Eckhart Tolle: Zbavte se posuzování

Mám dnes náladu spíše na duchovno. Takže vyvěšuji úryvek ze zvukového záznamu přednášky "Creativity" Eckharta Tolle, z říjnového vydání ET TV. Tolik se mi to líbí, že kousek překládám, i když si myslím, že se mi v překladu ztrácí Eckhartova lehkost a jasnost ... co se dá dělat, snažím se. Eckhart i publikum se opět dost nasmáli ...

Eckhart Tolle: Zbavte se posuzování

... Co v životě děláte – jaké zaměstnání, jaké aktivity - to je v podstatě druhořadé. Prvořadé je to, jak děláte to, co děláte. Jak to děláte, to znamená, jaký stav vědomí je za tím, co děláte. To je ono „jak“, které je mnohem více životně důležité, než „co“ děláte. Začněte to praktikovat hned, a neříkejte si: „Počkám si na lepší okolnosti, abych ve svém životě mohl praktikovat bytí v přítomnosti“. To znamená odklad, a bude to trvat dlouho, a možná to neuděláte nikdy. 

Protože život neustále přináší nové problémy a výzvy, a každý problém může být výmluvou, že teď ještě není ten čas, abyste byli v přítomnosti. To znamená, že nikdy nebudete mít čas na přítomnost. Protože jste příliš zaneprázdnění. „Kdybych tak měl více svobody pro praktikování, kdybych měl více peněz, abych mohl jet do lázní, tam by se někdo staral o moje tělo a já bych mohl ležet v lázni s plátky růží, s nádhernou vůní, a masírovali by mě těmi nejexotičtějšími oleji, všude kolem příjemná hudba, pak bych teprve mohl praktikovat bytí v přítomnosti.“ (:-) Ale ono to nemusí tak být, je pravděpodobnější, že místo bytí v přítomnosti byste usnuli. 

Ale když se v životě v čemkoli nedaří, což je jenom jiný výraz pro problém nebo výzvu, vzniká tím mnohem lepší příležitost pro praktikování bytí v přítomnosti. Takže méně vhodné okolnosti jsou vlastně vhodnější než ty zdánlivě nejvhodnější. Ještě prostěji řečeno, špatné věci jsou pro vás duchovně lepší než dobré věci. (:-) Jakmile tohle víte, tak ty špatné věci už nejsou špatné. Protože špatné věci jsou špatné jen tehdy, když je vaše mysl nazve špatnými. „Nic není ani dobré ani špatné, pouze myšlení to takovým činí.“ To řekl někde Shakespeare. 

Takže příště, až se vám stane něco, co se vám bude zdát špatné -  začněte raději s malými věcmi, jako například zpoždění na letišti z důvodu sopečného popela – asi si budete říkat: „Jak je to děsné, příšerné, tři dny strávit na letišti, peníze docházejí, aerolinie nezaplatí hotel, a tak dále, prostě hrůza.“ Někteří lidé v Evropě prý museli cestovat dva až tři dny, aby se dostali na letiště, které ještě fungovalo. Prostě hrůza. Ale četl jsem taky v novinách, že někteří řekli, že se tím cestování vlastně stalo znovu zajímavým. To byli lidé, kteří se vzdali definice, že je to „špatné“, a šli s tím, jak plynul přítomný okamžik. A viděli, že je to vlastně dobrodružství. A budou si ho pamatovat po celý zbytek života. Jak nelétala žádná letadla, a oni museli cestovat vlaky a autobusy, po celé hodiny a dny. A jiní zase z toho všeho byli velice rozčilení. 

Takže co je dobré a co špatné? Lidé, kteří jsou dosud nevědomí, neumějí oddělit událost od její mentální interpretace, od toho, zda ji mysl definuje jako špatnou. Dokud je člověk nevědomý, je pro něj událost, její mentální interpretace i z toho plynoucí emoce jedním celkem. 

Například když si řeknete: „Stala se mi hrozná věc,“ to znamená, že jste neoddělili tu věc a „hrozné“. Spojili jste mentální definici a odsouzení té věci v jedno s tou věcí. Tak to není, ta věc je jedno a „hrozné“ je druhé. (:-)) „Hrozné“ je myšlenka. Ale sama ta věc je taková, jaká je. Ale když máte myšlenku „hrozné“, a ta vám zcela splyne s tou věcí, pak přijde emocionální reakce na tu myšlenku. A tak vznikne ještě další vrstva „hrozného“ navíc. Takže teď máte dvě vrstvy „hrozného“ – jedna je vaše myšlenka, druhá je tělesná reakce na myšlenku, čili vaše emoce. A pak to ještě smícháte dohromady s tou událostí, (:- )) dobře promícháte, a všechno se stane jedním. (:-))) 

A tak jsou lidé, kteří se po celý život nacházejí v „hrozných“ okolnostech. Nikdy si neuvědomí, že na jedné straně je to, co je v tomto okamžiku, okolnosti, událost, situace, v které se nacházím, a na druhé straně je mentální odsouzení a emocionální reakce na tu situaci. Nenapadne je to oddělit. Jejich mentálním vzorcem chování je stavět se situaci na odpor, protože se domnívají, že když budou dostatečně nešťastní, tak se situace zlepší. Ani po 50 let stěžování si neuvědomí, že to nefunguje. (:-))) 

Možná že tenhle vzorec chování začíná pro některé lidi v dětství, kdy dítě ví, že když bude dostatečně řvát, dostane se mu pozornosti rodičů. Možná je to jeden z důvodů, proč tenhle vzorec vzniká. Dítě se naučí, že když bude řvát, dostane to, co chce. Stačí jen řvát dost nahlas. Ááááá ... Tak jo, tady to máš. (:-))) A stane se mentálním návykem, že stačí být dostatečně nešťastným, a pak mi Bůh dá to, co potřebuji. (:-))) Ale tenhle vzorec chování mají i lidé, kteří v Boha nevěří. Takže to udělá někdo, kdo je na místě Boha: nějaký velký otec, či matka. Je třeba být dostatečně nešťastný a stěžovat si, a tím se to změní. Bohužel, nebo bohudík, tomu tak není. Ale mnoho lidí v tomto světě si to nikdy neuvědomí. (:-))) Takže si stěžují i těsně před smrtí. Třeba že jídlo není dobré ... a nikdy si neuvědomí že na jedné straně je to, co je, a na druhé straně moje interpretace toho, co je. To je záležitost myslí. 

Ale jakmile to oddělíte, získáte svobodu. Uvědomíte si, že situace je taková, jaká je: „Uvízl jsem na letišti, nebo na autobusovém nádraží, ležím tu ve spacím pytli někde v koutku“. To je prostě to, co je. Proč k tomu mám přidávat ještě „nešťastnost“ tím, že si to budu určitým způsobem definovat a čekat na emocionální reakci odpovídající mému posouzení? Mysl vám řekne:“To je špatné“.  A hned přijde emoce, vztek. A emoce vzbudí další myšlenku: „Tohle je opravdu špatné“. To vzbudí další emoci, ještě větší vztek. (:-))) Ale nic se nezmění. Takže ve své mysli jste v hrozné situaci. 

Osvobození přijde, když si uvědomíte, že situace je neutrální. Nešťastnost je to, co si k ní přidávám já. A jakmile pochopíte tento mechanismus, můžete to trénovat. Příště, až budou věci špatně - a na to nebudete muset dlouho čekat, při tom, jaký je tento život – řekněte si: „Tohle je to, co je“. Možná tam nějaký odpor vznikne, protože jste na to tolik zvyklí, ale hned potom si řekněte: „Aha, to je jen mentální reakce na situaci.“ A pak to trochu prozkoumejte: „Je možné, abych tuto situaci, tuto událost, nechal být? Mohu brát její mentální posuzování jen jako posuzování? Mohl bych to snad dokonce úplně nechat být?“   

A když už dokážete posoudit mentální posuzování jen jako posuzování, pak jste už jednou nohou venku. Už nevěříte svému posuzování jako absolutní realitě. A budete z toho úplně venku, až si řeknete, že už nepotřebujete žádné posuzování, protože to k situaci nepřidává nic jiného nežli nešťastnost. Samozřejmě, mentálně vykonstruované já žije právě z té nešťastnosti. Samotné ego žije tím, že se identifikuje s myšlením a emocemi. Nešťastnost ho živí. Je tím silnější, čím jste nešťastnější. (46.39)