21. ledna 2014

Svoboda učení - domácí škola

Milý Orgo,
posílám Ti okopírovaný rozhovor s Šárkou Winter převzatý z http://www.svobodauceni.cz/clanek/rozhovor-s-sarkou-winter... celé ty stránky jsou nesmírně zajímavé. Tak pokud uznáš za vhodné, můžeš vyvěsit.
Měj se pohodově a díky Ti za veškerou práci, co pro nás odvádíš:).
Zdravím, Zuzka

Orgonet: Děkuji za připomenutí významného tématu, kterým jsme se zde již několikrát zabývali. Články a videa na toto téma najdete pod štítkem Výchova - viz dole pod článkem. (Např. zde již máme podobný článek o domácí výchově pěti dětí, který nám zaslala jejich matka: Zkušenosti matky: Jaké je to ne-učit děti doma?)

Rozhovor s Šárkou Winter 
http://www.svobodauceni.cz/clanek/rozhovor-s-sarkou-winter



Jmenuji se Šárka Winter, bydlím v jižní Francii a s mým mužem máme dohromady 8 dětí (mezi třemi a patnácti lety), které se učí doma. Žijeme v malé vesničce na úpatí Pyrenejí a mimo činnosti v ateliéru, kde pracujeme se sklem (restaurujeme a tvoříme vitráže a vyrábíme malé předměty ze skla jako lampy, talíře, stínítka apod.), také pěstujeme na zahrádce zeleninu, staráme se o slepičky a stavíme a rozšiřujeme náš malý dům. Děti se učí formou unschoolingu, tedy čerpají z toho, co právě zažívají a nebo co je zrovna zajímá, a to pak prohlubujeme a rozšiřujeme. Snažíme se, aby jejich touha učit se a objevovat rostla a aby lehce našly na své cestě životem to, co je opravdu zajímá.

Co Vás přivedlo k unschoolingu?
Když první dítě dosáhlo školního věku, bylo mi jasné, že jej do “normální” školy dát nechci. Začala jsem se zajímat o alternativní školy, které jsou však ve Francii velice drahé, a protože jsem si ze začátku výuku doma nedovedla představit, dítě jsem svěřila s těžkým srdcem do školy klasické. Díky učitelce alternativního rázu se dceři ve škole víceméně líbilo i přes každodenní stres, bolesti břicha a psychickou a fyzickou únavu (škola ve Francii je povinná od pátého roku věku a vyučování trvá do 17 hodin, středy jsou sice občas volné, ale není to pravidlem všude a některé starší děti se učí i v sobotu).

Pohár mé trpělivosti však přetekl poté, co dceři přidělili novou učitelku “ze staré školy” a ta dětem zakázala při vyučování smát se, malovat si nebo mluvit pod pohrůžkou trestu (stokrát napsat: “nejsem ve škole, abych se smála, mluvila atd.”). Také je nutila odříkávat věty nazpaměť a jiné podivnosti a to byla pro mě poslední kapka.

Náhodou jsem narazila (nebo to nebyla náhoda?) na rodinu, která svých pět dětí učila doma stylem unschoolingu a ta mi poradila, ve kterém kraji je síť rodin učících své děti doma nejhustší.

Po přestěhování jsme začali. S chybějícími informacemi mi pomohla právě skupina rodičů, která se několikrát týdně schází, aby si děti mohly spolu hrát a učit se jedno od druhého. Také si zde rodiče navzájem radí s každodenními starostmi, společně navštěvují divadla, kina, muzea a vymýšlejí různé aktivity. Zde jsem také potkala svého nynějšího muže. Žil sám se svými čtyřmi dětmi, které nikdy do školy nevstoupily a jejich vyspělost a inteligence je opravdu nepřehlédnutelná.

Napřed jsem zastávala názor, že se má dcera musí denně naučit určité učivo, abychom “splnily plán”, který se od nás očekával při testech připravovaných inspektory. Od tohoto nápadu jsem však brzy upustila, jelikož má dcera nechtěla o žádném učení ani slyšet. Bylo mi jasné, že si potřebuje odpočinout od školního stresu a psychického vyčerpání. To trvalo skoro rok (!), během kterého hlavně umělecky tvořila, chodila do přírody a sem tam něco napsala nebo spočítala. Chtěla jsem jí dát plnou důvěru a počkat, až se sama “odhodlá”, ale musím říci, že jsem se občas obávala, jestli toto období vůbec někdy skončí. Znenadání se dcera začala sama zajímat o učení jazyků, chtěla vyzkoušet své matematické schopnosti a bavilo ji psát povídky, skládat písně a číst knihy, které ji dříve vůbec nelákaly! A to trvá dodnes.

Na unschooling nedám dopustit, protože díky němu se důvěra a respekt mezi rodiči a dětmi upevňuje, život dětí je přirozený a nesmírně bohatý na podněty, mají možnost učit se to, co je opravdu zajímá a věnovat se tomu třeba celý měsíc v kuse. A hlavně: baví je to!

Co Vám nejvíce pomohlo během prvního roku unschoolingu, kdy dcera nechtěla o učení ani slyšet? A byl tam nějaký konkrétní impuls, kdy se sama začala učit?

Nejvíce mi pomohli lidé, kteří již delší dobu unschooling provozovali. Podrobně mi vysvětlili, jak se v dané situaci zachovat, nebát se a důvěřovat dítěti za každou cenu, protože když dítě cítí důvěru rodičů, začne věřit i samo sobě.

Škola sebedůvěru ničí, dětem je předkládáno učivo, které by podle rozhodnutí několika dospělých mělo dítě znát a pokud je nezná, je považováno za špatného žáka. Dítě už potom neví, co by jej mohlo opravdu zajímat, dostává podvědomě informaci, že není schopno samo vědět, co je pro něj nejlepší a že je potřeba, aby mu někdo neustále pomáhal a ukazoval, co se má učit, jak se to učit a v kterou dobu se to učit.

Děti jsou vláčeny školními roky jako loutky, jsou brané jako prázdné nádoby, které je nutno za každou cenu naplnit určitými informacemi v určitou dobu.

Dítě, které si věří, zkoumá s radostí veškeré informace, které jej zajímají, samo si je vyhledává a vlastně se nikdy učit nepřestává.

A na mé dceři jsem po prvním roce “nicnedělání” pozorovala, jak se jí sebedůvěra vrací a pomaličku polehoučku se odhodlává pustit se do něčeho sama. Řekla bych, že impulzem bylo to, že zjistila, kdo opravdu je a co ji baví a za tím šla. Ono vlastně to nicneděláni je velice důležitou fází, kdy dítě, poznamenané školou, má konečně čas na to se zastavit, nadechnout se, pozorovat sebe i ostatní více do hloubky a rozjímat o tom všem.

Pozorovala jste tento počáteční nezájem o učení i u Vašich ostatních dětí?
Ne, ostatní děti, které školu nezažily, jsou natolik činné v doménách, které je právě zajímají, že je občas musím i krotit. Ale každé dítě se učí jiným způsobem:

Druhá dcera (5) začala nedávno číst, baví ji psát i počítat, denně mě žádá o nějakou práci.

A syn (9), ten by nejraději běhal neustále po lese a stavěl skrýše. Nikdy nevydrží u stolu něco psát, ale číst začal sám, ani nevíme jak, v 7 letech, a jakmile si sedne ke knize, je těžké jej od ní odtrhnout.

Nejstarší z kluků se naučil sám mluvit plynule anglicky (!), přečte jednu tlustou knihu týdně a nasává informace neuvěřitelnou rychlostí, že mě to až udivuje. To samé další děti, každé je jedinečné a vyniká v něčem jiném, ale vždy naplno!

Často slýchám argument, že unschooling není pro všechny děti. Jak byste na něj na základě Vašich zkušeností reagovala?
Myslím, že unschooling je spíše jen pro některé rodiče. I já jsem po nějakou dobu zkoušela hledat cestu k tomu, abych se zbavila naprogramovaných způsobů školní výuky a nestresovala se tím, že děti neumí to či ono ve stejnou dobu jako ty ostatní.

S názorem, že by unschooling nebyl dobrý pro některé děti, jsem se zatím nesetkala. Všechny děti, které znám a které se učí tímto způsobem žádný speciální problém nemají, ale je možné, že jsou výjimky.

Dle mého je to hlavně na rodičích.

Jak to u Vás vypadá v praxi? Co děti přes den dělají? S kým se stýkají? O co se nejvíce zajímají?
Každý den je jiný a většinou se vyvíjí sám, záleží na rodičích i dětech, na kurzech, který v daný den jsou a nebo mimodomácích aktivitách nabízených skupinou rodičů z našeho kraje (asi 30 rodin).

Probouzíme se okolo osmé až desáté, snídáme a po snídani si každý vybere, co by chtěl dělat. Pro mladší je to psaní, počítání, čtení, nebo mohou jít k sousedům, u kterých se děti taktéž učí ráno doma. Starší si vybírají i z různých jazyků (angličtina, japonština, španělština), povídáme si o historii (na tu je dobrý můj manžel) nebo koukají na nějaký zajímavý dokumentární film o cizích zemích, přírodě, chemii a fyzice atd. Některé děti mi pak pomáhají vařit, jiné se starají o nejmladšího.

Po obědě většinou dokončujeme, co kdo začal a pak jedeme buď do kurzu některého z dětí, do knihovny, herny nebo na setkání s jinými rodinami.

Dva nejstarší kluci (15 a 13) hrají divadlo a připravují dvě představení ročně (vždy s velikým úspěchem) a ten starší nedávno začal dokonce psát divadelní hry, naučil se sám mluvit plynně anglicky a za svůj krátký život přečetl již pěknou hromadu knih všech žánrů. Ten mladší taktéž rád čte a překypuje neuvěřitelnou představivostí. Nedávno nás všechny překvapil tím, že si sedl za klávesy a za týden se naučil sonátu pro Elišku od Beethovena bez chyby, aniž by předtím kdy na klavír hrál.

Nejstarší z děvčat (14) maluje osm hodin týdně s dospělými ve výtvarných kurzech vedených profesionální umělkyní, učí se japonsky s jednou sousedkou, která žila dlouho v Japonsku, a tento rok by ráda přidala španělštinu. Nedávno složila krásnou píseň, text i s hudbou, ráda píše povídky, hraje na tři hudební nástroje.

Druhá dívka (11) je šampionkou v gymnastice – tento rok získala tři zlaté medaile a jeden pohár se svým týmem. Taktéž veliká čtenářka, ve svých devíti letech již hltala knihy určené svou složitostí pro starší děti, hraje na klavír, velice činorodá – často něco píše, počítá nebo vyrábí, právě v tuto dobu chytá různý hmyz a pozoruje jej v teráriu.

Dva prostřední kluci (9 a 8 let) rádi běhají venku, v posledních dnech se sousedovic kluky staví přístřešek v lese, neustále vymýšlejí různé příběhy, oba se naučili číst sami a čtou rádi. Starší chodí na atletiku, hraje tenis a dělá dlouhé výlety na kole. Mladší hodně zpívá.

Nejmladší z děvčat je rozená hvězda: neustále zpívá písně, které sama skládá, tančí nebo vymýšlí dialogy s panenkami, které se velice podobají divadelnímu představení. Začíná číst a ráda kouká do knih s obrazy. Nejmladší chlapec (3 roky) rád maluje, modeluje či objevuje, jak co funguje a rád jezdí na kole.

Když zrovna nemáme kurzy, chodíme do knihovny nebo herny (místo se spoustou hraček pro mladší a společenskými hrami pro starší děti), kde se scházíme jednou týdně s ostatními rodiči, sdělujeme si různé důležité informace nebo třeba pleteme. Každý týden někteří z rodičů nabízejí různé aktivity, které se opakují (tento rok je to třeba capoeira, cirkusová akrobacie, plavání, šití, jóga a jiné), náhodná setkání, kde se dětem nabízí nejrůznější umělecké aktivity nebo návštěvy expozic, muzeí, přírodních parků, či zajímavých míst.

Doma hodně malujeme, zpíváme, tančíme, zpracováváme keramickou hlínu, hrajeme různé hry, někdy se děti zapojují do výroby malých předmětů ze skla v našem ateliéru. Často se procházíme po okolí a sbíráme ovoce či rostliny, které pak spolu zpracováváme doma. Pracujeme na zahrádce (některé děti s radostí pomáhají, jiné raději pojídají výpěstky) a když něco stavíme (jako např. před rokem kurník pro slepice) nebo opravujeme auto, starší kluci jsou vždy u toho a pomáhají s nadšením.

Mimo jiné s dětmi hodně a často debatujeme a filozofujeme o všem, co koho zajímá, a každý může říci svůj názor. Televize a počítač jsou u nás skvělými pomocníky k získání informací, které nás právě zajímají, nebo ke komunikaci.

Nejstarší děti jsou téměř ve “středoškolském” věku. Jak bude jejich vzdělávání pokračovat?
To záleží na nich. Nikam je nehoníme, protože moc dobře víme, že pokud se rozhodnou vstoupit do nějaké školy, udělají vše pro to, aby se dostali, kam chtějí a v ten pravý čas. Pokud bychom je nutili, nebude to mít pro ně žádný význam. Tak tedy zatím čekáme a pozorujeme, kudy se vydají.

Jsme přesvědčeni, že žádná škola kvalitu života jedince v ničem neovlivní, pokud pro ni není opravdu motivován a ví, proč do ní chodí. Vždyť kolik mladých nastoupilo do škol, které je vůbec nezajímaly, jen proto, že nevěděli, kam jinam jít, nebo jim nebyla nabídnuta žádná jiná možnost?

Jak si představujete ideální situaci v oblasti vzdělávání na celospolečenské úrovni? A jak se k tomu dopracovat?

Tato otázka je velice složitá – nápadů na zlepšení situace v oblasti vzdělávání tu bylo již spousta (Komenský, Montessori, Steiner, Freinet, A.S.Neill…) a s jakými úžasnými výsledky! Zajímalo by mě, proč už se alespoň některé z těchto metod nepoužívají v klasickém školství a zůstávají stále ve škatulce “alternativní” a zejména ve Francii jsou ve většině případů odsuzované?

Odpověď na první otázku je tudíž jednoduchá: nápady by byly. Avšak druhá otázka zůstává bez odpovědi – zaleží na očekávání každého rodiče, jeho potřebách, možnostech a spokojenosti s dosavadním systémem.

Mým názorem je, že školství potřebuje důkladnou reformu a je nutno začít úplně od začátku. Vím, že hodně lidí svými názory překvapím a rozhořčím, ale tím, že mám možnost pozorovat více dětí a jejich vývoj samo-výukou v domácím prostředí, nemohu věřit tomu, že klasická škola je pro ně to nejlepší. Zároveň chápu, že existuje mnoho rodičů, kteří nemají takové štěstí pracovat a učit své děti doma.

Nicméně kdybych mohla něco změnit, bylo by to hlavně toto: rodiče učící doma by byli podporovaní státem, stejně jako vznik malých školiček v každé vesnici (aby to žádné dítě nemělo do školy daleko), tvořených sdružením rodičů, prarodičů a všech, kteří by rádi sdíleli s dětmi to, co umějí. Škola by se měla podobat spíše domácímu prostředí, bez stresu a nátlaku, kde by si starší děti mohly mimo jiné zvolit učivo, které je právě zajímá, bez ohledu na věk a v podobě několika různých ateliérů.

Učivo by se nikomu nenutilo, jen by se nabízelo v atraktivní formě například hrou, užitím učiva v praxi (vařením, zahradničením, šitím, dřevovýrobou, apod.), cestováním, návštěvou zajímavých a kulturních míst, učením se v přírodě při pěkném počasí, bohaté na kreativitu, imaginaci, tanec, pohyb, zpěv, kreslení, ekologii. Pro větší děti by bylo jistě přitažlivé učivo na počítačích.

Učitel by měl být někým, kdo děti doprovází, respektuje je, odpovídá na otázky, podporuje komunikaci a podněcuje k přemýšlení. Mezilidské vztahy a filosofie by byly součásti každého kroužku. Známkování a testy by měly být odstraněny (a to co nejdříve!), dbalo by se hlavně na to, aby každé z dětí mělo možnost postupovat vlastním tempem, bez stresu a posuzování. Spolupráce a pomáhání si mezi dětmi by byly přirozeným výsledkem mírumilovné a svobodné školy. A takto bychom mohli pokračovat.

Věřím, že jednoho dne bude těch rodičů, kteří si přejí reformu školního systému, stále více, a že nebudou mít strach pro to něco udělat, protože všechny děti si zaslouží vzdělávací prostředí, ve kterém by byly respektovány a mohly rozvíjet své vlohy a zájmy s nadšením, radostí a bez posuzování.

21 komentářů:

  1. krásně se to čte. Moc tomu fandím,Ubylo by spoustu tzv.hyperaktivních a nervních dětí. Nebylo by "zmrzačených dušiček" a společnost by na tom jen vydělala...ale jak píše Šárka-je to také hodně o rodičích.Dík za článek.

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherný a hodně poučný článek. Zde je vyvráceno to na co by někteří asi poukazovali. Že se dítě jinde jak ve škole nic nemůže naučit. Jenže je přece jasné, že každé dítě má v sobě pud poznávání. Takže je jen otázkou času kdy se tento pud u dítěte naprosto otevře. A tento způsob nenuceného přístupu je tak svobodný, že má možnost plně odhalit vlohy a talenty každé osobnosti. Toto v klasické škole není úplně možné. Vše se pohybuje v určitých osnovách a dítě je tímto způsobem nucené splňovat tyto podmínky, což může potlačit jeho přirozený rozvoj, nebo jeho vlohy.
    Škola by skutečně měla být zábavnou formou, to by měl být základní charakter vyučování. Možná, že dokonce třídy dětí by měly být formovány úplně jinak. Ne podle věku, ale podle jejich zaměření.
    Znamenalo by to ale absolutní změnu školství jako rozvojového systému dětí.

    OdpovědětVymazat
  3. Dnes mám dospělé děti, ale při jejich školní docházce jsem zažívala peklo s učitelkami. Stupidní, hloupé prostředí. Moje děti vybočovaly z řady, byly hodně "alternativní", takže byli okamžitě posílány do psychologické poradny a podobně. byla to neustálá válka, ve které jsem vždy stála na straně svých dětí a vedla jsem je k tomu, aby se chovaly, jak to samy cítí a nikdy jsem nechápala ostatní rodiče, jak můžou lézt těm blbým učitelkám do zadku a stát proti vlastním dětem. Pak jsem úplně přestala chodit na rodičáky. Dnes má moje dcera čtyři děti a silně uvažujeme o domácí výuce, protože škola na malém městě je prostě katastrofa. Od mých školních let (60. - 70. léta) se vůbec nic nezměnilo. Nemůžu se vynadivit paradoxu, kdy se opěvuje Komenský jako učitel národů a přitom je současné i minulé školství na hony vzdáleno jeho vizím a myšlenkám. O znalosti jeho díla ani nemluvě. Byl to vynikající nadčasový pedagog a člověk. Tento článek mě inspiroval a nakopl, abych opět oprášila svou myšlenku založit malou školičku. Děsím se té byrokracie a hlouposti, která je věčná. Judit

    OdpovědětVymazat
  4. Tak pod tohle bych se klidně podepsal. Na podzim vedu kluka poprvé do školky a je mi z toho na nic. Škola mi víc vzala a i když jsem si došel až pro titul, z vysoké školy se mi hodí jen kontakty na mé spolužáky... O střední a základce ani nemluvím. Slovy spisovatele Fulghuma - Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce..."

    OdpovědětVymazat
  5. Moc pěkné, ale pokud se to masově rozšíří, otřese to základy naší "tržní" společnosti. Kde se pak děti naučí poslušnosti, ctižádostivosti, předstírání, agresi, hrubosti, jak se naučí využívat jiné ve svůj prospěch, kde jim vysvětlí názorně, co je šikana, strach, stres a kdo jim jinak řekne, kde je jejich skutečné místo ve společnosti ??? To by byla anarchie :)
    :)

    OdpovědětVymazat
  6. Kdyby to takhle bylo u nás tak ty děti se považujou za negramoty...Nemáš školu seš hovno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, asi máte pravdu, ale zase na druhé straně: docela by mě zajímalo, čím se ty děti jednou budou živit, protože aby je uživil zpěv, to už by muselo být opravdu eso! A pokud jednou třeba i půjdou byť jen k maturitě, bude jim u ní nejspíš spousta informací ze školy chybět, následně na ev. vysoké asi taky. Je to fajn pro maličké děti, které se školou teprve začínají, ale co s tím pak dál?

      Vymazat
    2. Jojo, taky by me to zajimalo. Zatim je zrejme prilis brzo na nejake vyhodnocovani.
      Tez - jedna vec jsou znalosti / zrucnosti, ale to neni to jedine, co se ucime. Ve skole a kolektivu ruznych lidi (a to i tech "zlobivych" ci "zlych" deti, co delaji naschvaly, "dobrych" i "spatnych" ucitelek/u ap.) se uci treba vzorce chovani, jinym pohledum a nazorum a treba i tomu, ze v zivote nejde delat jen to, co me zrovna bavi ale taky, ze neco jakoze "musime", ze existuju ruzne povahy lidi atd. Decka se tam zacinaji ucit, jak si budovat svoji pozici ve spolecnosti a to i pres tzv. "spatne/negativni" udalosti (treba ze se kluci poperou). Dite se s tim musi naucit postupne vyrovnat - uci se. Co pak bude delat kdyz vyroste? Chapu, ze rodice chteji sve deti chranit, jenze jednou do te "normalni" spolecnosi zrejme budou muset vstoupit (pokud nebudou zit v nejake takove izolovane komunite, jak tu nekdo psal) a pak co? Pak zisti, ze neni vse slunickove a ze existuji lide, kteri se treba chovaji "hrube", kteri "ublizuji" atd..

      Jinak, zni to samozrejme krasne, verim, ze pro tyto rodice i deti je to uzasne. A jeste me vlastne napada. Spis to vidim v tom venovani se detem rodici. A to dost dobre muze byt po klasickem vyucovani. Mozna neni uplne na miste cepovat pouze skoly a ucitelky /moje maminka byla ucitelka na zakladni skole a ta to brala jako sve poslani, takze mam to i z druhe strany/. Co delaji rodice po tom, co deti prijdou ze skoly? Vzdyt spivat, tancovat, kreslit, delat kereamiku atd. muzou klidne po skonceni skoly. Muzou si vsichni cist a koukat na film a pak o nem diskutovat (jak se psalo nekde v clanku). To vsechno rodice muzou delat, v tom jim preci skola nijak nebrani..

      Jinak, umyslne to vse davam do uvozovek, protoze Ivancino uceni mi je velice blizke a tutiz i ta "facka" /nebo mozna prave ta facka/ je vynikajici uceni :-)
      Tina

      Vymazat
    3. http://www.youtube.com/watch?v=2pQyXgrXrIE

      Video natočené v americké škole Sudbury Valley zastávající filosofii unschoolingu.
      Tato vzdělávací instituce byla založena roku 1968 a její model převzalo témeř 40 škol.

      Film během necelých 10 minut shrnuje, jak škola Sudbury Valley School funguje - seznamuje s některými členy personálu, ptá se studentů na nejrůznější otázky a provádí školní budovou.


      http://www.youtube.com/watch?v=5uV6hZ4b57g - Škola Sudbury Valley - Zaměření a intenzita

      Oficiální stránky školy: http://www.sudval.com

      Další videa k tomuto tématu naleznete na:
      http://www.svobodauceni.cz

      Vymazat
  7. Lidé desítky let studují něco, na co většinou nemají vlohy a předpoklady a to jen pro to aby uspěli na pracovním trhu, proto je naše civilizace zaostalá....

    OdpovědětVymazat
  8. No, pro život na samotě u lesa jim to stačit bude. Jinak nemohou opustit komunitu, parta jihokorejců by je sežrala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím. Doma se dítě může naučit číst, psát a trochu počítat, ale co dál?

      Vymazat
  9. Úžasná článek, já chodím na střední školu - vůbec sem neměl představu jak to doopravdy je a teď sem jen trápím tím co jmě nejde a nebaví mě to. Na základce to šlo až na to že mě to dost poznamenalo stylem, že když mi činnost někdo pořádně nevysvětlí nevím co mám dělat :( Je potřeba s tím co nejdřív něco udělat - pozitivní změnu k lepšímu. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Tak si představuji osvícení! Pak snad nastoupí evoluce... rodiče to naučí své děti, děti to naučí své děti... Super, jen houšť!

    OdpovědětVymazat
  11. https://www.facebook.com/nevychova?fref=ts - NEVÝCHOVA :-)
    Péče o děti
    Pomáháme rodičům a dětem mít výchovu jako hru. www.nevychova.cz

    * Jak mít zdravé a šťastné dítě? * Jak se umět vždycky domluvit? * Jak si přestat trhat vlasy z výchovy, být sami sebou a užívat si jeden druhého? * Stačí udělat 5 jednoduchých kroků.

    Klikněte na http://www.nevychova.cz/ a zjistěte, které to jsou.

    Katka Králová

    autorka principů Nevýchovy, lektorka, speciální pedagožka, ale především člověk s láskyplným a respektujícím přístupem k dětem i dospělým.
    Víc než 15 let pracuje s dětmi a jejich rodiči a pomáhá jim vidět jednoduchost a hravost ve výchově. Podporuje rodiče, aby své děti učili být šťastné a to ne slovy, ale především svým životem. Rodinám pomáhá objevovat jednoduché, zábavné a funkční způsoby, jak společně tvořit místo:

    kde není potřeba nařizovat, hádat se nebo bojovat

    kde se dítě nemusí vztekat, dělat naschvály, lhát nebo se vymlouvat

    kde rodiče nemusí řešit, že jejich dítě neposlouchá, neučí se, neuklízí nebo nedělá to, co by chtěli

    kde jsou spolu všichni rádi, učí se jeden od druhého, rozvíjí se, užívají si života a na všem se domluví

    OdpovědětVymazat
  12. Veľmi dobrý a užitočný článok. Odporúčam po jeho prečítaní "zájsť" aj na webovú stránku "slobodaučenia", ktorá je uvedená v záhlaví. Je tam mnoho odpovedí na otázky a postrehy, ktoré odzneli v následnej diskusii. Ak by sa to začalo v rozšírenej forme praktizovať aj u nás, tak by to naše spoločenstvo určite dokázalo "zbaviť" mnoho "hyperaktívnych" detí:)))). Čo sa týka súčasného vzdelávacieho systému, tak je to veľmi dobre charakterizované na uvedenej stránke, citujem: "Súčasný model vzdelávania, na ktorom sú založené takmer všetky školy, považujeme za úplne mylný a postavený na chybných základoch. Vychádza z predpokladu, že žiaci a študenti sú lenivé, hlúpe, nemotivované a neplnohodnotné bytosti. Pre dnešné školstvo sú deti len prázdnou a šedivou nádobou s rovnakým tvarom a veľkosťou, do ktorej je potrebné pod nátlakom nahustiť veľké množstvo vedomostí, ktoré boli vyhlásené za dôležité. Tento systém pritom neberie do úvahy jedinečnosť každého človeka, jeho schopnosti, záujmy, talent, priania ani sny.". Myslím, že k tomu nie je potrebné nič dodávať. Každý zdravomysliaci človek s tým bude určite súhlasiť. V mojej rodine mám jedného "maturanta" a každý deň môžem pozorovať jeho frustráciu zo spôsobu výuky a správania sa pedagógov k týmto "neplnohodnotným" bytostiam. Nemám v úmysle touto svojou poznámkou niekoho urážať a tobôž nie učiteľov alebo pedagógov... len som týmto chcel poukázať na systém a ľudí v ňom fungujúcich. Môj 8-ročný synovec je v tretej triede ZŠ vyhlásený za neprispôsobivého, vyrušujúceho a autoritu nerešpektujúceho žiaka. V takomto prípade už nezohráva úlohu ani jeho nadmerné nadanie na učenie sa (väčšinu zadaných úloh úspešne rieši s niekoľko minútovým predstihom ako ostatné deti). Pedagógmi školy bolo mamičke odporúčané aby zašla k lekárovi pre ukľudňujúce prostriedky!!! Svojou vynaliezavosťou poukazuje na nedostatky systému výuky a vedenia detí a myslím, že takýchto prípadov zažívajú súčasní rodičia veľmi veľa. Podľa môjho názoru už skončila doba keď sa poukazovalo len na nedostatočné vedenie v rodine a je potrebné začať vyžadovať od "ponúkaného" vzdelávacieho systému TO, čo si naše deti naozaj zaslúžia a tento článok je návodom, ako by sa to dalo v nenásilnej podobe realizovať.
    Juraj

    OdpovědětVymazat
  13. v blízké budoucnosti se takto lidé nebudou učit, myšleno dnešní nalejvání vědomostí , lidé budou rozvíjet své vrozené talenty a schopnosti , budou se méně učit o názorech jiných lidí ..., pokud bude volná energie , a zdarma, nebude třeba vykonávat spousta nesmyslných prací jen pro peníze , lidé budou mít na sebe více času , ...atd

    samozřejmě to vše bude možné až na Zemi zavládne Mír a lidé se sjednotí ...

    OdpovědětVymazat
  14. Je mi patnác teď si vybírám školu a je to tak, škola hrozně bere času, ale strašně je to nuda a proto se snažím podnikat v systému MLM abych mohl co nejdřív vypadnout ze střední školy...Můžu za sebe říct, že už totak není Uč se aby jsi měl dobře placené místo já bych to nazval takto učse abys pak byl zaměstnan jako otrok :D

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně napsané... čte se to samo. Srdíčko se mi nad tím tetelí. Souhlasím s autorkou, protože když se dívám na svůj život a proberu se jím až do začátků, tedy do první třídy, do nástupu na zš, hnusí se mi to. Cítím v sobě, jak nemůžu najít to, co bych mohla a měla dělat, nemám zapálení pro věci, které mne bavily předtím a vím, že by mne bavily i dnes. Navíc jsem na škole, která mi byla přidělena mojí matkou s tím, že "nemohu dojíždět mimo město, protože se nedokážu správně chovat". Teď, půl roku před maturou, jsem se na učení absolutně vykašlala, chodím si to do školy jen odsedět, ke zkoušení nechodím, testy píšu stylem á la tipovačka, někdy jen tak se prospat. a víte co? Baví mě to o hodně víc. Učím se jen na předměty, které mě baví. Třeba čeština, základy společenských věd, angličtina, němčina... ale ekonomika, účetnictví... to jsou obory, ze kterých propadám, takže počítám s tím, že k matuře mě nepustí. A upřímně... vůbec mi to nevadí. Spadlo ze mě tolik stresu díky tomu, že jsem si řekla, že se prostě na tyhle věci učit nebudu a nebudu se zatěžovat tím, že mi to nejde a jak asi budu u zkoušení vypadat. Přestala jsem řešit i to, že mě bude učitelka na hodinách při zkoušení srovnávat s jinými studenty, kteří jsou na tyto obory lepší. Mám se líp. Jen doma je to kvůli tomuhle mému rozhodnutí dost naprd. Mamka mě nechápe, sestry a ani táta ne... ale nebudu jim to vysvětlovat, když to nedokážou pochopit. Já si dál píšu básničky, poslouchám hudbu, kreslím si a píšu příběhy při pro mě nudných hodinách. Jaký názor na to máte vy?? Terka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Terka, myslím si, že tento pocit frustrácie, ktorý momentálne máš z prístupu pedagógov je možný aplikovať na všetkých mladých ľudí. Súčasný vzdelávací systém je nastavený tak, aby bol vyvíjaný, čo najväčší nátlak na mladých ľudí prostredníctvom vymyslených nedôležitých štandardov dodávaných zhora t.j. z našich "vládnucích špičiek". Tento systém výuky je stále rovnaký už vyše 200 rokov a v súčasnosti je dotiahnutý už do "dokonalosti". Účelom je vychovávať otrocké bytosti bez vlastného svetonázoru a bez rozvoja vlastných zručností, t.j. toho v čom sú naozaj dobrí a v čom by mali najlepšie predpoklady aby sa cítili dobre. Toto je úmyselne potláčané a všetky zákony, vyhlášky a nariadenia sú prispôsované a vykonávané tak, aby mladých ľudí, čo najviac znechutili a podmanili si ich. Jedna z vecí, ktorá v takomto prípade nastáva je aj to, čo sa teraz deje Tebe tzn. upadla si do apatie. Tvoje telo sa prirodzene bráni niečomu, čo nechce robiť. Akurát včera som mal rozhovor s naším maturantom, ktorý má podobné problémy ako máš Ty. Je veľmi ťažké nájsť nejaké rozumné riešenie lebo 98 percent ľudí je ovplyvnené všeobecným povedomím "spoločnosti" t.j. "dospelácke myslenie" je dobre vyštudovať strednú školu, potom vysokú a až potom je predpoklad, že získaš dobré zamestnanie.... Nechcem nikomu siahať na svedomie ale povedz "Chcela by si celý život robiť to, čo Ťa vôbec nebaví???". Určite nie. Ja som svojmu synovi poradil aby školu ukončil so cťou (chodí na gymnázium). V našom ponímaní to nie je byť vyznamenaným ale aby učil súčasných pedagógov, že mladý človek môže mať vlastný svetonázor a na informácie uvedené v súčasných knihách môže mať iný pohľad ako je ten všeobecný. Bohužiaľ nie je to jednoduché lebo učitelia sú neustále zahlcovaní byrokraciou z ministerstva a ich poznámky, sťažnosti a postrehy k novým opatreniam z ministerstva nie sú brané vôbec v úvahu. Ale ak si ten pedagóg zachová len trocha zdravomyslia, tak sa nedá úplne zatlačiť do kúta a potom aj jeho práca ho bude viac tešiť. Na margo Tvojich najbližších by som odporúčal viac sa s nimi o týchto veciach rozprávať. Je potrebné nájsť nejakú chvíľku, keď nie sú "zamestnaní" inými záležitosťami (napr. pozeraním TV). Čím viac sa budete rozprávať (nie po sebe kričať!!!), tak tým skôr k sebe nájdete cestu porozumenia a pochopenia ako to navzájom vidíte zo svojich pohľadov...a potom je len krôčik k tomu aby ste našli nejaký rozumný kompromis.
      Ja viem, že sa to ľahšie píše ako uskutočňuje ale ber to ako takú malú prvú skúšku dospelosti. Všetci sme plnohodnotné bytosti a niekedy tí mladší potrebujú učiť tých starších. Držím Ti palce. Juraj

      Vymazat
  16. Unschooling mi přijde přirozený. Lidské bytosti jsou zvídavé a učí se, ať chceme nebo ne. Zejména malé děti nasávají, jako houba. Můžeme jim nachystat prostředí, kde svobodně budou objevovat své vlastní touhy, vášně a cíle. Můžeme jim dovolit mít vlastní názor a být, kých samy chtějí. Můžeme jim pomoci, pokud nás o to požádají. Můžeme jim dovolit setkat se s přirozenými bariérami, které aktuálně v jejich světě existují.

    Myslím, že tento styl výchovy není "ochranný" a nehrozí, že by se děti v životě orientovat neuměly. Hrozí ale, že takto svobodné bytosti se silnou integritou změní způsob, jak pracujeme. Jistě že tyto děti nebudou ochotné ze sebe udělat povolného pracovníka, který drží hubu a krok. Pravděpodobně si své "pracovní místo" vytvoří. Nemám strach z neúspěchu dětí, ale věřím, že je to nesmírně obtížné pro rodiče, kteří jsou "vymodelováni" k určitému úsudku - to prvně sami musejí překonat, aby vlastním dětem umožnili růst svobodněji. Takže posílám svůj obdiv všem, kteří se snaží své děti osvobodit (jakoukoli formou, která je pro ně momentálně dosažitelná a přijatelná) a přeji mnoho radosti z úspěchů. Sama zatím děti nemám, ale jsem přesvědčena, že bude nutné, abych je vedla tímto způsobem. A jsem připravená tomu svůj život přizpůsobit. Jak a zda se mi to podaří? To si můžeme říci tak za dvacet let :-)

    OdpovědětVymazat

Komentáře prosím pouze věcné, k tématu, informačně přínosné, nikoliv pouze urážky autorů článků.
Komentáře moderuji podle svých časových možností.