Zrcadlo

Hezký den - „Orgonete,“

Není tomu tak dávno kdy jsem se dostal na Vaše stránky, kde jsem současně nalezl lidské hledání. 

Ano, všichni hledáme, ale ne každé hledání vede také k životu a lásce na cestě lidského ducha v tomto Stvoření. Je velmi dobré, je-li takových možností v současnosti co nejvíce, neboť ve velké převaze právě obyčejní lidé této planety již pociťují cosi přicházejícího, cosi, co změní tento tolik neklidný a zatím temný svět. Přeji Vám tedy do další Vaší činnosti jak zde na Orgonetu, tak i osobně vše dobré a mnoho světlého působení, a rovněž všem lidem mnoho trpělivosti a odvahy změnit především sebe sama!

Anti

PS: V příloze Vám zasílám článek: ZRCADLO. Zda jej zveřejníte také pro ostatní je již ve Vašich rukou, stejně jako tento mail.

Zrcadlo

Sedím před zrcadlem a dívám se do něj. Jak je možné, že vidím osobu stejnou jako já? Vždyť dělá právě to, co já!? Sedím dlouho, a člověk podobný mně sedí za zrcadlem a civí na mě stejně jako já na něj! „Co chceš? Jdi pryč!“ křičím, a vidím pouze, jak ten člověk v zrcadle vraští čelo, a zdá se, jakoby stejnými slovy křičel to samé.

Co mám dělat, aby odešel nebo se otočil? Jsem již bezradný, a tak pozvedám a házím kámen, aby uhnul a odešel. Co však vidím! Cizinec, a přesto jako bych to byl snad já sám, zvedá taktéž kámen a hází po mě! Och běda! Rychle pryč, nebo ještě schytám!

Rychle se zvedám, otáčím se a utíkám. Zvědavost však mé kroky rychle zpomaluje a opatrně se ohlížím, abych viděl vítěze! Zjišťuji, že můj kámen taktéž vetřelce zahnal, a on, stejně jako já, zvědavě kouká na mne!

Usedám tedy v přemýšlení na hroudu hlíny, která se zde náhodou jeví býti vyvýšená, a společně s nezvaným hostem, který, jak se zdá, přišel na stejný nápad, se zaposlouchávám do svého nitra. Zavírám oči a snažím si vysvětlit pro mne nepochopitelný děj.

Najednou se mlha rozptyluje a přede mnou vystupuje obraz.

Vidím velkou zahradu a zahradníka, který pobíhá sem a tam a stále zasévá a zalévá. Tato zahrada i zahradník sám jsou velice zvláštní. Na jedné straně zahrady pečlivě upravené chodníčky s pěknými květinovými záhony, na straně druhé chodník klikatý, nepěkný, s bodláčím, kopřivami a snad dokonce i jedovatými trny!

Nerozumím tomu, a tak se ptám sám sebe, co to má znamenat? Sotva si však položím otázku, ozve se ve mně něco jako odpověď. Zvláštní a tichý hlas povídá.

To, co vidíš, je život člověka dnešní doby. Všimni si dobře, jak je zahradník, aniž o tom ví, spojen s hadicí, kterou protéká velké množství vody – oživující síly. Kam se zahradník podívá, tam současně proudí síla, a vidíš, jak je zaléváno právě to, na co upíná svou pozornost, co chce a na co myslí.

Nyní si také poslechni jeho myšlenky a prožij city, které právě teď zažívá jeho nitro.

Mé tělo se dává do pohybu a po malé chvilce doslova splývá se zahradníkem.

Stojím na zahradě a dívám se směrem k upraveným záhonům. Jsem šťasten a mé myšlenky jsou plné radosti, štěstí a lásky k životu. Raduji se z přítomného okamžiku a dílo mé se daří. Nové druhy semen jsou zasety, klíčí, slibují nový nádherný záhon divotvorné krásy.

Potřebuji další semena! Kde je však vzít, přece nekradu! Vzpomenu pojednou na svou výdělečnou práci, kterou jsem nucen vykonávat, aniž k ní cítím cokoliv přitažlivého. Chmurná myšlenka zprvu slabá je nyní již mnohem silnější a aniž tuším, otáčím své kroky a pozvolna kráčím k druhé části zahrady.

Au! Nepříjemné škrábnutí mě přivádí zpět z myšlenek. Otvírám oči a s nitrem již dost nahněvaným vidím bodláčí a spoušť, kam se jen podívám. To je hnus! Kdo to udělal?! Mé myšlenky krouží v rytmu zhnusení a hněvu, protože vím, že někteří jiní zahradníci mají vše neustále krásné. Závist se zmocňuje mého nitra.

-------------------------------------------

Jako mávnutím proutku se opět pomalu vzdaluji od zahrady a hlas hovoří dále. Dívej se jen! Před mýma očima se odehrává scéna, na jakou bych nikdy ani nepomyslel. Vše se nyní mému zraku jeví zcela jinak. Dříve jsem viděl na jedné straně upravené pěšinky lemované krásnými květinami.

Nyní vidím více než jenom chodníček s krásnými květinami, cítím, že vznikl z jeho radostného chtění a zformoval se jako přímá světlá cesta jdoucí vpřed s láskou a štěstím, vírou a nádherou jeho duše, která nechala rozkvést svět kolem něj v nádhernou scenérii!

Vzápětí se otáčím a pozoruji zahradníka, kterak se prodírá bodláčím a popínavé rostliny se mu omotávají kolem nohou. Brodí se mezi jedovatým býlím, které otravuje jeho krev.

Vidím však to podstatné. Jeho hněv a vztek vytváří nová a nová semena stejné podstaty, jež zapadají do půdy zahrady. A svým zaměřením se na tuto spoušť je současně zalévá proudem síly skrze své nitro. Čím více se snaží bojovat s touto temnou džunglí, tím více se rozrůstá. Je to jako bájná Hydra, které po useknutí hlavy vyrostou dvě další! Téměř se odvracím, ale slyším „ JEN SE DÍVEJ!“ Otvírám tedy oči a pozoruji, jak bodláčí a spoušť díky neustávajícím proudům nové síly prosperují a jsou čím dál větší a mohutnější!

Oči se mi otvírají ještě více a již smím vidět, že tato část zahrady plná jedu, bodláčí a plevele je jeho současné nitro, jež vytváří stále nová a nová semena nelibosti, zlosti, závisti … Vidím, jak v půdě klíčí, rostou a dozrávají v odporné plody stejného obsahu. Způsobují pěstiteli ještě větší nelibost, zlost, závist … a z tohoto zlého chtění opět padají další semena ještě více temnější... a strhují zahradníka stále hlouběji. Zároveň je však spojen se vším, co vytváří. Nemůže od toho utéci a odejít. Neboť sám nechce!

Již dosti, chci alespoň na chvíli spočinout na kráse druhé strany zahrady a ….?! Pozoruji náhle, jak vše rychle usychá, neboť nedostává se jí dalšího zalévání – té síly, kterou teď zahradník mrhá na nicotnosti a svém zničení!

Vidíš? To není zahrada, ale duše člověka a cesta, po které putuje. Je jen na něm, jestli jeho pouť bude slunná nebo temná. Čím více se hněvá a probouzí závist a vše temné, tím má toho více, a o to rychleji se vzdaluje od dřívějšího světlého chtění své duše. Pak však také, jak je dobře vidět, v něm vše krásné a ušlechtilé pomalu odumírá, až úplně uschne, neboť jeho nitro je v tuto chvíli daleko od krásy a lásky, která jediná by mohla dát vláhu – oživující sílu k udržení dřívější nádhery.

Do té doby, než všechno krásné a světlé v duši člověka docela uschne, má člověk stále ještě naději vrátit se zpět a znovu započít se světlou cestou přinášející život. Čím déle však otálí a nechce slyšet, tím více se vzdaluje od možnosti návratu. Pak člověk zcela propadá tmě a smrti, neboť již nedokáže pochopit krásu, štěstí ani lásku, a tak se uzavírá nakonec i síla, která skrze něj proudí, neboť i on sám je jen díky NÍ živ!

Dobře víš, že zaseješ-li semínko pšenice, sklidíš celý klas pšenice, a ničeho jiného. Říkáte také, co zaseješ, to sklidíš! Nezískáš nazpět jen jedno semínko, ale získáš mnohonásobně více.

Většina lidí již nechce vědět a ani si připustit, že stejný Zákon platí nejen pro semena na této zemi, ale pro všechno, po čem člověk touží, myslí nebo dělá. Bojuje-li proti válce, neštěstí, proti čemukoliv, síla proudí skrze něj a rozmnožuje vše, po čem touží, neboť sílu vede tímto směrem tak jako zahradník, který bojoval proti zarostlé a zpustošené zahradě. Dostane tedy mnohonásobek toho, o co usiluje! To jest více boje proti válce, více neštěstí ...

Hlas utichá a já se pozvolna opět probouzím a vidím zrcadlo a toho, kdo je v něm. Usmívám se na něj a vidím, jak se současně usmívá i on, ten, kterého jsem se tak obával. Nyní již vím, že to není cizinec, ale já sám!

Teprve tehdy, až se usměji na druhé, teprve tehdy se budou usmívat i na mne. Vím již, že budu-li bojovat, zrcadlo mi vrátí pouze boj. Budu-li pohrdat, vrátí mi pohrdání, budu-li rozdávat štěstí, a to i tam, kde se mi to zdá být zatím těžké, pak - teprve pak se můj život stane krásnou nekonečnou zahradou s blankytnými jezírky zvoucí všechny, jež na svých cestách touží po odpočinku a nabrání nových sil.

Žijte v přítomnosti a těšte se ze všeho, co vám bylo dáno. Je toho velmi mnoho. Až se přestanete stále pachtit po tom, co zatím nemáte, pak budete mít vše, ba více, než jste kdy snili! Vězte, že obraz v zrcadle se nepohne dříve nežli vy sami a dá vám mnohonásobně toho, co v pravdě a bez obelhávání sebe a druhých cítíte, myslíte a konáte!

Cesta ke Světlu, štěstí, lásce a kráse je otevřená každému. Musí se však po ní začít jít, nestačí o ní jen snít!

Anti