Buďme bdělí, když se "odborníci" vyjadřují ke zdravotní nezávadnosti čehokoliv, a nejprve se ptejme "Cui bono?" "Komu to prospěje?"
Stát nad námi bdí
Sylvie Simon
Britská vláda nedávno vyjádřila svou „upřímnou lítost a hlubokou soustrast“ příbuzným obětí thalidomidu, který způsobil četná nezvratná postižení lidí v letech 1958-1961. Odhaduje se, že asi 12 000 dětí se narodilo s hroznými deformacemi očí, uší nebo srdce a atrofovanými či chybějícími údy. Polovina z těchto dětí nepřežila. Později se ukázalo, že někteří z přeživších předali svá postižení a deformace svým vlastním dětem prostřednictvím své poškozené DNA.
Tento jed byl předtím schválen všemi příslušnými regulačními orgány, které vydaly ujištění, že tento lék může být podáván „naprosto bezpečně ženám, které jsou těhotné nebo chtějí otěhotnět, protože nepředstavují žádné nebezpečí pro matku ani dítě“.
Až po tisících neštěstí a úmrtí byl tento lék „nepředstavující žádné nebezpečí“ konečně stažen z oběhu.
Trvalo dalších 50 let, než Mike O´Brien, britský ministr zdravotnictví, oznámil přeživším v Británii, kteří po desítky let žádali, aby vláda připustila svůj díl odpovědnosti, a kteří dostali od pachatele tohoto jedu nějaké odškodnění, že budou dostávat navíc roční kompenzaci od výrobců. Tento dlouhý odklad zjevně ušetřil placení osobám, které zemřely v minulých letech. Ve Francii je předpis tohoto léku pro ženy v plodném věku omezen na jeden měsíc.
Lék Distilben byl užíván pro prevenci spontánních potratů, i když v roce 1971 ukázala americká studie na 4 000 ženách prováděná po 5 let, že lék způsobuje problémy v těhotenství a může způsobit rakovinu dělohy matky a malformace genitálií u dítěte. Úřad FDA (Americký úřad pro léčiva), který byl v té době přísnější než nyní, jej ihned zakázal, a ostatní státy v následujících letech učinily totéž.
Ale ve Francii, navzdory všem rizikům užívány, byl na radu koupených a placených expertů dále předepisován ještě 6 let, a to s požehnáním ministerstva zdravotnictví.
Oběti – 160 000 žen, které prošly touto léčbou, musely po léta bojovat za uznání škod, které jim byly způsobeny. Konečně, v lednu 2010. o 40 let později, vydal Nejvyšší soud dva významné zákony ve prospěch těchto obětí trpících rakovinou.
Už dále nemusely prokazovat, jakou značku léku brala jejich matka v těhotenství – groteskní požadavek – a mohly žalovat buď Novartis nebo UCB Pharma a žádat kompenzaci, jakmile prokázaly vztah mezi svou nemocí a faktem, že jejich matka brala Distolben. To bylo to nejmenší, co mohly očekávat, zejména když v květnu 2006 noviny Le Parisien řekly, že tento jed „byl také pravděpodobnou příčinou rozsáhlé série sebevražd“.
Po celá léta ve všech státech se lékařské katastrofy odvíjejí ve stejném sledu. Průmysl nás uklidní informacemi připravenými vědci, kteří vydají zavádějící prohlášení, a když se začnou hromadit zprávy o onemocnění a úmrtích, úřady nadále vydávají uklidňující prohlášení expertů, popírajících jakýkoliv vztah mezi výrobkem a jeho nebezpečnými následky. Mezitím se brání všem nesouhlasícím vědcům, aby veřejně vyjádřili své mínění, a jejich práce je diskreditována.
Nic jsme se nenaučili ani z tragédií, které způsobili ti, kdo umožnili široké použití azbestu nebo PCB hromadících v půdě z důvodu pomalého rozkladu, nebo růstových hormonů v chovech zvířat, nebo agrochemikálií. Potom tu byl skandál v organizaci ARC zkoumající rakovinu, zapřený více než 600 lékaři a badateli, kteří využili své „vědecké“ pozice k prohlášení ve prospěch asociace, navzdory opakovaným varováním od regulačního orgánu IGASS (Generální inspektorát sociálních věcí).
Stejný příběh se odehrál v případech kontaminované krve (používané pro transfúze, dokud se nevyčerpala zásoba); v případě lidského růstového hormonu, který způsobil smrt 117 lidí léčených v roce 1980 (za což byli odpovědní lidé jen tak zproštěni viny); případ Vioxxu, který byl pokládán za nejúčinnější lék roku, ale zabil několik desítek tisíc lidí předtím, než byl stažen; případ antibiotik, která jsou po celá desetiletí předepisována bez potřebné opatrnosti, takže ztratila svou účinnost.
K potenciálním zabijákům, kteří jsou dosud na svobodě, patří dioxiny, vysoce karcinogenní látky produkované většinou v provozech na recyklaci odpadu; estrogeny, které se nacházejí ve vysokých koncentracích v řekách a způsobují drastický pokles reprodukčních kapacit rybích samců; geneticky modifikované potraviny pěstované na otevřených polích (s čímž nesouhlasí 74% francouzské populace); nesčetné telefonní vysílače, antény mobilních operátorů a sítě wi-fi pro šíření bezdrátového internetu po celé zemi, přestože nebyla dosud vypracována žádná důvěryhodná studie o jejich vlivu na lidské zdraví, a bude trvat léta, než se jejich škodlivé účinky stanou zřejmými.
Manipulace pokračuje s očkováním proti hepatitidě B a naprostým popřením tisíců jeho obětí, dále autismem způsobeným jistými vakcínami, což nevyvolává žádný zájem u našich parlamentních poslanců, nemluvě o nepandemii „prasečí chřipky“, mezinárodního skandálu, jehož konec je v nedohlednu, protože škodlivé postranní účinky vakcíny (nikoliv chřipky) se budou postupně projevovat v příštích letech.
Poté v květnu 2009 ministři ekologie, zdravotnictví a ekonomie a bydlení podepsali meziministerský příkaz pozastavující zákaz „recyklace“ radioaktivního odpadu z jaderného průmyslu jeho užitím pro výrobu zboží a stavebních materiálů. Příkaz vešel v platnost i přes opačný názor úřadu pro jadernou bezpečnost. Takže jednoho dne možná začnou používat ke stavbě domů a škol radioaktivní beton. Je to podobné jako historie s azbestem.
Kdo je, nebo bude, volán k odpovědnosti za tyto katastrofy? Nikdo, samozřejmě. Příležitostně jsou někteří výrobci předvoláni k soudu, ale vždy se z toho vyvléknou a ještě získají výhody. A můžete si být jisti, že nikdo z těch, kdo jsou odpovědni za zdraví národa, kteří je nechají konat a nikdy nezasáhnou, nebudou nikdy vyslýcháni, i když jsou hluboce účastni na desinformacích a lžích šířených výrobci a médii.
Jedinou nadějí je, že veřejnost konečně přestane poslouchat všechny ty experty, kteří jsou současně soudci i zainteresovanou stranou, a kteří jsou placeni průmyslem, kteří jsou právě tak slepí jako zločinní, že veřejnost se probudí ze svého kómatu dříve, než na nás dopadne ještě více katastrof, které v naší zemi přicházejí v pravidelných intervalech.
Všechny tyto skandály mají jedno společné, a jediný společný původ: fatální přitažlivost vydělání peněz na úkor péče o zdraví. A přece po každém skandálu význační „specialisté“ vyhřívající se v přízni všeobecného odpuštění, nám říkají tklivým tónem, že odsouzeníhodná rozhodnutí byla oprávněna „tehdejším stavem vědeckého poznání“. Mezitím pojem „odpovědný, ale nikoliv vinný“ byl nahrazen pojmeme „vinen, ale nezaslouží si odsouzení“.
Velmi málo lidí, kteří jsou vinni, bylo odsouzeno, a pak stejně museli jen platit pokutu. Pokud to takto funguje, ať je pokuta jakkkoli velká, budou pokračovat ve svých nemorálních praktikách, protože riziko je daleko menší než možný zisk. Jedinou cestou, jak omezit škody, které mohou učinit, je dát je za mříže spolu s těmi, kteří jsou souzení podle běžného práva, jako každý, kdo spáchal zločin.
Sylvie Simon