Aolian: Jak jsem vítal jaro

Aolian se opět ozval po delší odmlce, udělal mi velkou radost! =Orgonet=

Ahoj na Orgonet,

posílám Ti spoustu pěkných pozdravů z našich pošumavských kopečků:-)

Co se mé grafománie týče, dlouho předlouho byla mrtvá sezóna, až mě to včera najednou zničehonic popadlo a výsledkem je menší humorně laděný článeček o zážitcích z nadcházejího jara. Tak pokud by Tě náš příspěvek zaujal, s radostí Ti ho dávám ku zveřejnění na Tvých akčních webovkách. 

Textík i jedno ilustrační foto zasílám v příloze.

Přeju Ti vydařenou jarní sezónu v Budějkách a zdravím fest

                                                   

                                                                             Aolian plus kolektiv našich lesních vtipálků

Jak jsem vítal jaro

Aolian, 28. 3. 2015

V jednom svěžím březnovém ránu, s vycházejícím sluníčkem v zádech, vydal jsem se na kratší vycházku za humna naší vísky. Štrádoval jsem si to po namrzlé louce k hustému smrkovému lesíku, až na výhledy do malebného údolíčka s mokřinami a potůčkem, odkud je vždy zrána voda v mlhu vypařována. A jak si tak kráčím zvesela tou uměle vychlazovanou krajinou, najednou lup – podivně jsem klopýtnul a málem skončil na studené zemi matně se lesknoucí od pravidelných spadů hliníku. Mé nitro naplnil zvláštní, téměř mystický pocit, že mě někdo sleduje… 

Zůstal jsem stát a pátravě se rozhlížel kolem sebe. Po malé chvilce napětí přišel okamžik nepopsatelné radosti. U lesíka stáli tři moji príma Kamarádi, tři milé přírodní bytůstky, s nimiž jsem tak rád rozprávěl a žertoval v teplých letních dnech loňského roku. Na podzim se náhle kamsi ztratili a teď, s blížícím se jarem, objevili se náhle přede mnou s rozvernou náladou a obličejíčky rozesmátými od ucha k uchu. Tři rozšafní lesní mužíčci humorné povahy a veselé mysli, tři srandičkáři a nezbedové, kteří nikdy nezkazí žádnou legraci. 

Ten nejchlupatější z nich si říká Chechtálek lesní a neustále proveseluje celé své okolí bujarým smíchem. Pro oba jeho parťáky je naprosto příznačné rčení: „Co nevím, to nepovím.“ Však si také ne nadarmo říkají Kdákal obecný a Zvonílek zvučný. V loňském létě jsem se od nich dozvídal takové věci, až mi z toho šla hlava kolem. Při všech těch jejich povídačkách si ze mě také několikrát škodolibě vystřelili a pak se škodolibě bavili tím, když jsem jim na to ve své bezelstně naivní důvěřivosti skočil.

Jak vidno, ani naše letošní společné jarní přivítání se neobešlo bez šprýmu. Jak jsem záhy pochopil, ono nenadálé klopýtnutí na louce byla zcela spolehlivě jejich práce. Přesto jsem byl nesmírně dojat naším opětovným setkáním, že bych se s nimi samou radostí snad dal i do tance, kdyby mě k němu vyzvali. Hned se poptali, jak si žiju, tak jsem se rozhodl, že si taky lehce zašprýmuju. Naoko jsem se zakabonil a zkroušeným hlasem povídám: „Přátelé, už to není, co to bejvalo.“

Ti tři se hned shlukli kolem mne a co že prý se děje. Začali se směle kasat: jen ať to řeknu rovnou, jestli mi někdo ubližuje, tak oni mu to bez pardónu jaksepatří osladí a nandají mu to i s úroky. Zavrtěl jsem hlavou a s pečlivě zadržovaným smíchem ukázal na blízký vysílač:

„Jen pohleďte na tu Teslovo vobludu, přidali nám na ni nové panely.“

A tu ti tři hrdinové a dobrodruhové pozvedli svá bystrá kukadla a souhlasně přikyvovali:

„Nu jo, jé, voni tám vopravdu přilípli ňáký nový cerepetičky, nu jo, dyť je to tám celý vověšený, jak dyž se navěší cukrdlata na vánoční stromeček.“ Znalecky přitom potřásali svými roztomilými nezbednými hlavičkami, házeli po sobě pohoršené pohledy a papule jim jely jak divé: „Je to ale takový celý nanicovatý a šedivý, kdyby to bylo aspoň trochu víc barevný, tak by to hned bylo hežčí! Tuto, no to teda nestojí ani za zlámanou grešli! Hale nebuj se, kamaráde zlatyj, šák my tě pořádně vohákneme, to teda jó, na to my sme jak dělaný, spolehni se, přítelíčku náš, šák my tě v tom nenecháme!“

Smíchem mi slzely oči nad jejich upřímnými slovy ve stylu jakéhosi napolovic chodského nářečí a zároveň jsem byl neskonale zvědavý, co tihle malí podnikavci vymyslí. A zakrátko jsem doslova zkoprněl úžasem. Mužíčci zamumlali nějaké zaříkávadlo mávajíce přitom svýma drobnýma ručkama. Najednou se v místě vysílače otevřela nová astrální dimenze a celá jeho bytelná konstrukce rázem obrostla bujnými šlahouny vinné révy! A co víc: na sílících větvičkách se zničehonic objevily hrozny plné vyzrálých bobulí, až se na ně srdce smálo. Začaly se mi sbíhat sliny v puse, jakou jsem na ně dostal náramnou chuť. Tahle lákavá pochoutka však byla určena pro jiné hodovníky; záhy se totiž ve větvičkách révy objevila celá skupina malých obtloustlých mužíčků, kteří se bez váhání pustili do masitých skvěle vyzrálých bobulí. Požitkářsky přitom mrkali malýma očkama a náruživě si vychutnávali svou luxusní a delikátní svačinku.

S netajeným obdivem jsem pohlédl na trojici svých přátel, na ty malé, avšak velmi zručné kouzelníky. Poskakovali v trávě, tleskali ručkama a nadšeně volali:

„Nu to je vono, to je vono, júúúúú! Namoutě kutě! Ha jak voni se tám nacpávají, jak si tám bunžírujou, to sou hotový Labužníčkáří, takoví Hodulovníčkové malinkatý boubelatý, nu těm tám teda šmakuje, to je ňáký pošušňáníčko!“

Jednu chvíli jsem si myslel, že se smíchy svalím do trávy. Kouzelnické umění mých milých kamarádů mě vnitřně rozehřálo natolik, že jsem úplně přestal vnímat chladivý dech předjarního rána. Zpozorněl jsem teprve poté, co se krajinou prohnal nečekaně prudký až zlověstný závan větru a divoce zaskučel v kovové konstrukci stožáru. Tenhle radikální profuk neuniknul ani mým přátelům. Jeden z nich nelibě zavrčel:

„Jedeš, potvoro, di si strašit jinam! My tě tů nechcem hani vidět!“

Černá magie má dlouhé prsty, pomyslel jsem si v duchu. Všichni tři moji přátelé hned zachytili mou myšlenku, jakoby na povel se doširoka rozkročili, vypjali hruď a sborem prohlásili:

„Hale my se nebojíme! My huž sme študýrovaný!“ Zaplesal jsem radostí:

„No to se mi ale náramně hodí, že jste študýrovaní. Můžu se juknout vaším okem učeným, co se to tam děje za marast?“

Sotva jsem to dořekl, už jsem měl před očima naservírovanou vizi černého démonického netopýra točícího se nad stožárem vysílače ve víru divokého tance doprovázeného vlnami ostrých a kvílivých závanů větru. V pozadí této scény byly patrné některé události z pradávných vesmírných válek. Uvědomil jsem si, že tato zdémoničtělá bytost k nám proletěla z dávné minulosti a nenajde svůj klid, dokud se neočistí ze všech dramatických zážitků a opět nesplyne s čistým Prazákladem bytí, z něhož byla násilím vykořeněna.

„Ty si ale ňákej divokej. To je mi ňákýho rámusu,“ poznamenal jeden z lesních mužíčků a poočku sledoval, jak se zachovám. Bylo potřeba rychle jednat, neboť démonická bytost kolem sebe šířila vlny chaosu a nepříjemně bodavého chladu. Požádal jsem své přátele, aby mi pomohli otevřít světelnou bránu a převést černého netopýra do úrovní, kde působí bytosti očistných procesů. Povedlo se!

Moji přátelé na mě šibalsky zamrkali a vyměnili jsme si mezi sebou povzbudivé pohledy.

Chechtálek se pak znovu otočil směrem k vysílači a se smíchem povídá:

„Hele ho, čánidlo jedno, vono si to tám čumí do voblak, takový bidlo do větru, copa s nim, dyť to je ouplnej Větrník!“

Souhlasně jsem přitakal a společně jsme pak tu „Teslovo vobludu“ za humny naší osady pokřtili na „Větrníka".

Od té příhody uplynuly asi dva týdny a najednou se vyvrbilo takové pěkné slunné odpoledne jako stvořené pro nějaké veselé zážitky. Vyběhnul jsem k lesíku na pár šišek a klacíků a než jsem se nadál, už mi byli v patách moji tři rozverní Kamarádi. Doslova překypovali humorem, ukazovali k nebi a komentovali čerstvé chemočáry:

„Hele, brácho, huž na nás zase sypou ty svý nanočipsy!“

„Copa tuto, to huž je starý. To já sem tudle baštil wi-fi jogurt a vokouknul bi-fi internet!“

Pobaveně jsem sledoval jejich rozesmáté obličejíčky. I vy mí malí šibalové, vy chechtálkové jedni! A pak se k nám přifařili ještě další vtipálkové od nedaleké skalky a nežli lehce nachemizované nebe potemnělo večerním soumrakem, vyrodilo se toto dílko:

Jarní osvěžení – duše potěšení

Parodická báseň (nejen) pro jarní pohodičku

Na tom našem světě

hologram jen kvete.

Jat v čipovém matrixu

jdu od kiksu ke kiksu.

V hlavě se to syslí,

povadlé jsem mysli.

S implantátem v skráni

vší lásce se bráním.

S implantáty v lebce

robotem jsem lehce.

S implantátem v hrudi

temno čile prudí.

S implantáty v dlani

furt na mě jde spaní.

S implantátem v noze

podobám se koze.

S implantátem v oku

podobám se cvoku.

S implantátem v krku

volám: „Vrkú, vrkúúú.“

S implantátem v uchu

slyším samé „juchúúúú.“

S implantátem v zubu

často křivím hubu.

S implantátem v lýtku

dupnu si na kytku.

S implantáty v rukách

úpím v těžkých mukách.

S implantátem v břiše

těžce se mi dýše.

S implantátem v čele

vstříc zkáze jdu směle.

S implantáty v krvi

vše se rychle mrví.

S implantátem v kosti

rozpadám se dosti.

S implantátem v zádech

předsmrtný mám nádech.

Šedivá je louka,

už se měním v brouka,

duše má jen kouká,

z těla ven se souká,

žalmíček si brouká.

Na mou hlavu s lupy

slétají se supi.

Budiž oni požehnáni

za sanační jejich klání.

Snad to hejnko bdělé

nezhyne nám časem,

až se nacpe skvěle

čipovaným masem.

Zapsáno dne 28.3.2015 v lůně našich kopců pošumavských, technosítěmi zhusta opředených.

P. S. Aolian 2. 4. 2015:

Ahojky,

moc děkuju za zveřejnění článečku i za príma grafickou úpravu:-) Velikánskou radost mi udělaly také povzbudivé komentáře od spřízněnců Tvého blogu. 

Jak se tam vícekrát opakuje pojem "dnešní pochmurná doba", zřejmě se všeobecně asi málo ví o tom, že jsme se vývojově dostali do fáze, kdy se každý sám musí aktivně a vědomě snažit o to, aby si udržel dobrou náladu a optimismus bez ohledu na okolní podmínky. Po staru už to nejde, ale jsou tu k dispozici úplně nové příjemné dimenze vibrující optimismem, do kterých se prostě musíme dotáhnout vlastním vývojem. 

Když si prohlížím Arénu Budoucnosti pro naši planetu (tedy tu Pravou oproštěnou od různých překryvných holografických projekcí těch, co by se rádi zmocnili Středového bodu dění) - nevypadá to zas až tak pochmurně:-))))))))))))

Aspoň takhle to už nějaký čásek prožívám a potvrzujou mi to i Moudří duchové lesa; možná o tom časem mírně poreferuju v nějakém svém dalším příspěvku.

Ať se vše, na čem záleží, daří na max

A.