Milý Orgonetíčku :-)
Takhle jsem rano zahajila svou odpoved na tvuj prispevek o nesnesitelnych zkouskach od Tolleho. Asi se neco zvrtlo, psala jsem z mobilu - ihned, nadsene a z prace - a nejspis se to nejak neodeslalo. No, psala jsem o sve velke radosti z tohoto prispevku, protoze prave v posledni dobe jsem zacinala malomyslnet.
Ja byla pred dvema lety na dvou operacich zhoubneho melanomu, dobre to dopadlo, pouze jizva na krku, jak po savli :-) Letos v lednu zemrel muj otec, ktery mi byl ze vsech lidi (vyjma deti) na svete nejmilejsi a nejdrazsi. Zustala po nem vdova, moje matka, ktera mi byla na svete nejvetsi trapenim a myslim si, ze cely probem s rakovinou vznikl diky ji. Resp. diky mym neadekvatnim reakcim na ni. Pred 9 lety jsem mela velky problem, sla jsem (naivni blbec) rucit jedne zname. Spatne to dopadlo, ja musela za ni dluh zaplatit a to v situaci, kdy jsem byla na materske se 4 detmi a manzel nezamestnany. Stale nade mnou visela hruza z uroku, ktere se vysplhaly na 120tisic. To vse by nebylo to nejhorsi, protoze to, co me zlomilo, byl strach z me matky. Jen pro priklad: kdyz jsem potreti otehotnela, priletela ke me a 8 hodin na me rvala a vycitala, jak jsem tim vsem znicila zivot. Podobne sceny byly bezne kvuli cemukoliv, od rozvodu, pres dalsi tehotenstvi, vyber partnera atd atd. Ja musela byt vzdycky jako nejmladsi ze 3 deti hodna holcicka a nezlobit, takze tento postoj si nesu s sebou cely zivot, i v dospelosti. proto ten hrozny strach z matky. No a zpet k tomu rucitelstvi. Tehdy jsem z hruzy, co bude, podlehla exogenni depresi a byla nucena nakonec vyhledat lekarskou pomoc. Prakticky celych 9 let jim antidepresiva. No a do tohoto stavu a situace zemrel ten tatka a matka zustala sama. Zvykla, ze se tatka cely zivot kolem ni tocil, jak ona piskala, de facto velela vsem. Ted se tathle osoba poprve v zivote setkala se situaci, kdy nejsou veci podle ni. Rikas, ze mate sekyrujici babicku. Takze si to dovedes predstavit. Krik, scenky, plac atd... Za prve: absolutne ji nikam nedostaneme, do nejakeho soc. zarizeni, to radeji skoci z okna. Citovano doslova. A na druhe strane si dnes a denne stezuje, ze je doma sama , jako kul v plote. Moje 2 vetsi deti jsou uz dospele a tudiz vsichni chodime do prace, "mali" kluci jeste studuji. Cili casu neni nazbyt. Ja jsem uz x let rozvedena, cili samozivitelka a praci si musim udrzet. Matka bydli v byte (odkud se nehne) asi 40 min tramvaji. Cili navsteva tam zabere 4 hodinky, jen to fikne. Predstavovala by si, abych tam zejmena ja (protoze me ma nejradsi :-))))) )jezdila denne a pokud tak necinim, coz necinim, jsem hrozna dcera a me svedomi by nechtela mit.
Celou tuto anabazi ti popisuji z toho duvodu, aby te utesilo, ze jsou lidi na tom taky blbe a moznati ten pocit, ze tahneme podobne brime spolecne, pomuze. Ja osobne jsem dnes rano, kdyz jsem narazila na ten clanek od Tolleho vyslovene zajasala a pak, po precteni tveho osobniho komentare, jsem uplne dekovala nebesum. Ne za to, ze mas trapeni!!!:-))))))))
Za to, ze prave v teto chvili, kdy skoro nemuzu, mi prislo pod ruce neco tak povzbuzujiciho a mam proste bajecny pocit, ze s myslenkou na to, ze ty taky bojujes dnes a denne, to "spolecne" tuto mistrovskou zkousku zvladnem. Jestli mi rozumis. Kdyz budu padat, reknu si, ne, Orgonet taky bojuje, nesmim!!!
Ja to nemam ani tak o fyzicke narocnosti pece, jako spis o psychickem problemu v souvislosti s celozivotnim vztahem k mati. Myslim si, ze mym ukolem je umet si nastavit hranice, pochopit, ze na prvnim miste jsem ja a pak teprve mohu rozdavat a prestat mit z kohokoliv strach. Legracni je, ze ted, kdyz uz temer z matky strach nemam, zacinam mit strach z toho, ze to nezvladnu.. Jsem proste neznicitelna :-))))
Zalozila jsem o matce - babi blog, kde si piseme raporty z navstev, zpravy z pecovatelske sluzby atd, aby se kdykoliv kdokoliv z nasi rodiny mohl kouknout, co se prave deje. Pokud by te to zajimalo, je to kauzababi.blog.cz. JInak muj osbni blog, ktery jsem zacala psat pred 2 lety, kdy mi diagnostikovali ten melanom, je ogi007.blog.cz. Psala jsem to proto, ze se me lide ptali na vyvoj me situace a mi nebylo moc prijemne to kazdemu vypravet. Tak jsem to napsala na blog a kdo chtel, precetl si to.
Omlouvam se za tento sahodlouhy vylev, ale citim nejakou spriznenost v problemu a tak jsem chtela nastinit svou situaci. A par slovy cely tyatr popsat nejde :-)
Moc te zdravim, jsem dlouhodoby ctenar tveho blogu, diky za nej a preji tobe i tve rodine hodne sil a hlavne. TADY A TEĎ!!!!!
Tollemu zdar :-)
1. část:
http://orgo-net.blogspot.cz/2012/10/povzbuzeni-pro-tezke-zivotni-situace-1.html
Příspěvky
Doabré ráno baby :-DDD
OdpovědětVymazatDíkza úprimnosť, hodne to pomáha.
Jasné, že to zvládneme, je to dočasné!
Posielam objatia, lásku - bed
Ahoj děvče, vydrž! Někdy je toho života na člověka moc, ale vydržíš-li, věř mi, bude lépe.
VymazatJiřina
Myslím, že velice dobře víte co máte udělat... stanovit hranice směrem ke své matce. Praktické provedení už bývá horší, jste na sebe určitě dost napojené a ona se brání i na dálku... Další jsou Vaše "programy" pro život (i s matkou). Ty programy se taky "brání", že by měly být nahrazeny. Možná by bylo fajn si představovat, jak by měl Váš vzájemný vztah vypadat, aby jste se cítila přijatelně,možná i skvěle, záleží na Vaší odvaze.
OdpovědětVymazatKdyž už budete mít jasnou představu, např. chcete, aby matka také vyslechla někdy Vás a snažila se Vás pochopit, aby jste měly rovnocennější vztah... začněte ji uskutečňovat.
Zkuste si s maminkou promluvit o tom, jak se cítíte, jak Vám je, co Vám způsobuje její fňukání, křik, výčitky... Když ona bude mluvit o sobě, mluvte také o sobě, bez ohledu na její řeči. Když se během návštěvy točí veškerá pozornost kolem ní, je jasné, že pro Vás nezbývá prostor, nakonec nemáte prostor ani ve Vašem vzájemném vztahu. Zřejmě nemá dostatek empatie, aby Vás pochopila, tak jí to musíte říct, že Vás to zraňuje, bolí a že se vztah horší a horší, i když navenek se snažíte zatnout zuby a nedat nic najevo.
Na druhou stranu Vás musím upozornit, že jsem v takové situaci nebyla a že se může stav ještě zhoršit. Matka začne odmítat změnu Vašeho chování a bude ještě méně schopná - zničeho nic... Je to boj s manipulátorem a nevím jak jej vyhrát.
Je dost pravděpodobné, že Vás matka potřebuje nutně k životu - čerpá z Vás životní sílu, kterou není schopna sama přijímat a generovat. Takže, když je sama delší čas a nepřijde ji někdo podarovat životní energií, ztrácí sílu žít - a pak je zle. Ověříte si to snadno, i když bude návštěva u ní v pohodě, budete odjíždět vyčerpaná. Vaše matka může takto fungovat i několik let a bohužel může Vás i přežít - prostě vycucat totálně a pak se vrhne na jiného příbuzného, pokud ten se nechá, nebo zemře. V žádném pečovatelském zařízení jí nikdo nemůže dát tolik životní energie, aby ji to udrželo dlouhodobě při životě.
Je možné, že se Vaše tělo začne bránit nemocí i znovu rakovinou a jen tento způsob "osvobození od matky" je pro Vás možný. To se ale musíte rozhodnout sama, i když to není lehké. Ale pokud Vás matka obírá o životní energii a žije na Váš úkor, je to možná jediné řešení, jak přežít, vážně onemocnět.
Držte se. A pozor, pokud se obětujete matce... tento model je dědičný, jakmile zemře,můžete ve Vaší rodině převzít její roli ve vztahu ke svým dětem. Nechápu to, ale toto jsem zažila na vlastní kůži, jenže já odmítla hrát roli starající se dcery hned na začátku, nechci tento model předávat dál. Z ustarané dcery se úmrtím její matky stala matka, která začala vyssávat své okolí. (Bohužel dělala to i předtím a my ji nechávali - byli jsme tak zvyklí, neuvědomovali jsme si to, a ona to dávala své matce. A pak najednou jakoby neměla pro koho žít, svoji energii si přestala dělat a začala vysávat pro sebe).
Přeji hodně sil a odvahy
Taky přeju čtenářce (a samozřejmě i všem ostatním tady) dobré ráno a hodně sil. Léta jsem sledovala díky příběhu vlastnímu i příběhy spolu-onkologických pacientů a všimla si, jak jsou si všechny hodně podobné. Nenastavené hranice. To, co jsme měli udělat ve vnějších situacích a neudělali, se manifestovalo ve vnitřním prostředí. Prostě si rakovinové buňky žily svým samostatným "vzletným" bouřlivým životem a nikým a ničím si v tom nedaly bránit. Bohužel,hodně z nás se položilo, ale mnoho si konečně nastavilo hranice. Nakonec jsem zjistila, že některým lidem snad nikdy nedojde, že denně podnikají krvelačné výbojné výpravy přes hranice druhých, aby se "nažrali" jejich emocí, to už je pak jedno jakých..třeba i pláče nebo křiku. (Přesně jak to dělají malé trucovité děti, když potřebují vzbudit pozornost.) Tihle lidé prostě nesnesou, když si jich nevšímáme, cítí se nepotřební, neužiteční.(Ale to je jejich problém, že?) Já sama jsem si zvolila u těchto lidí, se kterými se musím bohužel potkávat, ať chci nebo nechci, taktiku "propouštění" - "Vejdi a neuškoď!" Projdou svými otravnými šípy do našich těl, veskrze těch emocionálních, a prolezou s nimi skrz. A zdá se, že jsou šokováni, že byli jaksi očištěni...nebo snad nějak transformováni?? A mi to neuškodí. Nepodnikám žádné obrany,teflonové obaly apod. To se cítím zbytečně napjatá. Uvolním se, jak nejvíce umím, odevzdám to nějakým těm dobrým "pomocníkům" shora a řeknu si: "No tak si projdi a neuškoď!" Většinou to velmi pomáhá.
OdpovědětVymazatJeště jednou nám všem tedy přeji hodně sil a dobrých nápadů, jak zvládat ty doslova "ubohé osůbky" kolem nás:-)) JaJi
Mou kamarádku její matka taky takhle buzerovala - kdykoli k ní přišla na návštěvu, sekýrovala ji, důvod si vždycky nějaký našla, třeba koš nevyžehleného prádla před chvilkou sundaného ze šňůr byl pro ni důvodem k několikahodinové buzeraci. Kamarádka z toho byla už taky zralá na antidepresiva (a to za sebou měla též léčbu nádoru, chválabohu úspěšnou). Tak jsem jí dala nalejvárnu typu: "Pokud se maminka nechová jako maminka, ale jako ksindl, nechovej se k ní jako k mamince, ale jako ke ksindlovi. Jiná cesta není." Nakonec to dopadlo tak, že si kamarádka dala říct, a když na ni matka při další návštěvě začala zase kvůli čemusi vřískat, sebrala odvahu a řekla (s prominutím za terminologii) toto: "Podívej, mami, i kdyby tu na stole leželo h...o, je to moje h...o v mé domácnosti na mém stole, a tobě je po tom houby." Matka dostala hysterický záchvat a vyhrožovala, že skočí z okna, a tak kamarádka šla, to okno na balkon ve zvýšeném přízemí otevřela a řekla: "Posluž si." Její matka pochopitelně nikam neskákala, nakrkla se a odešla a asi půl roku s dcerou nemluvila, nechodila k ní (velká úleva) a trucovala. Ale jen do té doby, než opravdu s čímsi potřebovala od dcery pomoct - pak přišla, omluvila se za ta několikaletá dusna, která vyráběla, a nakonec se ty vztahy vyčistily natolik, že dnes nemají ani ten nejmenší problém. Ono to v podstatě funguje tak, že lidé (i ti z nejbližšího okolí) si k vám dovolí jen tolik, kolik vy jim dovolíte dovolit si. A když dovolíte jednomu, nakonec si začne dovolovat i ten, koho by jinak ani nenapadlo něco takového zkoušet. Prostě to tak je, že ty zdravé vztahy fungují jedině podle hesla "JÁ PÁN - TY PÁN".
OdpovědětVymazatAž se ze složitého roztoku, který ti život namíchal, odpaří strach a jemu podobné složky, vykrystalizuje na Tvé tváři dětský úsměv a nebude lecjaký! Tam v koutku bude zářit malá jiskra ... tak krásně to jiskří, když se člověk stává andělem...
OdpovědětVymazatahojte :-) je tu ae krásně na světě :-) je možné že přijde čas a obohacení podobných diskuzí osobními zážitky. Každý si tím musí projít sám, přejme si aby to bylo těžší ! :-)
OdpovědětVymazatkrásný večer, s láskou
sv.
Milí přátelé, je tak skvělé číst vaše upřímné myšlenky...rady a povzbuzení. Někde jsem četla, že v této době může být vlastní rodina nahrazována báječnými přáteli, kteří budou v podstatě bližší, než členové pokrevní rodiny. Tak přesně tohle pociťuji. Díky vám všem! Já teda vydržím, když říkáte :-))))))))))
OdpovědětVymazatDíky, Eva.
Bolo by fajn konečne si uvedomiť, že nie je správne nechať sa využívať ani matkou. Ja som to mala v živote podobné, tiež mi rodičia všetko nadirigovali, ale po určitom čase som sa vzoprela a chcela som si, aj keď s láskou, vydobiť si právo na rozhodovanie okolo mňa a mojej rodiny. Stávalo sa, že sa so mnou 2- 3 mesiace obaja nerozprávali a napokon vždy uvážili, že som pri nejakých zmenách, s ktorými oni vôbec nesúhlasili, dobre rozhodla. Je fakt, že mňa to veľmi bolelo, tiež by som bola radšej, keby boli rodičia stáli pri mne... Takže čitateľke doporučujem, aby bola sama sebou, starala sa o seba a svoju rodinu, samozrejme aj o maminu, ale v určitej miere. Dobrá matka dá svojim deťom slobodu žiť svoj život. Skúste jej niekedy proste namiesto návštevy len zavolať, že máte iné povinnosti. Veď Váš život sa nemôže točiť len okolo panovačnej matky. Bola by som nerada, keby to vyznelo ako necitlivosť, nemyslím to tak. Ja žijem sama, som v pohode, rešpektujem svoje dieťa a jej rodinu. Chcem byť čo najdlhšie sebestačná, aby som nikomu nebola na príťaž. Pocit slobody je veľmi dôležitý a Vašu matku treba rozhodne prevychovať. Nebojte sa toho. Samozrejme s tým najlepším úmyslom a pocitom lásky. Každá správna matka svoje dieťa rešpektuje. Nebolo by aj pre Vašu rodinu krajšie ísť proste babičku navštíviť len tak a z lásky? A babička by si mala uvedomiť to isté.
OdpovědětVymazatDalo by sa to rozvádzať ešte omnoho obšírnejšie, ale verím, že ste pochopila podstatu problému. Myslite na seba, na svoju rodinu a keď je potrebné, samozrejme treba pomôcť aj babine, veď na čo je rodina? Ale nech všetko funguje na princípe hlavne lásky a slobody. A múdry človek sa s pocitom slobody určite aj správne rozhodne s láskou a radosťou v srdci.
Vašu matku tomu zrejme nemal kto naučiť, tak urobte tento dôležitý krok Vy. Budete aj dobrým príkladom pre svoje deti. Ale dovolím si znovu zdôrazniť - s láskou v srdci. Lásku je veľmi potrebné širiť všetkými smermi, nech jej množstvo prevýši všetko negatívne. Keď budeme všetci žiť v láske, všetko vyriešime správne a nebudeme podliehať ani strachom, ani iným negatívam, ktoré len spôsobujú všetky choroby.
Matce ani dceri by nezaskodilo vice vzajemne ohleduplnosti a soucitu. Dcera by si mela uvedomit, ze jeji matka to s ni take nemela jednoduche - alespon podle toho, co pise, a ze svym chovanim dava svym detem priklad, jak se maji chovat k ni same, az zestarne a ovdovi. Mela by si uvedomit, ze umrti manzela je obrovsky stres a neni tedy divu, ze se matka citi osamela.Snazit se vytrhnout cloveka v podobne situaci z prostredi, kde leta zil a umistit jej do socialniho zarizeni, je velmi necitelne.
OdpovědětVymazatMatku neznam a tak mohu soudit jen z dopisu dcery - a ten naprosto postrada sebereflexi. Malokdy byva vina jen na jedne strane. Rika se, ze se v rodinach casto setkavaji lide, kteri si vuci sobe nesou zatez z predchazejicich zivotu. Cilem je vyrovnani a odpusteni.Nikdo nevi, co mohl bytosti, se kterou nyni sdili rodinu, v minulosti ucinit - vyvrazdit rodinu, zradit, zabit apod. Dalsi nenavisti, nepochopenim a bolestinstvim se tento kolotoc jenom dale roztaci. Zastavit lze jen snahou o pochopeni, soucitenim a odpustenim.Verte, ze to, co se deje, vam obema dava prilezitost k vyvoji, k umenseni ega, k vyrovnani vztahu. Chopte se ji.
Přemýšlela jsem nad výše uvedenými slovy, ve snaze poctivě analyzovat situaci. Víte, možná jste přehlédla info, že my všichni chodíme do práce a že je tudíž minimálně technický problém se o matku starat dle jejich představ - být tam denně x hodin. A druhá věc je, že jen těžko hledám cestu k mámě, když jen vzpomínka na ni mě roztřese strachy. Co vše, jaké okolnosti a události se za touto emocí skrývají, to tady nevysvětlím. Nevím, jestli jste zaznamenala to, že jsem prošla dvěma operacemi rakoviny a léčím se na depresi. Tím ze sebe nechci dělat hrdinu, nebo chudáčka, to opravdu ne, jen chci poukázat na to, že tyhle věci s psychikou zatočí a že náklad na mém hřbetě je bohatý. Velmi těžko se s takovým břemenem, kdy jsem sama na prášcích, hledají láskyplné a obětavé činy. V neposlední řadě je také pozoruhodný fakt, že moje máti svou zestárlou matku dala před léty do Domova důchodců bez jakýchkoliv diskuzí. To jsem ale nepsala, to jste nemohla vědět. Samozřejmě to neznamená, že já jí to chci vrátit. Nejsem soudce z lidu, abych rozhodovala, co komu vracet. Jen to tady zmiňuji jako nikoliv přehlédnutelný fakt, který kapánek dokresluje obraz mé máti. Ale to je všechno vlastně fuk; nebesa nejlépe vědí, co a jak a nikdo z lidí to neposoudí objektivně. To prostě nelze. Tady v tomto případě šlo spíše o to, že někteří máme takovýto problém, bojujeme sami se sebou, se svými nedostatky, strachy, s karmou a všemi dalšími okolnostmi a že se chceme v tomto nelehkém boji povzbudit. Ať už radou, sdílením, povzbuzením. Určitě máte pravdu v tom, že vše, co se nám děje slouží k vývoji a to je podstatné. Krásný den všem! E.
OdpovědětVymazat