomlův jako štítem zamítati moci budou, že toho a toho přítomný způsob (jemuž nekaždý rozumí) vyhledává, tak že býti musí. Politici, to pravidlo přijavše, slíbili se podlé něho chovati a odešli.
Stížnost žen na muže a mužů na ženy
Neminulo málo, přišly ženy, stížnost sobě, že pod mocí mužů jako otrokyně nějaké zustávati musejí, vedoucí. Našli se hned tu i muží, nad neposlušenstvím žen hořekující. I sstoupili se královna s raddami, a to jednou i po druhé do potazu, až pak skrze kancléřku výpověd vyhlášena takto: „Poněvadž přirození mužům přednost dalo, toho že se při tom zanechává; a však s výminkami těmito znamenitými. Předně: poněvadž ženy polovice jsou pokolení lidského, tedy aby muží bez jejich rady nic nečinívali. Druhé: poněvadž častokrát přirození štědřeji se dary svými ženám než mužům vylévá, aby, kdy která z muže svého rozumu a moci míti můž, mužatka sloula a muž ji přednosti bráti nemohl.“ To byla výpověd první: na kteréž se ani mužům, ani ženám přestati nevidělo. Ženy zajisté chtěly, aby se s nimi muží aneb regimentem rozdělili aneb přejímali, tak aby se vrstvou regiment měnil, a jednák muží, jednák ženy jej držely. Ba nalezly se, kteréž nechtěly než cele panovati, hbitější svou jak tělem, tak i rozumem potočitost předstírajíce: tolikéž poněvadž po tolik tisíc let muží přednost drželi, již také že čas jest, aby jim ustoupili. An že toho před málo lety v království englickém ušlechtilý příklad spatřín, že když královna Alžběta kralovala, ku poctivosti jí všickni muží pravou ruku ženám pouštěli, což ještě chvalitebně trvá. Poněvadž tedy Její Milost světa královna Moudrost i všecky její raddy, v jejich pohlaví od Boha stvořeny a světu představeny jsou, že tedy slušně má (Regis ad exemplum totus componitur orbis) za způsob světa býti správa i domů, i obcí. Kterouž řečí domnívaly se, že královnu Moudrost na svůj smysl snadně napraví. Ale muží, aby pře nepromlčeli, tímto se bránili: že ač Bůh královně Moudrosti regiment svěřil, sám ho však předně v rukou drží, a to cele a vždycky; protož oni že také chtějí etc.
Narovnání mezi muží a ženami
Na to bylo sstupování opět několikero: a tak sem souditi mohl, že jim nebrzy tak těžká materia přicházela. Když sme pak všickni na poslední výpověd čekali, nedočekali jsme se ji: než poručeno Opatrnosti s Přívětivostí tajně s jednou i druhou stranou jednati. Kteréž do toho se vloživše, takový našly prostředek, aby muží pro svornost a pokoj doma aspoň tiše přednost ženám pouštěli a rad jejich užívali. Ženy pak aby na tom dosti majíce, zevnitř se ku poslušenství hlásaly: poněvadž tak při starobylém obyčeji povrchně vždy předce zustáno býti bude moci a jejich domácí regiment také nezle bude stvrzen. Sic že by veliká ta obecného regimentu tajnost, že muží spravují obec, obec ženy a ženy zase muže, k vyjevení přišla: k čemuž aby přijíti nedopouštěli z obojí strany, že Její Milost Královna prosí. I přijato jest to od obojí strany. Sir. 26. 29. efez.5. 23.To vida jeden z tovaryšstva Šalomounova, řekl:„Žena, kteráž ctí muže svého, za moudrou jmína bývá.“ A druhý přidal: „Muž jest hlava ženy, jako i Kristus církve.“ Ale zustalo při tom přátelském narovnání, a ubírali se preč, muží i ženy.
Příspěvky
