5. listopadu 2015

Něco hezkého: Stálo to za to?


Stálo to za to?
Převzato z: http://www.pronaladu.cz/stalo-to-za-to/


Krátký esej člověka, který byl po třicet let workoholikem. Před odchodem ze života si ohledně své pracovní kariéry položil klíčovou otázku.

Linds Redding byl dlouholetým novozélandským spolupracovníkem nadnárodních reklamních agentur BBDO a Saatchi and Saatchi. Ve dvaapadesáti zemřel na neoperabilní rakovinu jícnu. Kromě reklamních projektů zanechal po sobě dědictví v podobě malého eseje, který zveřejnil na svém blogu nedlouho před smrtí.

Možná bude jeho článek pro někoho impulsem k novému pohledu a zamyšlení nad vlastním životem.



Před mnoha lety, když jsem teprve v reklamě začínal, měli jsme s kolegou Laurencem takovou metodu, říkali jsme tomu „Noční test“. Po celý den jsme na zadní stranu potrhaných ádvojkových nátisků házeli všechny nápady k projektům, na kterých jsme právě dělali. Inzeráty na nové plynové trouby, tenisové rakety, na cokoli. Naškrábané titulky, potrhlé slovní hříčky, jednoduché obrázky nahozené fixkou. Bylo to svého druhu mozkové smetiště. Všechno, co nám vyletělo z pusy nebo vypadlo z hlavy, jsme ihned zapisovali. V závěru dne jsme ty největší hlouposti a mimopracovní nápady vyřadili a koulí zmačkaných papírů jsme vycpali koš v rohu naší minikanceláře.

Když byl den hodně úrodný, pak mimo spousty papírů (třídění odpadu a recyklace v roce 1982 ještě neexistovaly), plastových kelímků od kávy a přeplněných popelníků byl jeho výsledkem také štůsek „konceptů“. Tyhle papíry jsme pečlivě rozvěsili po stěnách své kanceláře než jsme se odebrali do hospody sfouknout pěnu z nějaké té pinty piva.

Druhého dne jsme i přes kocovinu přicházeli do práce přesně na desátou a svěžím pohledem hodnotili výsledky svého včerejšího úsilí. Třetinu jsme zpravidla vyhodili rovnou. Bylo ohromující, jak nápady, které se ve chvíli svého vzniku zdály být opravdu k popukání směšné nebo zkrátka vynikající, ztratily glanc za střízlivého denního světla. Polední káva definitivně navrátila oddělení kreativců do života a my jsme se vrátili ke své rutinní práci: courali jsme bezstarostně po kancelářích a kritizovali práci všech ostatních kreativců.

Ale to podstatné, co chci říct, je tohle.

«Noční test» funguje jenom tehdy, když si můžete dovolit tu noc. Čas běžel, přišla devadesátá léta, která převrátila reklamní průmysl – a nejenom ten – vzhůru nohama. Objevily se nové nástroje, nekonečné možnosti a neodkladné dedlajny. S příchodem digitálních technologií se naše práce podstatně zrychlila. Máš nový nápad? Realizuj a dodej ho během několika hodin! Nejprve to byla nádhera. Mohli jsme toho tolik a tak rychle udělat!

Tam nahoře si rychle spočítali, že teď toho můžeme za stejnou dobu udělat třikrát víc a také jim za stejnou dobu vydělat třikrát víc peněz.

«Noční test“ se velmi rychle změnil v „Test přes oběd“. Pak, aniž bychom si sami vůbec uvědomili, jak se to stalo, jsme najednou začali pěstovat fast food u pracovního stolu a domů jsme odcházeli na střídačku, abychom stihli dát dětem pusu na dobrou noc. Jakmile jsme si na stěnu přilípli nějaký nápad, vběhl k nám v laciném kvádru naditý kolega, brunátný ve tváři, papír serval a hnal se pryč. Už jsme neměli možnost opřít se v židli, s nataženýma nohama se nezaujatě zadívat na na své nápady a oddělit zrno od plev. Začali jsme spoléhat na zkušenost a vnitřní intuici. Většinou to i fungovalo.

Úroveň šla dolů. Byli jsme teď konzervativnější. Jen neochotně jsme šli do tvůrčího rizika, spoléhali jsme na prověřené, vyzkoušené postupy. Průzkumy ukazovaly, že to, co už je známé, přináší lepší výsledky, než něco nového. A průzkumy byly novým náboženstvím.

Být doopravdy kreativní znamená zbavit se jakékoli ostýchavosti. Vypnout vnitřního cenzora. Kašlat na to, co si myslí druzí. To je důvod, proč jsou děti v tvorbě tak skvělé, a lidé vybavení kreditkami a jezdící v bavorácích s kufříky Louis Vuitton u ruky nikoli.

Člověk musí být odvážný, aby uvažoval nahlas. Nejlíp se to daří na bezpečném a chráněném místě. Kreativní oddělení a designová studia agentur kdysi takovými místy byla. Člověk tam mohl vychrlit své tvůrčí nápady a nebát se odsudků ani výsměchu. Vždyť právě jen tak se dá tvořit, jinak člověk zkrátka zaleze jako hlemýžď do ulity. Je to asi takové, jako věnovat se sexu, když máti poslouchá za dveřmi. Nic z toho nebude. Potom však nějaký chytrolín přišel s myšlenkou konkurence. A tvorba se změnila v soutěž. V závod. Ten, kdo vyhraje, dostane práci.

Teď tímhle neduhem trpí všichni. Technologie se rozvíjejí kosmickou rychlostí. A naše ubohé přetížené neurony se snaží tomu tempu stačit. Rozhodnutí jsou přijímána ve zlomcích vteřin. Zkouknul, zalíbilo se, sdílel, zmáknul povrchni představu, pustil na Twitter. Není čas ani čekat, ani pochybovat. Musíš chytit tu pravou chvíli! Hlavní je to stihnout! Kát se můžeš potom. No a aby sis kryl záda, nezpomeň dát na konec smajlíka pro případ, žes to přehnal.

Týden dovolené musí stačit. Měsíc je nepřípustný přepych. Já si teď „užívám“ vynucenou nepřítomnost ve své minulé realitě. A je to nejlepších šest měsíců mého života. Když si zvykneš celý život startovat z předklonu, střílet od boku a prodírat se nepropustnými houštinami, je opravdu užitečné pohlédnout na to nezaujatě. Člověk dost vytřízliví.

Ukazuje se, že můj život se mi nelíbí tak moc, jak jsem si myslel. Uvědomuju si to, když se čas od času setkávám s bývalými kolegy. Vrhají se ke mně a nadšeně mi povídají o svém posledním projektu. Snažím se uctivě naslouchat, jak se hádají o to, kdo z nich méně spí a kdo se častěji živí fast foodem. „Ženu jsem od ledna pořádně neviděl“. „Už ani necítím nohy“. „Já už marodím dlouho, ale musím dotáhnout projekt, protože klient odjíždí na dovolenou“. Tohle říkají. A co si myslím já?

Co si myslím?

Že jsou to zatracení blázni. Úplně vyšinutí. Jsou tak odtrženi od reality, že už to ani není k smíchu. Řeknu vám, že to pro mě byl naprostý šok. Měl jsem pocit, že jsou to snad všechno nějaké machinace. Podvod. Že to na mě hrajou.

Nápad, který si hýčkáme a jehož si ceníme nade vše, se změnil v tretku, v plastovou figurku k účelům reklamy a prodeje. Teď ho navíc musíme vylisovat podle produkční kvóty a grafikonu. „Ráno musíme klientovi předvést šest konceptů, pak jede na dovolenou. Zaplatěj stejně jen jeden, tak to moc nehroťte a nezabte s tím moc času. Něco mu předhoďte. Jo – má rád zelenou. Tak čau. Jdu do klubu. Ráno se uvidíme.“

Už jste někdy zkoušeli vypotit nápad před hlavní pistole? To je každodenní realita kreativců. A když se s tím vypořádají… „Hele, promiň, klient nemohl na tu schůzku přijít. Poslal jsem mu ty návrhy do squash klubu faxem. Ta zelená varianta se mu líbila. Všechno kromě písma, slov, obrázku a nápadu. Jo – a šlo by ten logotyp udělat větší? Zdál se mu malej. Doufám, žes tu včera netrčel moc dlouho? Díky Bohu za počítače. Tak čau, mám oběd“.

Zažil jsem spoustu kreativců. Alkohol, pravidelně drogy, ustavičný neklid, stres, rozpadlá manželství, taky pár sebevražd. Lidé prostě nejsou psychologicky a emocionálně uzpůsobeni k takovému nepřátelskému, toxickému prostředí. A přitom zástupy mladých a zvídavých, ochotných pracovat za pár šupů v reklamě, se netenčí. Jejich nadšení ovšem dlouho nevydrží.

Jak jsem mohl v reklamě vydržet třicet let? Kráčel jsem po ostří břitvy. Skrýval jsem přede všemi nejistotu a strach. A utíkal jsem, pádil jsem, jak jen jsem mohl rychle, aby mě nikdo nemohl dohnat. Sám sebe jsem přesvědčil, že nic jiného v životě ani dělat nemůžu. Neumím. Reklama je mé poslání a mám neuvěřitelnou kliku, že mi za to skoro vždycky zaplatí.

Nespočet nocí, víkendů, svátků, narozenin, školních koncertů a výročí. To vše bylo obětováno na oltář čehosi, co, jak se kdysi zdálo, stálo nad tím vším, čehosi, co se určitě vyplatí… někdy potom…

Byl to klam. Dnes to chápu. To vše nebylo vůbec tak důležité. Prostě se musel dodržet produkční plán. Prostě jsme dostávali na trh nějaké zboží. Prostě jsme krmili bestii, jak tomu dnes říkám.

Stálo to za to?

Jistěže ne. Byl to jen pouhý průmysl. Bez jakéhokoli vyššího smyslu. Žádná hlavní cena. Jen formální certifikáty v rámečku a malé sošky k tomu. Hora krabiček od antidepresiv, zástupy prázdných lahví a celé hrsti šedivých vlasů. A nádor blíže neurčeného rozsahu.

Možná se zdá, že se tu lituju. Nic takového. Bylo i veselo. Ve své práci jsem byl fakt dobrý. Seznámil jsem se s mnoha talentovanými a chytrými lidmi, naučil jsem se pracovat v noci, každý den provokovat své tvůrčí svrbění a vydělávat dost peněz, abych se postaral o milovanou rodinu, kterou jsem dokonce někdy i viděl.

Ale nic skutečně důležitého jsem ve svém životě neudělal. V tvůrčím slova smyslu. Dostal jsem na trh několik výrobků, podílel jsem se na vylepšení ekonomické situace několika společností a pár bohatých lidí jsem udělal ještě bohatšími. Tehdy se mi zdálo, že to je fakt skvělá věc. Ovšem „Nočním testem“ by nejspíš neprošla.

Škoda.

Jo a nakonec. Jestli tohle všechno čtete koutkem oka někde v setmělém studiu ve stavu agónie způsobeném rozhodováním, má-li ta další hospodyňka vzít mýdlo do pravé nebo do levé ruky, prokažte sami sobě laskavost a pošlete to všechno k šípku. Jděte domů a dejte pusu manželce a dětem.

Linds Redding «Krátká lekce budoucnosti».

13 komentářů:

  1. nojo co dodat, když veškeré snaha lidí u kormidla je ekonomický růst, růst, růst, pro mě osobně vidím za tím růstem jen drancování planety, drancování planety, inflace (zvyšování cen) je vítána, deflace (snižování cen) nikoli, řešení jsou známá, bohužel 90% lidí na planetě na to nemá, takže člověku nezbývá než jen proplouvat s co nejmenším odporem

    OdpovědětVymazat
  2. ještě před dvaceti lety figuroval na olšanech náhrobek,kde stálo Ka...PADL PŘI PRÁCI dne 19.3.1948..Takže užívám osmý rok mizerné penze...A nepadl při práci..

    OdpovědětVymazat
  3. .. neznášam súťaž. odjakživa,

    OdpovědětVymazat
  4. Nakupujte v second handu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ..vyrábajte si

      Vymazat
    2. Já s tím také souhlasím,nakupujte v sekáčích,tvořte a šijte si sami doma.
      Je mi 51 let a pamatuji si dobu kdy bylo v obchodech velké kulové a ženy
      vyráběly a přešívaly doma.Jenže lidi jsou dnes na to moc líní.Taky se mi
      nechce podporovat módní průmysl.Předražené hadry vyrobené v Asii.Hnus.

      Vymazat
  5. Tím chci říct: nakupujme v sekáčích. Neživme bestii. Žijme s přírodou, choďme na procházky. Pojďme kašlat na módu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano přesně tak, přesně to také říkám, vykašlat se na tu složitost, na ty moderní elektronické krámy, na úřady, na otročinu v práci, na tu honbu za něčím co ani neexistuje... Já to prostě nechápu když se někoho zeptám proč je ve stresu co mu vadí, proč se rozčiluje ? Hned začne soptit no četl si ten zákon, nebo víš co musím v práci, nebo no ti uprchlíci, já řeknu podívej se okolo sebe, hoří totu ? Děcka máš nemocné ? Sám si nemocný ? Bolí tě něco ? Máš hlad ? NE !!!! Není důvod si čímkoli znepříjemňovat život.. to ale většinou vždy člověka naštve ještě ještě více a ¨začne proti mě že nojooo ty nemáš děcka. Ty nemusíš do práce.. na to říkám to že sis udělal děcka není moje chyba to že otročíš v robotě která ti dá almužnu a stress to taky není moje chyba, většinou mě tímto taky naštve a pak už střílím do pysku bez servítek : To je tvůj problém ty idiote, já nemůžu za to že si tak blbý a děláš co děláš, že si tak podělaný a znuděný že ti stačí to ho*no co máš... pak mě to ale mrzí neboť ti lidé prostě za to nemohou byli obelhání, ale mohou za to že když jim to říkám, nechtějí to poslouchat nebo to změnit... Nikdo nemá vinu, dokonce ani hitler ji neměl, tak jako ti vyšinutí islamisti, to je můj názor který dovedu odůvodnit a stojím si za ním. Já byl kdysi taky neskutečný haj*l bez jakéhokoli omezení, byl bych schopen vraždy pro peníze. Ale necítím vinu jelikož já jsem nevěděl co dělám a hodnoty a chování nebylo mé, byla to televizní, školská a systémová práce vytvořit ze mě takové individuum. Když bych to udělal dneska byl bych vinný protože teď už jsem svobodný vím co dělám co je špatné a dobré.. ale právě díky tomu nepřipadá v úvahu a je naprosto vyloučeno abych páchal proti někomu jakékoli zlo.. ano nejradši bych vymazal ameriku z mapy.. ale s plným vědomím že nevinní američané si to nezaslouží a vůči nim by to bylo nefér.. ano to je pravda, s tím bych se těžko srovnal. Ale co je lepší ? Nechat USA zničit život a podmínky k životu na této planetě, nebo zlikvidovat škodnou boužel i spolu s nevinnýma a zachovat tak život na planetě, nemyslím jen lidský ale i zvířecí. Já bych si to na triko vzal.. Protože ta touha a sen o ráji na zemi, kde všichni spokojeně žijí bez zlého úmyslu jeden druhému pomáhá a zkrátka obyčejný prostý život vždy se do toho dovedu zasnít že to skoro vidím... a hlavně to není nějaká nemožná věc, to je naprosto možné... a z jaké blbosti a povrchnosti trpíme a místo ráje máme zde peklo.. to se mi chce zoufalstvím a absurdností bečet.. nebo zešílet.. dyť je to tak jednoduché, přesto nemožné pro mě k nepochopení ...

      Vymazat
  6. Člověk většinou vystřzliví, až když je po flámu. Dělníkovi či drobnému úředníčkovi o tom člověk jistě říkat nemusí. Ten tu beznaděj a nesmyslnost ve zběsilém světě, který nám pacholci od Rotschildů či jim podobných připravili, cítí dennodenně. Horší je to s těmi, kteří si dnes libují, kolik radosti si za ty potištěné papírky mohou dovolit. Jak život v demokracii je jeden velký mejdan a není nic, co bys nemohl mít. To je ten flám. Pak přijde ten tvrdý dopad. Bez práce či s nádorem či v depresích. Rychlík, který nejde zastavit a smete sebou všechno. To je to vystřízlivění. A to nás čeká již brzy všechny.

    dan.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečne zdravím :o)
    "Za ty potištěné papírky" si môžu dovoliť len toľko a potiaľ, pokiaľ im to život a čas v tomto fyzickom stave dovolí... Potom sú im kilá a tony tých "potištěných papírku" nanič - do hrobu si ich aj tak nezoberú... Sami vidíte, čo to s nimi robí - majú obrovský strach. Žijú v neustálej paranoji, že Zem je preľudnená a preto musia zdecimovať populáciu o 2/3... Z tejto paranoji sa zrodili tie choré nápady, ktoré "nenápadne", pod rúškom pomoci, uvádzajú do praxe: očkovanie v "krajinách tretieho sveta", kde nič netušiacim ľuďom zaočkujú smrteľnú chorobu, sprejovanie za účelom "ochladzovania planéty" a iné zverstvá, o ktorých sa tu bavíme, a ktoré sú podľa nich konšpirácie,... zvyšovanie dôchodkového veku - ľudí považujú za otrokov, nechcú aby si užívali v pokoji dôchodok s rodinou, ale aby čo najskôr padli v práci na hubu a rovno ich odniesli odtiaľ do krematória, aby im nemuseli platiť dôchodok... Kŕmia ľudí margarínmi, lebo vedia, že z nich dostanú kardiovaskulárne ochorenia a potom prídu na rad farmaceutické spoločnosti a budú im predpisovať cez zapredaných lekárov "liečivé" chemikálie s vedľajšími účinkami, proti ktorým im opäť predpíšu ďalšie chemikálie... A tak to pokračuje so všetkým a všade - všetko je len "naoko", nič z ich strany nie je úprimné a dôverihodné - všetko, čo robia s úsmevom "od ucha k uchu" je kamufláž a prázdne sľuby, tak ako aj v politike, za všetkým sú veľké prachy a za oponou sa chechcú a pred očami majú len plné korytá... Neverte im - plazy a hady majú rozdvojený jazyk!

    OdpovědětVymazat
  8. smutné čtení, snad se někdo zastaví a změní svůj život

    OdpovědětVymazat
  9. Je to tak, ale na každou svini se vaří voda, to nemyslím ta zvířata. Těch hlavních grázlů je prý jen asi 300 a ještě se vraždí mezi sebou, strachy už neví, která bije. Zvoní jim hrana, Země je předurčena k lepší budoucnosti, ovšem normální lidé musí přiložit ruku k dobrému dílu a ne jen trpně přihlížet nebo spát.

    OdpovědětVymazat

Komentáře prosím pouze věcné, k tématu, informačně přínosné, žádné urážky autorů článků.
Komentáře moderuji podle svých časových možností, minimálně 1x denně, proto se nedivte, když se váš komentář třeba neobjeví hned.