8. května 2012

Eckhart Tolle: Rozhovor s Geneen Roth 3

1. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/04/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-1.html
2. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/05/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-2.html

Geneen: Zdá se, že pro vás se probuzení – to velké probuzení, to „příští ráno“, - odehrálo najednou. Tu kapitolu vaší knihy Síla přítomného okamžiku jsem četla mnohokrát. A to byla zase jiná zkušenost než moje. Cítit tu živou bdělost, a už nikdy nemuset jít zpátky, abyste zkoumal cokoliv ze své minulosti. Nechat jít bolest a utrpení, o kterém jste mluvil.

Eckhart: Ano, to je pravda. Bylo to odtotožnění od mysli, od myšlení, a také od emocionálního pole. Nebylo to potlačení ani nic podobného, jen kolem toho všeho velký prostor. Nicméně integrace stavu přítomnosti do života a jeho ovlivnění nějakou chvíli trvalo. A to se nezmiňuji o pochopení toho, co se vlastně stalo. Neměl jsem ani tušení, co se stalo, jen jsem si uvědomoval, že jsem v klidu. Vůbec jsem nevěděl proč, jak si to vysvětlit, a trvalo několik let, než jsem doopravdy pochopil to odtotožnění od mysli. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jenom jsem cítil hluboký mír, aniž jsem věděl proč. Nezměnilo to okamžitě všechno, co jsem v životě dělal. Bylo to, jako by moje staré já, zejména vnější konání, mělo jakousi setrvačnost. Takže jsem pokračoval v tom, co jsem dělal, byl jsem stále v akademickém světě, pak jsem začal dělat Ph. D., aniž jsem věděl, že už to dávno není cílem mého života. Ale starý způsob života měl setrvačnost, a než se vyčerpala, a pak jsem teprve pocítil, že je rozpor mezi tím, co dělám a mým vědomím, tím, kdo jsem. A to mi umožnilo vystoupit z toho, kde jsem byl, opustil jsem akademický svět a odešel do nicoty, neměl jsem zaměstnání, peníze ani nic, ale byl jsem šťastný. A ani pak to ještě nebylo zcela integrováno. Dva roky jsem se jen tak potloukal, ale pak jsem musel hledat nějakou práci. Nevěděl jsem, co dělat, o co se ucházet. Dokonce jsem se ucházel o zaměstnání v bance, i na univerzitě, protože jsem se musel nějak živit. A na univerzitě byl moudrý profesor, jeden z těch, co se mnou dělali pohovor. Odpovídal jsem spontánně na otázky, které mi dávali, a ten starý profesor si asi něco uvědomil, protože na konci pohovoru se mě zeptal: „A co chcete doopravdy dělat?“ (:-))) Pro mě to byl velký vhled, sám vesmír mi řekl  něco skrze něj.
A pak se mě lidé začali příležitostně na něco ptát, říkat mi o svých problémech, a já jsem začal něco říkat, a ani pak jsem si hned neuvědomil, že tohle je to, co mám dělat. Uplynula nějaká doba, než jsem si řekl: „Aha, já mám dělat to, co už dělám.“

G.: Takže v každodenní interpretaci, dělat to, co srdce miluje, co přichází přirozeně ... Než jsem začala učit - už jsem o tom trochu psala v knize Ženy, jídlo a Bůh - myslela jsem si, že mám jít na lékařskou fakultu. Měla jsem maturitu, a nevěděla, co dělat, a řekla jsem si, že mám být lékařkou. Jenže jsem nesnášela chemii a fyziku, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pořád jsem si myslela, že mám být lékařkou – až do toho velkého probuzení, jak jsem říkala – řekla jsem si: „Aha, s jídlem se to dá dělat jinak“,  a pomyslela jsem si, že o tom budu říkat lidem. Neměla jsem zaměstnání, ani peníze, žila jsem jako chůva u přítelkyně ve sklepě, starala jsem se o její dvouletou dceru, a pořád jsem měla nadváhu, asi o 30 – 35 kilo více než vážím teď. Ale věděla jsem, že jsem něco našla, anebo lépe, že něco si našlo mě. Chtěla jsem to dát lidem vědět. Tak jsem se rozhodla dát do novin inzerát: Skupina na podporu impulzívních jedlíků. Může přijít kdokoliv, kdykoliv. A chtělo přijít mnoho lidí, takže moje přítelkyně mi řekla, že to můžu udělat v jejím domě. A já jsem se rozhodla, že si nechám udělat trvalou na vlasech, protože jediná hubená věc na mně byly vlasy, tak jsem chtěla mít trvalou, abych měla pořádné kudrnaté vlasy. A byla to trvalá, co se suší vzduchem, takže jsem musela spát přes noc v natáčkách, a když jsem si šla další den nechat sundat natáčky, to byl den, kdy jsem měla učit první skupinu, u kadeřnice na dveřích byl nápis: Musela jsem na náhlou operaci, nesundávejte si natáčky z vlasů až do zítřka. Takže jsem musela začít mou úplně první výuku mnohem tlustší, než jsem teď, s opravdovou nadváhou, měla jsem na sobě uprostřed prosince letní šaty, protože jsem neměla žádné šaty, co by mi padly, a musela jsem stát před obchodem s lihovinami a ukazovat lidem parkování, protože jinak by nenašli místo. Takže jsem tam stála, natáčky ve vlasech, před obchodem s lihovinami, mávala jsem na všechny a říkala jim: „Ahoj! Já vám pomůžu zbavit se impulsivního jedení!“ (:-)))))) A lidé s křikem neutekli, zaparkovali, a pak jsme pár let zůstali spolu. To všechno se stalo více či méně organicky, ale od toho, že jsem nevěděla, co se bude dít, jsem náhle věděla, co mám dělat a co mám ráda.

E.: To je dobrý ukazatel pro mnoho lidí. Mohla byste vyjádřit několika slovy, co je příčinou každé závislosti? Zdá se, že mají všechny společnou příčinu. Mohl bych to říci svými slovy, jak to vidím, ale rád bych to slyšel od vás, co je závislost, závislé chování, nutkavé chování, obsese, jaká je jeho základní příčina a jak to překonáváte?

G.: Myslím, že obsese a závislost jsou velká slova, a já je většinou neužívám, protože si myslím, že nálepky lidi moc postraší  - oni se pak sami nálepkují, a bojí se té nálepky. Takže ta slovy obvykle nepoužívám. Slovo obsese používám snadněji než závislost. To, co jsem přímo zažívala na sobě, a vidím i na svých studentech, je, že ve vaší mysli je nějakým způsobem „změněn kanál“, a mysl vám říká, že nesnášíte to, co se přes vás řítí. Také   z toho vyvstává  přesvědčení: Já nemohu být s tím, co je právě teď tady. Musím to změnit, napravit. Když si dovolím to cítit (za to si doplňte svůj problém), nebudu schopen snášet tu bolest, budu naštvaný.“
Na začátku „léčby“, když má takový člověk zůstat tichý, neví, jak na to – pokud už nejste aspoň trochu seznámeni s tichostí, tak jste stále naštvanější a úzkostnější, neklidnější, a dokonce panikaříte. Nevíte, jaké to je. Takže si myslím, že jde o deficity, které cítí mnozí z nás, založené na minulosti, a které patří do našeho podmíněného chování a názorů. A mnozí si neuvědomují, že jsou naprosto ztotožněni s těmito deficity z minulosti. Totálně.
Ty věci cítíme jako nesnesitelné. A tak saháme po něčem vnějším, třeba po jídle, abychom je změnili. Nebo abychom je necítili. Pomohou nám, abychom se buď cítili více živí. V okamžiku, kdy si dáte jídlo do úst, jenom ten první okamžik, to je „mňam“ – vaše pozornost, vaše bloudící mysl odejde od čehokoli k „ach, to je dobrota“. Takže na okamžik dojde k uklidnění, přestane to, co vám způsobuje tolik bolesti. Nebo o čem si myslíte, že vám způsobuje bolest.

E. Jeden psychoterapeut řekl, že nemůžeme tolerovat ani malý kousek utrpení. Dítě potlačuje utrpení, protože nemůže jinak. A co je pro dítě obrovské utrpení, to je pro dospělého relativně malé utrpení.  Ale vzorec „nemohu si dovolit, abych to cítil, nesmím se na to dívat“ je vzorec, který pochází z dětství. Ale pro dospělé už to neplatí. Pro dítě to má smysl, aby to dělalo, perfektně to funguje. Ale pro dospělého je to dysfunkční chování. Ale jakmile si dospělý uvědomí „vždyť to není tak zlé, mohu tomu vlastně dovolit, abych to cítil, mohu tomu věnovat bdělou pozornost“, to je ten krok k překonání.

G. Ano, přesně tak. Jde o to pochopit, že často vidíme, cítíme a prožíváme bolest tak, jak jsme to dělali jako děti, kdy jsme neměli na výběr. Tak jsme ji zablokovali, aby mlčela, aby nás více netrápila, abychom s ní nemuseli bojovat. Ale dospělý člověk má na výběr. A jedna z možností je začít se zajímat a být zvědavý na to, co se děje, a tím získat bdělou pozornost. A bdělá pozornost a nutkavé jednání nemohou existovat v jednom prostoru. Jakmile se stanete zvědavými na to, co se tu děje, už je v tom bdělost. Už vidíte, že jste tu vy a ta věc, které říkáte moje bolest, a můžete vidět, že bdělost je větší než to, čemu říkáte nebo o čem si myslíte, že je to nesnesitelné. Je to tak nesnesitelné, že musíte jíst, abyste na to nemysleli.

E. Bdělost je nejen větší než bolest, ona je větší než celý váš pojem o svém Já, který založený na vaší mysli. Pocit toho, kdo jste, byl předtím založen na vaší hlavě, takže jste si sami vyprávěli, kdo jste. Všechny ty názory, to jsou jen myšlenky, ale existuje široký prostor, dá se říci, že uvnitř vás. Nejprve je to pociťováno jako široký prostor uvnitř vás, ale je to transcendentní šíře, jde to daleko za vše. Teologové říkají, a je to ve skutečnosti dosti hluboké, že Bůh je imanentní a transcendentní. Imanentní znamená, že sídlí uvnitř vás, jako Já, a transcendentní – je něco, co je naprosto nepoznatelné, daleko za vším, co je svět forem. Je to átman i brahman. Je to skutečná jednota. A to je právě ono. Proto název knihy Ženy, jídlo a Bůh, protože to přímo vede k uvědomění Boha. Já často slovo Bůh nepoužívám ...

G. Já taky ne, a přesto jsem to dala do názvu knihy (:-)))

E. A podtitul knihy je „Neočekávaný průchod téměř k čemukoli“. To je nádherné.

G. Nechtěla jsem tam dávat „ke všemu“, ale opravdu si myslím, že je to ke všemu, protože učitelé zenu říkají, že způsob, jak děláme cokoli, je způsob, jak děláme všechno. A tak když se podíváte na způsob, jak jíte, nebo jak vedete své vztahy, když všechno děláte s podtextem myšleky „nic není dost“, tak se přejídáte. To, co opravdu chci, je nemožné, tak si aspoň sním tyhle šťouchané brambory. Nebo, zase jsem zklamal.

E. Já mám přítele, co má nadváhu. Žije v Anglii. Říká vždycky: "Měl jsem perný den, zasloužím si odměnu."

G. Ano, je to tak. Chození kolem a kolem ... ale já bych se zeptala: Co se stane, když si dáte tu odměnu? Opravdu to něco zlepší? Protože když to sníte, pak si uvědomíte: Ach jo, já jsem si myslel, že s tím odejde moje utrpení, ale místo toho jsem si ho zdvojnásobil. Protože pořád mám to, kvůli čemu jsem měl perný den – ten neodejde, když sníte tabulku čokolády – ale pak se do toho vloží vaše mysl: „Ach jo, snědl jsem celou čokoládu, co teď s tím budu dělat, bla bla bla ... (:-)))

E. Možná bych měl sníst ještě jednu, jestli by se to nezlepšilo (:-)))

G. Přesně tak!! Já jsem si vždycky říkala: V pondělí začnu dietu. A měla jsem digitální hodiny, a bylo 11.30, 11.56, a já jsem pořád jedla, protože dietu jsem měla začít až ve dvanáct. Musím se najíst teď, protože zítra už držím dietu. (:-))) (56)

(Pokračování)


2 komentáře:

  1. Díky za překlad, Orgonetku.
    N.B.

    OdpovědětVymazat
  2. Take moc dekuji :-) Silvie

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou moderovány.